Jak jsem pushoval Kodak Tri-X o 4 clony (včetně vysvětlení pro digitální fotografy)

Zatímco Nikon vesele uvádí digitální fotoaparáty s čipy o ISO 460 000, hipstři jako já hledají cesty, jak i v přítmí kavárny nafotit použitelné fotky na film. Trochu nám to stěžuje fakt, že maximální citlivost běžných materiálů dosahuje čtyř stovek. Pokud se ale odvážíte trochu zaexperimentovat, nejedná se o nepřekonatelný problém...

Světlocitlivá emulze je totiž mnohem více „pružná“ než je její nominální citlivost. Při ní sice dosáhne relativně nejlepších výsledků, ale v zásadě platí, že při úpravě způsobu vyvolávání není problém použít většinu černobílých negativních filmů jako materiály s vyšší citlivostí. Tento proces se nazývá „push“. Typicky film o citlivosti 400 nafotíte jako kdyby měl 800 a pak prodloužíte čas vyvolávání, případně upravíte ředění chemie. V takovém případě hovoříme o pushi o jeden stupeň.

Jenže ani citlivost 800 není takové terno. Zvlášť když chcete zachytit lidi při malém autorském čtení v kavárně, kteří nejsou úplně klidní a nemůžete si (i vzhledem k ohniskové vzdálenosti objektivu) dovolit tak dlouhé časy. Jenže výjimečné situace si žádají výjimečná řešení – a proto jsem se rozhodl zkusil push ne o jeden, ale rovnou o čtyři stupně. To mi i v prostředí Standard Café umožnilo fotit s 1/60 vteřiny, což už se s k tomu účelu půjčenou Praktickou MTL5 (s 50mm objektivem) a clonou 1.8 dalo udržet. Zůstala tak otázka volby materiálu.

Věděl jsem, že jedním z nejflexibilnějších filmů na trhu je Kodak Tri-X 400. S úspěchem jsem ho už dvakrát pushoval na 1600 (ukázka zde) a tak jsem zapátral, jak si vede při extrémnějších pokusech. Narazil jsem na bohužel už neaktualizovaný blog Drastic Inversions, ve kterém se autorovi podařilo s velmi dobrými výsledky pushnout právě Tri-X na 6400, navíc se stejnou vývojkou, kterou právě používám. Bylo rozhodnuto.

Recept je následující: Fomadon R09, ředění 1:50, 20 stupňů, 45 minut. 30 vteřin úvodního otáčení vývojnice plus pár otočení  každých pět minut.

Vzhledem k tomu, že šlo o experiment, byl jsem připravený na cokoli – na extrémně velké a ošklivé zrno, ztracenou kresbu ve stínech, přehnaný kontrast. Po naskenování a menších úpravách v Lightroomu (konk. zde) se mi ale zdají výsledné fotografie použitelné. Nutno nicméně dodat, že problém dělají scény z větší dálky a/nebo množstvím stínů - tady je zrno zkrátka už hodně velké:

Takže pokud zoufáte nad nedostatečnou citlivostí filmů, cesta ze zoufalství existuje. Mnou popisovaný experiment je už trošku extrémní (i když větší šílenosti typu míchání starých vývojek z receptářů RAF existují), pushováním o méně stupňů lze nedostatečné ISO obejít s malou ztrátou kvality. Jen je nutno dobře zvolit kombinaci filmu a vývojky, pomoci k tomu vám může kromě Googlu třeba výborné fórum Temnakomora.cz.

Takže směle do toho: foťte, pushujte, experimentujte. A nebo si našetřete a ten Nikon D4s si pořiďte.

A na závěr pro zájemce ještě pár ukázek:

Stopa doby s občasným přesahem (Miloň Novotný, Londýn 60. let, Leica Gallery Prague)

Momentková fotografie je náročný žánr. Jestliže se fotograf vzdává inscenování děje na svých snímcích a zároveň jimi chce sdělit něco víc než jen pouhé „toto se stalo“, klade na sebe velké nároky. Momentka umí být svojí bezprostředností ohromně silná, ale snadno může sklouznout od originality k banálnosti, od obecnějšího přesahu k prostému popisu. A Miloňovi Novotnému se v rámci výstavy v pražské Leica Gallery daří využít její síly jen zčásti.

