Jan Těsnohlídek ml.: „V knihách je spousta pravdy, je to lepší než koukat do televize“ (rozhovor)

(Jana Těsnohlídka mladšího jsme zpovídali spolu s Hoai Le Thi po křtu jeho sbírky Ještě je co ztratit - a po důkladnějším pročtení ji vážně doporučuju. Rozhovor původně vyšel v osmnáctém čísle časopisu Fobia.)

Rychle pročítám novou Těsnohlídkovu sbírku, kterou jsem si právě koupil – na rozhovor musíme být s Hoai připraveni. A daří se mi ji dočíst právě včas, k našemu stolu totiž míří sám autor. Sedá si proti nám s desítkou v ruce, a protože je evidentně v dobré náladě, usmívá se.

Foto: Hoai Le Thi

Ondřej Trhoň: Začneme asi očekávatelně - proč zrovna Krásný ztráty? 

Já mám k tomuhle místu strašně dobrej vztah. Tady jsem dělal svoje první čtení v Praze vůbec. Bylo tady asi deset lidí, bylo to sympatický, prostě uzavřenej prostor. A když jsem začal pracovat pro jeden literární časopis, tak jsme tu dělali večírky a povedlo se mi navázat s hlavním produkčním takovej vztah, že jsme byli oba spokojení. Posledních pár let jsem tu sice nic nedělal, ale ozval jsem se, protože tahle poslední knížka je taková intimnější a nechtěl jsem to dělat na velký stagi.

Hoai Le Thi: Váš styl přednesu je originální. Myslím, že je hodně těžké vás napodobit.

Já to čtu tak, jak to je napsaný. Už když to píšu, tak to píšu tak, aby se mi to dobře četlo a vím, jak to budu číst. Když to budete číst vy, budete to taky číst tak.

O: Vaše nová sbírka Ještě je co ztratit působí intimněji než Rakovina, ta předchozí...

Je intimnější a o hodně. Ta první, Násilí bez předsudků, byla hodně osobní. Rakovina byla úplně odlišná, byly to daleko kratší texty a obsahově vlastně nebyla vůbec o mně. Bylo to o světě okolo. Tahle knížka je o mně zase dost, ale forma je spíš podobná Rakovině – jsou to kratší básně. V Násilí bez předsudků to bylo upovídaný, hodně opakování. Tady je to úspornější.

H: Jak jste došel ke kratší formě? Bylo to vývojem nebo nějak plánovaně?

Určitě vývojem. Od doby, co vyšla moje první knížka, jsem dělal v literárním časopise a v rámci toho jsem připravoval knížky jiných autorů k vydání. Když připravuješ knížku, tak autorovi do toho kecáš, škrtáš jeho texty, což je strašně zlý, protože autoři to nemají rádi. „Já jsem to napsal, tak je to dobře. Jediný slovo nedám pryč.“ A já říkám: “Vždyť je to tam úplně na nic. K čemu to tam je.“ A on: „Ne, tak jsem to prostě napsal před dvouma rokama. Napsal jsem to nejlíp a už to nepřepíšu.“ A tak se s těma lidma handrkuješ a nutíš je, aby opravovali svoje texty. Tím pádem tě to učí a nutí být ještě přísnější na sebe. No a tak jsem škrtal, škrtal, škrtal a už jsem prostě začal psát úsporněji. Už jsem nechtěl mít jediný slovo navíc.

O: Ale abych se vrátil, byl za tím, proč jste se obrátil zpátky k osobnější rovině, nějaký impuls?

To samo. Asi to tak je přirozený. V jedný době jsem neměl proč psát o osobních pocitech a teď to přišlo. Není to programově, že bych říkal: teď napíšu tohle a tohle. Prostě píšu a píšu a někdy to píše tak, a někdy tak. 

H: Naplánoval jste si vůbec někdy něco?

(smích) Jasně, deset knížek dopředu a vím o čem budou. Ne, nemám nejmenší tušení, na čem budu pracovat. 

Foto: Hoai Le Thi

O: Nevím, jestli je to správné slovo, ale vaše poezie je, kromě osobní roviny, taky angažovaná. Obrací se kriticky ke společnosti. Proč?

Já jsem takhle vždycky psal. Třeba o vztazích nebo o osobních věcech. Ale ať děláš cokoli, žiješ v nějaký společnosti. A pokud píšeš o tom životě, tak vždycky reflektuješ reálie, ve kterých žiješ. Není to nějak programově, ale padá mi to tam tak přirozeně. Není to angažovaný, že bych chtěl, aby to bylo angažovaný, ale že je to současný. To je stejný slovo. 

O: Když je pro vás společnost jako téma tak důležité, máte na tu dnešní nějaký názor?

(povzdechnutí) Takový smutný mi to přijde. Prázdný. V těch básních je to vidět... 

H: Pojďme k poezii jako takové. Myslíte, že ji lidi málo čtou, protože je moc složitá?

