úterý 3. ledna 2017

Jak jsem strávil dva roky života ve World of Warcraft


O některých věcech se říká, že jak je jednou začnete dělat, nikdy úplně nepřestanete. O World of Warcraft to platí dvojnásob. Když jsem s ním někdy ve druháku na gymplu končil, nemyslel jsem si, že ho někdy zapnu znova. Jenže stačila jedna věta od přítelkyně “hele, nenainstaluješ mi wowko?”, pár měsíců a můj rytíř smrti má nahráno 11 dní čistého času. Těsně před magistrem opojná aura svého času nejpopulárnější onlinovky na světě kvůli mé neochotě nechávat každou neděli volnou kvůli raidování* opadla, když jsem se ale přes Vánoce k wowku na pár dungeonů* zase dostal, donutilo mě to zamyslet se, kolik jsem už téhle jedné hře nechal času a co jsem od ní dostal zpátky.

I když samotný World of Warcraft poprvé vyšel v roce 2004, sám jsem na něj nesáhl do sedmé třídy základky, tj. do nějakého roku 2006. Přesně si ale vybavuju nadšení, se kterým jsem si v Levelu přečetl recenzi hry, která očím asociálního (pre)puberťáka připadala dokonalá. Odkojen spoustou času stráveného u Warcraftu III vypadal WoW jako ultimátní herní zážitek, zvlášť když ho autoři recenze (jejichž nicky jsem pak ve hře samotné rád kopíroval - zdravím Memoryuse, Kutaragiho a Sasanku) popisovali jako svět, ve které jde dělat takřka cokoliv - nejen bojovat, ale i vytvářet lektvary, objevovat obrovský svět Warcraftu a stát se hrdinou se vším všudy.

Už nevím, kde jsem si krabici s hrou pořídil, ale od jejího rozdělání jsem se Wowka nemohl nabažit. Nejenže jsem z dnešního pohledu rozjel obrovsky zmatenou kariéru své postavy, nemrtvého priesta Crypptyho, ale znovu a znovu jsem pročítal herní manuál, procházel specializované weby a taky brzy začal hledat, kde WoWko hrát zadarmo. Oficiální servery totiž vyžadují platbu nějakých 10 eur, což pro byla pro třináctiletého kluka s jměním investovaným především do magiců neúnosná částka. Nakonec jsem našel jsem český server MystiQ a dal se do hraní hry, která mě měla provázet většinu střední školy.



Ve stejné době jsem totiž přešel na tzv. malý gympl, na který chodí děti ze sedmé třídy, aby je základka zbytečně nezpomalovala a rovnou si mohly zvyknout na přísnější středoškolský režim. To v mém případě znamenalo schéma dopoledne ve škole, odpoledne u World of Warcraft. Brzo jsem totiž zjistil, že spoustu z mých nových (a vlastně i starých, protože někteří z nich přešli taky) WoWko hraje, hrálo, nebo začalo hrát taky. Začalo období, ve kterém se naše školní konverzace točily jen okolo něj, četli jsme pouze fantasy knížky ze světa Warcraftu a společně se probojovávali jeskyněmi příšer za dalšími a dalšími poklady. Tedy, společně... moje snažení ve World of Warcraft bylo totiž oproti ostatním ztížené nutkáním vyzkoušet všechno - každou hratelnou rasu, každé povolání, každou startovní lokaci. Takže zatímco ostatní v otevřeném světě vesele dodělávali nejvyšší úrovně, já jsem po několika desítkách svoje postavy mazal s dojmem, že ta lepší a zábavnější je jiná. Sám jsem se přitom o téhle své neschopnosti vybrat si (ze které jsem byl samozřejmě zoufalý) svěřil mámě, která mi dala z dnešního pohledu vlastně docela dobrou radu: "Tak to nehraj."

Jenže to nepřicházelo v úvahu. Jeden ze svých prvních slohů jsem věnoval Illidanovi Stormrage*, ve volných chvílích jsem si vypaloval DVD s nápisem "WoW Service Disc" a vlastními v html vyrobenými menu a pomalu se prokousával hrou tak, abych se konečně dostal na nejvyšší úroveň. WoWko nás ve třídě hrálo (co si pamatuju) v době nejvyšší slávy 9, ostatní procházeli nejtěžší raidy, zatímco já se snažil dostat do MystiQ rádia nebo piloval svoje znalosti s vidinou přijmutí do řad game masterů.* Chvíli jsem koketoval s návratem na takzvané legacy servery, kde beží WoWko bez dalších datadisků (pro mnohé tak v nejčistší - ale taky nejtěžší - podobě), na vlastním z legrace spuštěném serveru natáčel velmi "humorná" videa a na hodině výtvarné výchovy jsme jako kulisu s kamarádem pustili amatérskou videorecenzi WoWka.


Z na disku hluboko zahrabaném archivu.


Ironií osudu samozřejmě bylo, že přestože jsem herní filmečky znal nazpaměť a slova z traileru bych vám řekl i o půlnoci, hra mě těsně před dokončením nejvyšší úrovně přestala bavit. Moje vzpomínky jsou hodně kusé, ale jestliže poblouznění trvalo nějaké dva roky, vystřízlivění bylo překvapivě rychlé. A i když jsem se k WoWku párkrát z dlouhé chvíle pokoušel vrátit, konečnou stanicí během střední školy byla verze s rozšířením Wrath of the Lich King a level 78 (tehdejší maximum bylo 80) Draenei mág.

