neděle 27. července 2014

Fotosérie: Nový Bydžov

Protože mi opět přestaly stačit všechny ostatní sítě, kam cpu lidem fotky, zavádím i na svém kdysi přísně textovém blogu kategorii fotosérií - na ně se totiž tak nějak z mého portfolia nehodí nic, snad jen Tumblr je tak v půlce cesty. Proto očekávejte, že se tu budou delší příspěvky plné fotek občas objevovat.

To zaprvé, a zadruhé je Blogger ideální místo pro to, pokusit se spojit text s obrazem. Ačkoliv mi většinou přijde, že jednotlivé fotky (pokud nejde o novinařinu) by bez kontextu minimálně nějak fungovat měly, série k pár doprovodným odstavcům vybízejí. A nebudu zastírat, že jsem se inspiroval (jako už několikrát) na blogu mého oblíbeného filozofa fotografie Minga Theina. Jen ještě nemám odvahu na to, abych si svoje série nazval "fotoeseje."

Na Tumblru mi chybí zpětná vazba - a pro tu je Blogger s (doufám) přívětivým komentářovým systémem Disqus jako stvořený. Takže: Budu moc rád, když mi napíšete, co si o celém tom nápadu s fotosériemi myslíte, a fotografie zkritizujete/pochválíte jak je libo.

Fotosérie: Nový Bydžov

V tomhle městě s o něco málo více než sedmi tisíci obyvateli jsem strávil velkou část svého dětství a dospívání, ať už když jsme v něm přechodně na první tři roky základky bydleli, nebo když jsem se do něj o pár let později každý všední den vracel jako student gymplu. Nedávno to byl rok, co jsem na tamější radnici dostal maturitní vysvědčení, a v Bydžově se objevoval spíš míň - a když už, sestávaly se ty návštěvy z večeří u babičky nebo občasných posezení u piva s bývalými spolužáky a našich bývalých oblíbených hospodách. Zkrátka, tak trochu jsem zapomněl, jaký Nový Bydžov je.

Překvapení přišlo někdy na začátku prázdnin, když můj bývalý spolužák Tomáš dopil poslední pivo a vyšli jsme na bydžovské náměstí - a protože bylo už léto, ani večer se nemohlo ukrýt do noční tmy. Rozhédl jsem se na hlavní ulici a uvědomil si, že se na město teď dívám jinak - zatížený zkušeností s Prahou, lehčí o neustálý pobyt v něm. Rozhodl jsem se do něj vrátit, tentokrát ale vybavený foťákem, barevným filmem a inspirací v podobě knih Williama Egglestona a Stephena Shora.

Série pod tímhle textem je v jádru vlastně obyčejná street fotka, založená na pozorování a zaznamenávání okamžiků a míst, které nejenže jsou zajímavé a mají atmosféru, ale v ideálním případě odhalují i něco víc. Sám pro sebe jsem si žánr, kterému se poslední dobou nejvíc věnuju, začal nazývat subjektivní dokument. Ani snaha o prosté a čisté zachycení reality, ani divadlo pro objektiv. Postup na půlce cesty, tak jako je maloměsto stupněm mezi metropolí a vesnicí. 








Fotoaparát: Mamiya 645 1000S
Objektiv: Sekor C 80/2.8
Film: Kodak Portra 160

pátek 11. července 2014

5+1 rada pro retrofotografy - a nejen pro ně

Za chvíli to bude rok, co jsem začal pořádně fotografovat. A protože už od počátku většinu mé produkce tvoří fotky na film, podařilo se mi za těch téměř dvanáct měsíců nasbírat v oblasti retro a hipster fotografie několik postřehů. A protože caring is sharing, skromně se o ně s vámi podělím.

A co vám tedy z pozice člověka, který nafotil zatím všeho všudy 18 svitků a 28 kinofilmů, radím?


1) Zahoďte Fomadon LQN
Jestli jste přišli se zmateným výrazem do fotoobchodu a chtěli "film a nějakou tu...no...vývojku!", je velká šance, že vám stejně jako mě do ruky vrazili Fomadon LQN, základní vyvolávací roztok hradecké Fomy. Taky jsem ji na pár negativů použil, pak jsem ale objevil Fomadon R09, extrémně všestrannou vývojku, kterou jsem od té by nedal z vývojnice. Jedná se téměř přesnou kopii Rodinalu, legendy patentované roku 1891, takže se chová identicky jako tahle dlouhými lety prověřená klasika - což je obrovská výhoda, protože pro Rodinal/R09 existuje na internetu nepřeberné množství receptů pro různé filmy.

Fomadon R09 se dá libovolně ředit (nejčastěji v poměrech 1:25, 1:50 a 1:100), pokaždé s různým účinkem podle aktuálních potřeb. Není nejjemnozrnější (což beru vlastně jako plus), oproti Fomadonu LQN vyvolává o dost ostřeji, dá se s ní pracovat o hodně přesněji a díky velkému ředění vydrží zatraceně dlouho. A není drahá - 250ml lahvičku seženete okolo stovky a hned tak ji nespotřebujete.


