 |
| Ze seznamováku, já, Bára a Karolína |
(Každé žurnalistika znamená žurnalistika, kterou jsem studoval já. Dnes už na škole běží nová akreditace, kde se toho sice na první pohled tolik nezměnilo, ale něco jinak být může. Polovinu času studia navíc tvoří specializace, takže mluvím jen za tu tiskovou a fotografickou.)
1. Obor jako takový má obrovské vnitřní dilema
Fakulta je v nelehké pozici - má smysl učit studenty psát, když si je prý stejně redakce vychovají po svém? Jak obhájit svoji existenci, když mediální matadoři (jmenovitě Jindřich Šídlo) o žurnalistice jako studijním oboru tvrdí, že je zbytečný? Jak naložit s programem, který je z dobré poloviny praktický a nemá za cíl produkovat (tak jako mediální studia) mediální teoretiky?
Tohle dilema bylo cítit hodně. Proč je tenhle postup správný a tenhle ne, když v Lidovkách to stejně dělají jinak? A opravdu je ten úvodník takhle špatně, když ho Erik Tabery píše jinak?
2. Naučit psát jde stejně hlavně čtením
Moje oblíbená záležitost na střední škole byly zadání "napište líčení na xy znaků a musí tam být a, b a c". V rámci gymnázia pochopitelné, jenže výklad žurnalistických žánrů rozložený do rovnou třech předmětů na tom byl bohužel podobně. I když mám státnice za sebou, rozdíl mezi feature a článkem nevím doteď. Mnohem víc než přehledy různých kompozic reportáže mi prospělo je každý týden v Respektu číst. Spíš než z knížky "Rozhovory o rozhovorech" vytahovat postupy zkušených autorů stálo za to si jejich díla procházet a na vlastních textech zkoušet co funguje a co ne.
Snaha schematicky naplnit definice fejetonu totiž nevede k dobrým koncům. Píšu na Wavu recenze, nebo kritiky? Nevím. Aspoň, že u zkoušky nakonec definice causerie nebyla.
3. Když dáte do vyhledávání ČTK sport, najde to sport
Nejhorší zkušeností byl povinný předmět nazvaný optimisticky "Práce s informacemi". Místo datové žurnalistiky, triků s Googlem, miningem sociálních sítí, metodami ověřování informací jsme se zabývali vyhledávacím políčkem v servisu ČTK, v testu jsme museli umět vyjmenovat jednotlivé úrovně priority zpráv, jak je dlouhý příspěvek ČTK pro rozhlas, nebo jakou má strukturu dokumentačních databází. Totální ztráta času a důstojnosti, na které se samozřejmě kontrolovala docházka.
A třešnička na konec: i když škola práci s ČTK učí, studenti do ní (na rozdíl od monitoringu Newtonu) přístup nemají.
4. Fotografie je super
Dobrou polovinu toho dobrého, co mi žurnalistika dala, tvořily fotografické předměty s doc. Lábem. Parádně vybavená fotokomora, nadšení učitelé, podnětné semináře a zadání. Knihovna plná skvělých fotoknih, tvůrčí atmosféra. A na rozdíl od jiných předmětů i docela hutné teoretické zázemí, které se mi hodí i dál, protože Jean Baudrillard, Roland Barthes nebo Foucault prostě ke kritickému bontonu patří.
5. V chráněných dílnách čas teče pomaleji
Psací předměty společného základu vypadají zhruba takhle:
Žurnalistická tvorba 1 - simulace novin, jednou za 2 týdny příspěvek - zpravodajství, víc publicistika
Žurnalistická tvorba 2 - simulace onlinu, jednou za 2 týdny kratší/delší zpravodajství
Žurnalistická tvorba 3 - simulace časopisu, 1 velký časopis typ Respekt za semestr, typicky se psal jeden velký publicistický text ve 3 lidech
K tomu stranou jeden velký rozhovor, fejeton, větší reportáž
Oproti běžnému mediálnímu provozu je to dost pomalé. Ale to vlastně není nutně stěžování - já jsem volný čas využil (kromě ... jiného) na focení, vyvolávání ve výborně vybavené školní temné komoře, literárním večerům a tak. Jen pokud bych byl die hard budoucí novinář, asi bych po škole chtěl, aby nás "týrala" víc.
