Jaký byl Ondřejův kulturní rok 2014?

Protože jsem beznadějně pozadu v disciplíně, které se mezi námi intelektuály říká "objevování nového", bude můj žebříček beznadějně zpátečnický. Takže než jako resumé toho, co se v roce 2014 v kultuře odehrálo, ho berte jako moje osobní objevy (často trestuhodně opožděné) a tipy překračující čas i prostor™. Zkrátka věci, které mě minulý rok chytily za kulturní srdce.

A bude to dlouhé.

Tak pojďme na to.

Láska k Arcade Fire, Kanye a Moderat. Přes Spotify.

Sice to nemá intenzitu, jakou mělo moje roční neustálé poslouchání Nine Inch Nails před pár lety, přesto se rok 2014 nesl v průběžném prohlubujícím se obdivu k hvězdám indie nebe, dvorní kapele Wina Butlera, k Arcade Fire. Chytlavé a umně zaranžované písničky bez zbytečného vykrádání minulosti a mnohokrát omleté nostalgie po devadesátých letech, chytré a stále aktuální texty, parádní energie. Produkce držící hranici mezi instrumentálním požitkem a přehnanou pompézností. Překračování hranic žánrů bez zbytečných formálních experimentů - takhle nějak si představuju vrchol současné kytarové hudby. Kapelu, která se vyvíjí a přitom si zachovává tvář.

Takže díky a poslechněte si třeba fenomenální Rebellion (Lies):

Léto jsem pro změnu strávil ve společnosti jednoho z největších idiotů hudebního nebe, který ale naštěstí pro něj dělá super muziku. Po poslechu parádního My Beautiful Dark Twisted Fantasy rádi zapomenete na všechny jeho mediální eskapády a velkohubá prohlášení. Vymazlená deska s parádními beaty často na pomezí producentské geniality, Kanyeho nekopromisní dikcí a hvězdným obsazením. Víc netřeba. A když ho hypuje i Pitchfork, víme my hipstři, že ho na Last.fm máme správně.

Pak už jen ve zkratce. Za zmínku stojí druhá deska berlínských Moderat, která je popovější aniž by obětovala zvukovou vypiplanost. Bad Kingdom je dobrá volba do alternativního party setu, This Time zas pro osamělý procházky po zamlžených Olšanech. S trestuhodným zpožděním jsem taky dospěl ke Grimes, jejíž perfektní Oblivion Pitchfork zvolil skladbou uplynulé čtyřletky. A všechno to poslouchám téměř výhradně přes Spotify, protože to je pohodlné a komunitní funkce/posílání písniček/sdílení playlistů jsou skvělé.

Zbořil, Šindelka, Ouředník, Dazed

Křest debutové básnické sbírky Jonáše Zbořila jsem dokonce i fotil. A už když jsem básně z Podolí v přítmí sálu Café v lese slyšel, působily silně. A ten dojem po několikerém přečtení koupeného výtisku neopadl. Extrémně osobní a intimní dílo, bez zbytečného patosu a kýče, formálně vybroušené a s jasnou básnickou vizí. Vyrovnání se se smrtí matky, noření se do černých vod vlastní minulosti a, jak říká sám autor, cesta k dospělosti. Snad nějaké zbylé výtisky na policích knihkupectví najdete. A když ne, můžete si koupit e-knihu - a nebo vám Podolí rád půjčím. Stojí totiž vážně za to. Přesvědčit se můžete níže nebo v medailonku, který s Jonášem nahrála Česká televize.

dětství je nevinný

jak vnitrobloky

schováváš se tam

různě

v křovích

v louži do dáli se plaví lodě včerejška

rodiče stojí a hlídají

jen jakoby

zády k tobě

Druhou knihou, která mi tak nějak učarovala je Mapa Anny mladého spisovatele Marka Šindelky. Sbírka krátkých, nicméně vzájemně provázaných povídek toho na ploše 126 stran říká více než některé půlkilové bichle. Je to čtení o pokřivených vztazích v nejasném světě, skoro by se chtělo říct Milan Kundera bez zbytečných řečí. Je to knížka, která aspiruje dost možná na generační dílo. Život v tak trochu ploché a tak nějak prázdné době, až nesnesitelně upřímná reflexe světa, jehož modlou je budování vlastní image, psaná složitým, ale ne překombinovaným jazykem. Ukázku z Mapy Anny najdete v Hostu nebo Šindelkově webu, rozhovor s autorem na Radiu Wave.