Miloň Novotný patřil k těm fotografům, které bychom dnes označili nálepkou „street.“ Výstava Londýn 60. let je tak souborem výjevů z ulic britské metropole, metodou rozhodujícího okamžiku zachycených záblesků života jeho tehdejších obyvatel. A to v celém spektru odstínů – od jemně ironických výjevů z Hyde Parku, přes téměř bezzubého muže smlouvajícího na tržišti, až po rozbité lodě na březích Temže.

Jako stopa 60. let dokumentující vzhled tehdejšího Londýna funguje Novotného dílo na jedničku. Divákovi nabízí snímky přibližující atmosféru doby, fotografie zachycující jak anglické gentlemany, tak člena hnutí hippies v konfrontaci s policií. Přesto po její návštěvě zůstává neodbytný pocit, že z tématu šlo vytěžit víc.

Novotnému se v rámci výstavního souboru totiž až na několik vzácných výjimek nedaří vystoupit z pouhého (byť technicky a kompozičně velmi dobrého) záznamu dění. Zkrátka většina z přítomných fotografií je oním pomíjivým typem momentky, která divákovi ukazuje, že děj na ní zachycený proběhl. 

Jen několik snímků nese výraznější emoce, výraznější náladu, kterou také přenáší na diváka. A nutno dodat, že jsou velmi silné – osamělý muž čmárající křídou po chodníku či prodavač novin rozhodně nutí diváka k zastavení. U zbytku se dočká jen pousmání nad umně zmrazeným okamžikem.

Přesto nelze říct, že by Londýn 60. let Miloňe Novotného nestál za návštěvu. Byť nedosahuje kvalit předcházejícího Elliotta Erwitta, oproti kterému mu schází výraznější přesah, stále jde o velmi povedené fotografie. A pokud někdo v momentce nehledá víc než řemeslně dobře zvládnuté svědectví, bude spokojen.

Leica Gallery Prague (odkaz)
Londýn 60. let // London in the 1960s
Miloň Novotný
14.2. - 11.4.2014

Filmový dogmatismus aneb forma kontra obsah

Tím, že fotím na film, jsem se automaticky přidal do exkluzivního klubu intelektuálů, hipstrů a staromilců, ve kterém (aspoň dle řady diskuzí na internetu soudě) panuje poměrně silně jedno základní přesvědčení: digitální fotografie je špatná, digitální fotografové jsou méněcenní a film vítězí za všech okolností. Jenže existuje řada důvodů, proč to prostě není pravda.

Mohl bych rozebrat, v duchu mého předchozího článku o důvodech proč fotím na film to, jaké jsou naopak jeho nevýhody. Jenže v úvodu zmíněné přesvědčení se dotýká něčeho obecnějšího, než jen technických parametrů a vzhledu – je to zkrátka otázka vztahu formy a obsahu obrazu.

Pomiňme subjektivní důvody fotografů, proč volí tu kterou technologii. V konečném důsledku může být divákovi jedno, že jsem si vybral film, protože mám rád vůni vývojky. Na stěně v galerii bude divák hodnotit s největší pravděpodobností jen obraz samotný.

Ne, že by forma nebyla důležitá. V řadě případů dobře zvolený způsob nasnímání, vytištění či úpravy zdůrazňuje vyznění snímku. To ale nestačí. Ani mistr (klidně i digitální) temné komory neudělá ze špatného snímku skvělý. Zvolená forma může obsah podtrhnout, nikdy však nahradit.

Dovedeno do důsledků to pak znamená, že je jedno, čím ta výborná fotografie, před kterou všichni tají dech vznikla – jestli to byla středoformátová zrcadlovka s nejlepší řadou Ilford filmů, Canon 5D Mark II nebo iPhone.

Domnění, že fotografii udělá zajímavou to, že bude vyfocená tou kterou technologií, je mylné. Může ji učinit atraktivnější, atmosféričtější, to ano. Jenže pokud v ní nebude to, co je společné všem fotoaparátům – totiž kompozice, práce se světlem, sdělení, zajímavý motiv a podobně – pak ani sebevíc cool Lomo fotoaparát s expirovaným filmem nic nezmůže. Ostatně, jak říká Elliott Erwitt: „As for extreme wide-angle lenses or telephoto lenses or pinkish graduated color filters and so forth, they’re to add interest where there is no interest.“