čtvrtek 2. listopadu 2017

#Metoo a zmatený kurz psychoanalýzy Davida Zábranského (polemika)

David Zábranský nemá #metoo rád. Hashtag českému spisovateli vadí až tak, že o něm napsal spalující komentář pro český Vice. Text je to plný chytrých slov a podivuhodných argumentačních obratů, které ale maskují nepochopení kampaně a povýšenou aroganci.




Zábranského argumenty by se daly shrnout nějak takhle: většina z lidí, co hashtagem metoo nálepkují tweety a facebooky jsou narcisové, kteří jen podlehli sebestředné internetové době, ve které jsme tak "zamilovaní sami do sebe, že skočíme po každé příležitosti, v jejímž rámci o sobě můžeme promluvit, i kdyby to, co o sobě říkáme, mělo být skutečné či třeba i jen chtěné trauma." Přínos #metoo je navíc podle Zábranského hodně sporný, protože "nevíme, jestli kampaň metoo věcem pomáhá, nebo zda jim na nějaké jiné úrovni třeba i škodí. Nevíme. Jediné, o čem můžeme do určité míry závazně mluvit, jsou viditelné následky, zcela konkrétní rezultáty." A jaké jsou podle Zábranského ty "rezultáty"? Autor na to, jak si o pár vět dřív nebyl jistý, mluví překvapivě uštěpačně a nekompromisně: "Další porce agresivity, mužského i ženského šovinismu, neporozumění a dnes už téměř všeobecného pohrdání. Všechny ty nechutné hádky, agresivní muži, rafání se ženských s mužskýma."

Kampaň metoo, ostatně jako všechny virální a neřízené aktivismy, není dokonalá. Ale Zábranského představa, že většina často mrazivých a děsivých zpovědí je hnaná nějakou pudovou touhou (nezapomíná zmínit Freuda!) zviditelnit se, je až směšně arogantní. Když použiju jeho vlastní slova: nevíme. My, co jsme si žádným znásilněním, žádným sexuálním obtěžováním nebo násilným traumatem neprošli, nemůžeme vědět jaké to je takovou obětí být. Ale pokud jde usuzovat ze zpovědí těch, kteří jí byli, jsou to traumata na celý život, jejichž přiznání a vyrovnání s nimi vyžaduje obrovské množství energie. Zábranský si asi myslí, že napsat veřejně a pod svým jménem takovou věc je stejné, jako sdílet vtipný mem.

Že #metoo vedlo ke spoustě agresivity? A viděli jste někdy už politickou kampaň, která byla namířená proti společenským pořádkům a nespravedlnostem a nevzbuzovala žádný odpor? Sexuální obtěžování je závažný, rozsáhlý a celospolečenský problém, jehož řešení nutně naráží na hluboko zakořeněné stereotypy a představy. Že by se některé diskuze mohly vést s menší porcí emocí (na obou stranách), to je jistě pravda. Ale když Zábranský nevidí, "že by kampaň metoo nějak přispěla k celospolečenskému smíru", ptám se, jak by takový smír měl vypadat? Práva různých skupin obyvatel byla v minulosti vydupávána často dramatickou a hlasitou cestou. Představa, že si lidé zlehčující sexuálně motivované násilí a jejich oběti podají ruce a řeknou si "tak odteď to bude dobrý, jo?" nerespektuje historickou zkušenost.

V úvodu Zábranský píše "Až se jednou bude psát historie hashtagů čili naše dějiny, dějiny našich aktů, bitev za dobrou věc, dějiny našich tažení proti všemu, co je špatné a prostě fuj, překonané, pravicové, xenofobní a tak dále, hashtag metoo jistě bude v našich dějinách zaujímat čelné místo." Chápu, není nic jednoduššího než za sebe navršit symboly pokrokářství a odejít jako konzervativec středem. Jenže že tyhle bitvy a tažení ve velkém provádí všechny strany všech internetových sporů. Když vrcholila GamerGate, byli to obránci starých pořádků, kteří nutili nepohodlné protivníky k přestěhování a vyhrožovali jim smrtí. Metoo je navíc postavená na osobních zkušenostech, intimních zpovědích, aby ukázala "takhle běžné to je." Je to především boj proti nevědomosti, proti zavřeným očím většinové společnosti. Srovnání s obecným internetovým huráaktivismem míjí cíl.

Na Metoo jde přitom kritizovat spoustu věcí, jak ukazuje třeba kolekce pěti výmluvných komiksů webu The Nib. Všechny jsou přitom promyšlenější, než Zábranského rádoby hluboký povzdech nad povrchností hashtagového aktivismu. Oprávněně se ptají na koho se v diskuzích zapomíná, jak přesně se hashtag na Twitteru přetaví do politické reality a tak podobně. Zábranský místo toho publikoval přeintelektualizovaný "nekorektní" text, který se sice dobře vyjímá na "edgy" titulce Vicu, ale ke konstruktivní debatě nepřispěje vůbec. Jestli tu někdo volá po pozornosti, je to hlavně Zábranský. Hasthag me, only me, kterým končí v poslední větě, by si měl přilepit na čelo hlavně on sám.