Za zmínku ještě stojí mnohými stále neobjevená geniální knížečka Europeana od Patrika Ouředníka, dílo na pomezí eseje a drsné satiry ohlížející se za dvacátým stoletím. Zábavné a mrazivé zároveň, lepší než stejnojmenná divadelní hra. A přihodím ještě jeden časopisecký tip. Pokud se zajímáte o kulturu (a nejlíp i o módu), doporučuju legendární Dazed. A to jak tištěnou (byť drahou), tak neméně kvalitní digitální verzi. Slova jsou asi zbytečná, běžte se podívat, třeba do velmi dobře kurátorované fotografické rubriky.

Hotely, černý zrcadla, vražda v křoví

Nejsem nějak moc filmový člověk, ale pár krátkých tipů taky přihodím. V kině jsem byl jen párkrát, ale vrcholem byl Grandhotel Budapešť, zábavné, chytré, správně formálně provokativní. Zkrátka dobrý úvod do světa Wese Andersona. Konečně jsem se taky podíval na modlu všech fotografů, opěvovanou Zvětšeninu. Ta stojí za to ani ne tak kvůli temně filosofickému poselství, jako spíš pro svébytnou atmosféru šedesátých let. A taky samozřejmě proto, že se v ní zvětšujou fotky a David Hemmings je prostě cool.

Jestli se chcete podívat na chytrý seriál, neuděláte chybu s Black Mirror. Tenhle seriál britské provenience nastavuje zrcadlo dnešní technooptimistické době líp, než stovka pseudointelektuálních esejů. Dvanáct dílů, dvanáct drsných zrcadel konkrétních fenoménů, které už v naší společnosti existují. Kolik bolesti může způsobit zařízení umožňující zaznamenávat a zpětně přehrávat vše, co vidíme a slyšíme? Jak vypadá gamifikovaná dystopie? Nelehké otázky, temné odpovědi. 89 % na CSFD.

Snapshoty, Eggleston, Shore, Wierzbowski

Zásadní fotografickou výstavou byla Only The Good Ones, o které jsem se rozepsal už jinde. Nejzásadnějšími fotografickými objevy jsou pro mě osobně William Eggleston a Stephen Shore, oba dnes už klasici amerického žánru, který by se dal nazvat subjektivním dokumentem. Velká inspirace a střádání na monografie s pevnou vazbou. A protože je tenhle odstavec stejně jen pro pár spřátelených hipstrfotografů, přihodím Lukasze Wierzbowského, kteří v domovském polsku tvoří téměř až snové portréty bez otravných digitálních úprav. Přirozené světlo a cit pro obraz k dobrému výsledku stačí. 

William Eggleston má evidentně málo peněz.

Dear Esther, Proteus
A protože kromě marné snahy dostat se do diamantové ligy ve Starcraftu II jsem minulý rok i trochu hrál, dovolím si na závěr přihodit dvě hry, které by alternativněji založení hráči neměli minout. Jedná se o "simulátor chození" Dear Esther. Vrcholně atmosférická záležitost, na pomezí hry, poezie a filmu. Při prozkoumávání opuštěného ostrova sbíráte útržky ze života dívky, která zemřela při autonehodě. A nebo ne a celý ostrov je jen manifestací jejího kómatu? Samé otázky. Dear Esther vám nedá nic zadarmo - je to dílo náročné na angličtinu a ne pro každého. Odměnou vytrvalým ale bude skvělý multimediální zážitek - a potvrzení toho, že i hry mohou být umění.