6. Statistiku, argumentaci, kritické myšlení...učí jinde
Podseknuté grafy poznám díky lidem, co je ironicky sdílí na Twitteru a Facebooku, ne kvůli škole. Nebrali jsme žádnou statistiku (takže zásadní rozdíl v použití průměru a mediánu jsem poznal až dost pozdě), zásady argumentace (a fauly) nebo třeba kognitivní biasy. To hromadný úvod do sociologie, dogmaticky pravicově vyučované ekonomie a ospalé politologie, všechno shodně v učebně pro 400 lidí, nenahradí.
Fajn byla aspoň etika s Václavem Moravcem, kde jsme museli rozebírat konkrétní případy a diskutovali jsme nad nimi, filozofie byla jen opáčko ze střední a na kritickou teorii, Deleuzeho a moderní proudy jsem si musel počkat na magistra na fildě.
7. Deprese je průvodní jev studia
Platy klesají, námezdních studentů opisujících četku přibývá, postavení novinářů je v žebříčku popularity někde za uklízečkou (pokud se nepletu). A tohle bylo na škole ze strany učitelů dost cítit. Smutná konstatování špatného ekonomického stavu profese jsme slýchávali na přednáškách od první hodiny a spolu s očekáváním nejisté budoucnosti obepínala celé tři roky mého studia. Moc tomu nepomáhalo, když dost z mých spolužáků chodilo na osmihodinovky od 3 do 11 (odpo) za 110 na hodinu opisovat Independent, zatímco jiní začali pokukovat po PR.
8. Studentská kavárna udělá strašně moc
A nutno říct, že taky další kavárna 5 minut od školy. Jestli na něco budu opravdu vzpomínat, byl to pocit komunity, sounáležitosti s prostorem (i díky tomu, že hlavní budova FSV Hollar je fakt hezká), vzájemné podněcování k tvůrčí činnosti. Výsledkem je náš nadšenecký časopis DÝPT, spousta fotek, kreseb a taky spousta vypitých matéček.
Dobrá polovina studia prostě byli ti skvělí lidé, přátelé, kamarádi a tak.
9. Knihovny mají smysl
V prváku dělal spolužák David rozhovor s Pavlem Turkem. A Pavel tam říká, že na doktorát z fotografie mohl jít proto, že si celé studium žurnalistiky pořád četl v knihovně. Ne snad, že bych v knihovně strávil zas tolik času, ale výběr fotografických, teoretických a dalších knížek byl super. Občas nebylo co dělat tak, tak jsem si prohlížel sebrané fotky autorů Magnum, nebo pročítal eseje o etice fotožurnalismu. A bylo to skvělé.
10. Prestiž titulu nekoreluje s obtížností přijímaček
Na žurnalistiku je nahlíženo jako na prestižní obor, což je jednak divné kvůli její skutečné prestiži (viz bod 7), ale taky způsobené těžkými přijímačkami. V ročníku 2013/2014 bylo ze 761 přihlášených přijato 69, tj. nějakých 9 %. Skutečná prestiž titulu v novinářské praxi ale velká nebude, na školu se dostanou i lidé, co nikdy nic kromě školních slohů nenapsali (souvisí s bodem 1) a jestli čekáte nějaký pocit exkluzivity, ten se alespoň u mě nedostavil. Ano je nás málo, ale tak trochu zbožná aura kolem FSV existuje trošku zbytečně.
Rozhřešení
Z výše uvedeného to může vypadat, že mám pro svou bývalou školu jen samá zlá slovíčka. Není to ale úplně tak. Zpětně mi vlastně koncept "do ničeho vás zas tak nenutíme, nějaké možnosti vám nabízíme a můžete/nemusíte je využít" docela dobrý. Prvák, druhák, potažmo celý bakalář, mi vlastně přišlo docela jako období určitého hledání a je fakt, že studium žurnalistiky splňovalo (do nějaké míry) obě věci, co jsou k němu potřeba - v pár věcech inspirovalo a neházelo klacky pod nohy jiným. Ano, kdybych se tolik nevěnoval fotografii, budu asi zklamanější. Kdybych byl 100% přesvědčený, že chci být novinář, asi taky. Ale jako prostor s kavárnou, kde se ději zajímavé věci, skvělou fotokomorou na vlastní experimenty, fajn kolektivem a výukou, která občas zajímavé podněty přinese, to vlastně není zas tak špatné.
Za pár let budu moct porovnat se #SNM. Tak uvidíme.