World of Warcraft jsem až na občasné párdenní návštěvy ignoroval až do třeťáku na žurnalistice. Moc dobře jsem si totiž pamatoval sílu, s jakou umí člověka připoutat a to, jak pro mě před pár lety byl svět Warcraftu ten nejzajímavější. Osudnou nakonec byla zmiňovaná Mahulenina prosba o instalaci, která nakonec vyústila v to, že jsem psaní bakalářky prokládal sháněním nového vybavení pro mou gobliní zlodějku, která se později přerodila v nemrtvou rytířku smrti. Už to nebyl MystiQ, který je dneska už nefunkční, ale pro jistotu jsem ani teď s oficiálním serverem nezačínal - ne, že bych na to neměl (nebo nechtěl), jenže jsem se bál, abych kvůli utrácení peněz nehrál řádově víc. A i když se blížily státnice a já začal pracovat na Wavu, kvůli spoustě volného času nakonec moje druhá (možná třetí, nejsem si počtem přestávek jistý) vyvrcholila o prázdninách. Vystřízlivění dorazilo tentokrát po dosažení nejvyššího levelu a nějakých týdnů k tomu, na Studia nových médií jsem nastupoval už bez nutkání akumulovat valor pointy* (zato však s nutkáním hrát Dotu 2, ale to je jiný příběh).


Můj starý oficiální účet už je nějakou dobu zabanovaný - někdo mi ho ukradl a prodával na něm goldy.


A to je tak zhruba (a hodně zkráceně) vše. Během posledních pár dní jsem se k WoWku vrátil, ale opět nejsem ochotný věnovat tolik hodin raidování a honbě za těmi nejlepšími věcmi, což moji tzv. late-game* dost limituje. Chvíli mi (tak jako pravidelně od vydání) cukala ruka nad tlačítkem "buy" u posledního datadisku Legion, ale moje obava z příliš velké závislosti v návaznosti na finanční investici zůstává. 

Dá se tak říct, že World of Warcraft je hra, kterou jsem sice hrál nejvíc ze všech, ale nikdy jsem ji nevyhrál. Nikdy jsem neprošel s 40 (resp. 20/25) lidmi ty nejtěžší instance, nikdy jsem nedosáhl toho nejlepšího ratingu v PvP (player versus player) hraní. Na střední jsem se tak dlouho plácal v obrovském světě a zkoušel jeho možnosti, teď mě představa prázdných nedělí kvůli pravidelnému hraní jediné videohry trochu děsí. Možná by se to změnilo, kdyby se mnou WoWko hráli další kamarádi. A možná ani to ne. Kouzlo, které World of Warcraft před těmi x lety obestíralo, je pryč - prostě už jsem toho prozkoumal a načetl až moc, abych se dokázal pro hru tak nadchnout. A taky mám jiné starosti, mezi které patří mimochodem i to, že musím (a chci) hrát i jiné hry.


Představte si, že je vám 12. Nevypadá tohle jako nejvíc nejlepší hra na světě?



Možná jste dočetli až sem a říkáte si, co vede člověka k tomu, aby v jediné hře strávil tisícovky (nepřeháním) hodin života. Nechci to zbytečně natahovat, možná to rozeberu detailněji příště, ale alespoň u mě to tehdy byla kombinace spousty volného času, pozitivního fantasy naladění a obrovského živoucího světa, který World of Warcraft nabízí. Je dobře napsaný, dobře vystavěný, se silným (pravidly a fungováním světa samozřejmě podpořeným) závislačícím potenciálem a hlavně v něm jde dlouho a dlouho objevovat nové věci. Jako jednotlivé části (ať už samotný scénář, grafika nebo i gameplay) World of Warcraft ke špičce rozhodně nepatří. Ale jako souhrn všeho s obrovským smyslem pro detail (disclaimer: nehrál jsem novější než třetí expanzi), nepostradatelnou online složkou (prostě, že hrajete s živými lidmi) a duší vycházející z tradice světa Warcraft, funguje výborně. Když se zpětně podívám na ty dva roky na střední, možná až moc. 

Raid
10 - 40 lidí, kteří se dají dohromady, aby prošli vývojáři připravenou lokaci, porazili hlavního bosse a získali ty nejlepší předměty

Dungeon
5 lidí, kteří se dají dohromady, aby prošli vývojáři připravenou lokaci, porazili hlavního bosse a získali různě dobré (podle obtížnosti) předměty

Illidan Stormrage
Jedna z hlavních postav Warcraftu III, hlavní nepřítel druhého datadisku WoWka The Burning Crusade, hlavní záporák knižní trilogie, kterou jsem během mého hraní WoWka přečetl

Game master
Správce hry, pomáhá hráčům, udržuje hru v chodu, pořádá speciální eventy, soutěže, udržuje komunitu

Valor points
Body získané procházením těžších dungeonů a raidů, za které se nakupuje dobré vybavení