Druhým zářezem na mém indie herním prkénku je psychedelický Proteus, chtělo by se říct vrchnolní avantgarda. Oproti Dear Esther nemá konec ani začátek. Vše, co existuje, je jeden ostrov vyvedený v retro grafice, kouzelná hudba a prostředí reagující na hráčův pohyb. Meditativní umělý svět, do kterého je radost se na pár (desítek) minut ponořit.


Speciální kategorie: rozčarování
Protože nejen sluníčkem je člověk živý, je potřeba v každém správném souhrnu dát proto všemu, co nás zklamalo. A abych nebyl moc přísný (a otravně zdlouhavý), uděluju černý puntík:

Interstellaru, protože to je jen prázdná krása a protože jediné, co překračuje čas a prostor je láska™,
Laně Del Rey, protože nová deska je utahaná nuda,
českému hiphopu, protože represent songů už bylo fakt dost,
hypu kolem Her, protože hipstrbarvy nejsou všechno,
Trentu Reznorovi, protože naživo Hurt už vážně neuzpívá.

A Činoherní klub za zničení mé nejoblíbenější repliky z Plešaté zpěvačeky dostává puntíky hned dva.


Tečka. Doufám, že vám k něčemu třeba tenhle seznam bude a snad vás i, jak se dnes moderně říká, inspiruje. A za rok třeba zase na shledanou.

Ztraceni ve světě sociální datasféry

Paralelní život, internetové ghetto, sociální bublina a závislost na přísunu nepodstatných informací ze života ostatních. Až do těhlech rozměrů u některých přerostla obsese sociálnímí sitěmi, do bodu, kdy se hra změnila v integrální součást běžného bytí. Stačí se podívat na libovolnou twitterparty, skupinu lidí, kteří se víceméně poznali jen na Twitteru - uhodnout témata rozhovorů často není vůbec těžké. Kdo koho followuje? Kdo komu dal retweet? Znáte tohohle? Co jeho Insta?

Vizualizace mých virtuálních vztahů z Mentionmap. V čárách prosvítá město z Ghost in the Shell.

Pak se nejde nezamyslet, jestli přece jen ti, kteří prorokují zánik tradičních mezilidských vztahů a jejich přesun do povrchně-virtuální podoby, nemají pravdu. Průkopník cyberpunku William Gibson se sice možná v mnohém mýlil, existenci univerzální sítě, paralelního nadreálného života, ale předpověděl dobře - jen místo datasféry máme Twitter a místo krčních přípojek iPhone v kapse.

A úroveň prolnutí sociálněsíťové hyperreality se skutečností začíná být leckdy téměř alarmující - přichází neschopnost nahlížet na ostatní jinak než prizmatem hashtagů a 140znakových zpráv, internetová přetvářka dostává nových rozměrů. Twitter je prostě plný spisovatelů, umělců a intelektuálů.

Nic proti. Twitter je "by design" prostředím, kde se musí zjednodušovat, a celý koncept sociálních sítí k pozérství a budování notně přikrášlených (nebo rovnou nereálných) altereg přímo vyzývá.
 Jenže hranice mezi nevinnou hrou a obsesí z iluzorního světa lidí složených z jedniček a nul je někdy až nesnesitelně tenká.

Slovenská nová vlna reflektovaná

O kontextu vzniku fotografického hnutí Slovenská nová vlna toho bylo napsáno hodně. Jak ale díla v něm angažovaných autorů působí dnes? Může typická ukázka dobového postmodernismu fungovat i v době, kdy se míchání nízkého a vysokého, vážného i hravého posunulo zcela jinam, než když v prostředí pražské FAMU tvořili Tono Stano, Peter Župník a další?