2) Podívejte se do drogerie Rossmann
Pokud pokoukáváte po fotografování na barvu, ale odrazují vás vysoké náklady, zajděte to nejbližší prodejny německé sítě Rossmann. Je velká šance, že někde vzadu, za všemi líčidly, deodoranty a mýdly bude malý růžek s fotografickým zbožím a žlutým fotokioskem. Podívejte se nad něj a jestli jste měli štěstí, měl by tam na průhledné poličce ležet malý zázrak - negativní film Rossmann 200. Nejlevnější kinofilmový barevný materiál vás přijde na 39 korun za kus, ve výhodném balení po třech vychází cena za jednu ruličku necelých třicet korun. A když chytře zvolíte místo pro vyvolání, dostáváte se na celkovou cenu za 36 snímků třeba i k osmdesáti korunám, což vůbec není špatné.

Rossmann 200 sice není žádný král ostrosti nebo zářivých barev, na svoji cenu ale vypadá hodně slušně. Kdysi dokonce vyhrál test filmů dostupných v německých drogeriích a porazil v něm i u nás prodávaný FujiColor C 200. Skeny fotek, které jsem na něj pořídil najdete okolo, nebo se podívejte do specializované skupiny na Flickru.


3) Dejte si pozor na kombinaci vody a obalů na filmy
Bylo ráno, trochu poprchávalo a já byl na cestě do školní temné komory, album s negativy v plátěné tašce, filmy zasunuté v hama papírových obalech za pět korun. Před zvětšováním mě čekala ještě dvouhodinovka ruštiny. Když jsem po procvičování slovní zásoby týkající se dopravních prostředků dorazil do komory, svlékl se a rozložil si kinofilmy, zděsil jsem se. Všechny spodní proužky (filmy stříhám po šesti snímcích) zmokly, voda promočila papírový obal, a na některých místech už bohužel stihla znova uschnout, což vedlo k tomu, že se mi papír na pár filmů přilepil a po odlepení na nich nechal ošklivé skvrny.

K mému velkému štěstí se naštěstí takhle poničily špatné snímky, ale poučení pro příště to bylo. Takže jestli jako já šetříte a kupujete místo plastových papírové obaly na filmy, střezte se vody jako host Bajkazylu nefairtrade kávy.


4) Navštivte knihovnu FAMU (jen pro pražáky)
Jestli jste zatím pro fotografické knihy chodili jen do Městské knihovny, tak...choďte dál, ale stavte se taky na Smetanově nábřeží a zajděte si do té famácké. Ta je veřejnosti volně přístupná, ale nemůžete si nic půjčit domů. Zato je její katalog opravdu velký: kromě spousty odborných a technických publikací obsahuje i zásadní fotografické knihy a časopisy. Osobně se na fotky mnohem radši než na displeji divám na papíře - a právě skrz knihovnu v paláci Lažanských se ke spoustě z nich dostanu. Otevírací dobu a katalog najdete tady - a když už tam budete, můžete si prohlédnout třeba knížku Uncommon Places mého oblíbeného fotografa Stephena Shora.


5) Tiskněte
A to nejen v temné komoře, ale i v labu nebo doma na inkoustové tiskárně. Jakkoliv je analogová fotografie fotografie fyzická, až příliš často končí v podobě naskenovaných souborů v katalogu Lightroomu. Ani já nemám peníze na to nechávat si jako kdysi dělat fotky z celého filmu - přesto celkem často nejlepší snímky tisknu. Vidět svoji práci ve fyzické podobě i na rozměru 10x15 dělá hodně, zážitek je to úplně jiný. Fotolaby si navíc za tisky z filmů vyšší ceny neúčtují - jen si trochu počkáte.

Pokročilí samozřejmě zvětšují pod červeným světlem na barytové Ilfordy, dostačující jsou ale i malé fotky z inkoustovky od Canonu. I s průměrným skenerem je výsledek bez problémů použitelný.


6) Nekupujte Lomo*
Osvícený film, vybledlé barvy a špatná optika umělce vážně nedělají. Za tisícovku, kterou vás bude stát Holga, si můžete pořídit opravdový kinofilmový foťák, který vám nabídne mnohem víc možností. Jasně, nebudete se moci na Facebooku chlubit technicky otřesnými fotkami vašich kamarádů (které navíc z lomofoťáků často vypadají pohříchu identicky - kde je ta originalita?), zato se ale naučíte fotit. A hlavně pamatujte - žádný fotoaparát dobrého fotografa nedělá.


Na poslední odstavec jsem si schoval posledních pár rad, které jsou ale nejspíš očividné. Když sháníte filmový přístroj, zeptejte se před návštěvou bazaru příbuzných a známých - je velká šance, že se jim nějaká ta Flexareta na půdě válí. Choďte na výstavy (a to nejen fotografické), inspirujte se a když chcete znát pořádný názor na vaše fotky, ptejte se osobně s albem v ruce. Neignorujte (i tu dávnou) fotografickou historii, přestaňte toužit po Leice a kupte si print. A za rok u další šestky na shledanou.


*) Samozřejmě nic proti fotografům, kteří Lomo používají cíleně a promyšleně - estetické opodstatnění určitě Diany apod. mají. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že spousta lidí má pocit, že se špatně vyrobeným plastovým foťákem za spoustu peněz automaticky fotí zajímavé fotky. Ne, nefotí.