Pro Slovenskou novou vlnu se zdá jako jedno ze zásadních témat tělesnost. Tělesnost jako prostředek, tělesnost jako motiv - a to nejen jako grafický prvek, ale jako prvek metaforický, prvek přesahující prosté sdělení "nahý člověk." Je to cesta k důsledné introspekci, smíchaná s záměrným erotickým nábojem, poloha na pomezí básně a explicitního obrazu. V kontextu dnešní snapshotové tvorby proudící z časopisů jako je Vice nebo Dazed je osvěžující připomenout si schopnost lidského těla působit nikoliv jen jako prvoplánová "šokující" (lze to vůbec dnes?) rekvizita, ale i jako předmět transcendentálního zájmu. V tomhle ohledu je Slovenská nová vlna inspirativní - ve světě plném více či méně obnažených těl nám ukazuje, že ve fotografii lze lidské tělo estetizovat (i erotizovat), ale bez redukce vedlejších významů a propadu do laciného kýče.

Na dílech fotografů Slovenské nové vlny se také ukazuje typický rys postmoderního přístupu - stírání hranice mezi hrou a smrtelně vážně myšleným tvůrčím záměrem. Autoři Slovenské nové vlny tuto hranici vědomě narušují, rozmělňují a ve svých snímcích prolínají. Je například elektrifikovaný autoportrét Tona Stana pouhým pateticky směšným cvičením nebo se nám snaží předat metaforickou zprávu? Zároveň se nelze ubránit dojmu, že v řadě případů si samotní aktéři zachycení na film Vasila Stanka, Ruda Prekopa a dalších příslušníků Slovenské vlny museli proces fotografování užívat, že pro ně samotné byl hrou. Slovenská vlna je tak v tomto ohledu výsostně postmoderní - vážné s přízemním se v ní prolíná jak v rovině samotného díla, tak procesu jeho vzniku.

Slovenská nová vlna nabourává naši představu o dvou polohách dnešní fotografie - do jisté míry maže rozdíl mezi estetizovaným pozlátkem ateliérových fotografií a upřímnou a neurvalou autenticitou momentek tak, jak je chápe americký termín snapshot. Její autoři míchají oba póly do sebe, obohacují je o další polohy, významy a zjevnou multimedialitu. Jestli je tedy na Slovenské nové vlně něco nejpozoruhodnější, jedná se nejspíše o onu krystalickou postmodernitu, která ani dnes nepřestává inspirovat.

I přes zjevnou inspiraci jinými formami si totiž drtivá většina děl této školy zachovává fotografickou podstatu, chcete-li fotografičnost. I přes leckdy razantní zásahy (škrábání do negativu, trhání fotografických papírů apod.) v ní můžeme jasně rozlišit prvotní médium. V tomto smyslu jsou díla Slovenské nové vlny důkazem, že jiná média do tvorby integrovat bez vymazání hran forem lze. Rozšiřuje tak obzory fotografů, kteří jsou ochotni naslouchat.

Důležitá je ale také ještě jedna věc, kterou si divák obeznámený se současnou fotografickou uměleckou tvorbou může z výstav Slovenské nové vlny odnést. Tono Stano, Vasil Stanko, Miro Švolík i jejich kolegové spojují dvě v dnešní době často oddělované věci - estetickou kvalitu a ústřední koncept. Až příliš často dnes vidíme obě polohy oddělené - lacině krásné fotografie postrádající hlubší myšlenku a přesah na jedné straně, koncepty vsazené do prázdných a nehodnotných forem na straně druhé. Slovenská nová vlna připomíná, že tyto polohy nejsou v opozici, že krása myšlenku nevylučuje, zkrátka: že lze být vizuálně a řemeslně kvalitní bez ztráty autenticity a rozostření významů.

Shrnuto: Nejhodnotnější vlastností tvorby vzešlé od autorů Slovenské nové vlny je schopnost klást otázky - a to někdy i celkem nepříjemné. Jaká je hranice kýče? Existuje vůbec něco takového jako chytrý akt? A mohli bychom se ptát dál. Přesto zůstaňme u toho, že pro pozorného diváka se tak jedná nejen o kunsthistorický, ale také výsostně intelektuální zážitek.