Já si myslím, že to, že je divná a nechápou ji, je předsudek. Ale na druhou stranu je to pravda, protože kolikrát se píše tak, že to působí na normální lidi podivně. Ale zrovna moje básně jsou pro čtenáře takový přístupný. Je to o normálních lidech a o normálním životě. Mě čtou lidi, kteří poezii normálně nemusí. Moje texty jsou takový krátký příběhy, není to nějaká těžká poezie. 

H: Já mám pocit, že lidi čtou třeba fantasy, protože se chtějí někam ztratit.

Přesně tak. Je to o úniku někam jinam. 

H: Takže vám u básní, které čtete, vadí přílišná metaforičnost?

Já nerad čtu básně. Radši čtu prózu - romány než básně. Nějaký autoři poezie mě baví, ale strašně málo. Protože mi připadá, že ty romány jsou víc ze života než básně.

H: Ostatní básně podle vás nevypráví svět realisticky?

Asi ne tak, jak by se mi líbilo. Připadá mi, že popisují jednoduchý věci strašně zaobaleně. Není to pro mě zajímavý. Chybí mi tam síla příběhu. Já jako čtenář mám rád silnej příběh, a ten je spíš v románu než v poezii.

O: Vzpomenete si, jaký dopad pro vás měla cena Jiřího Ortena z roku 2009?

Lidi se o tobě dozví. A musí tě začít brát vážně. Těch cen v Čechách není moc, to znamená, že když teď nějakou dostaneš, tak se o tobě třeba učí na univerzitách. A už nejde prostě popřít to, že patříš mezi uznávaný básníky. 

O: A konečně - je něco, v čem chcete, aby byli lidi lepší?

Ať čtou. Že je dobrý číst. Protože v knihách je spousty pravdy. Je to lepší než koukat do nějaký televize.

*

Jan Těsnohlídek ml. (* 11.4. 1987)
Český básník, v roce 2009 získal za svoji debutovou sbírku Násilí bez předsudků cenu Jířího Ortena. Následovala druhá sbírka Rakovina a román Ada. Jeho posledním dílem v je v pořadí třetí sbírka Ještě je co ztratit.
Těsnohlídkův styl bývá často charakterizován jako angažovaná poezie, ve své tvorbě se ale obrací s nevídanou upřímností i k sobě, reflektuje vlastní prožitky a společenskou realitu. Jeho básnická tvorba často pracuje s přímými pojmenováními a volným veršem, vytváří tak syrový a naléhavý dojem.

V roce 2011 Jan Těsnohlídek ml. založil nakladatelství JT's, pochází z Krucemburku a momentálně žije v Krakově.
Najít ho můžete na Facebooku nebo blogu.

Popisovat nestačí – vítězi Czech Press Photo chybí přesah

Přestože u novinářské soutěže, kterou Czech Press Photo bez pochyby je, nejde dost dobře oddělit snímky a kontext doby, ve které vznikají, měly by být zejména na vítěznou fotografii kladeny přísnější nároky.

Vítěžná fotografie je zde
(nejsem si jistý ohledně autorských práv)

Nadčasovost. Tedy to, že obraz bude pro diváky srozumitelný i dejme tomu po pěti letech. Že nějakým způsobem přesahuje dobu svého vzniku, že bude mít hodnotu i po odeznění zájmu o fotografovanou událost. Kromě technické a výtvarné kvality je to také tato vlastnost, která by měla být vítězným snímkům tak prestižní soutěže vlastní.

Na fotografii David Rath obžalovaný z korupce přichází k hlavnímu líčení u Krajského soudu v Praze reportéra ČTK Michala Kamaryta  je zobrazen bývalý hejtman, vyfocený přes tlusté okénko výtahu, s typicky ztrápeným výrazem. Podle slov poroty „symbolizuje neutěšenost obecné nálady v zemi a upozorňuje na rozsah i vážnost korupčních problémů v České republice.“ A to jsou docela silná slova.

Není tedy divu, že vítězná fotografie vyvolala u odborné i laické veřejnosti rozporuplné reakce. A autor tohoto textu se kloní spíše k těm, který právě přesah tohoto snímku postrádá. Sám o sobě, bez dalšího (a nutně obsáhlého) vysvětlení, není ničím. Nevysvětluje, neuvádí do kontextu, ale pouze popisuje stylem „toto bylo.“ Rozsah a vážnost korupčních problémů nejsou zobrazeny přímo, je nutné, aby si divák spojil tvář Davida Ratha s jeho příběhem. Což je prostě trochu málo a po pár letech, kdy už bude příběh zapomenut, ztratí Kamarytova fotografie většinu svého kouzla. Zůstane jen suchá obrazová informace.

Veřejnoprávní média v době Babišově

Pro případné konspirátory předesílám, že jsme se o tomhle ve škole vůbec nebavili, není to žádná indoktrinace ze strany FSV UK a netuším, co si o tom myslí moji vyučující-

Veřejnoprávní média mají svoje chyby. Mají velké chyby (jejich řešení není jednoduché), jako je politická podstata Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, nepřehledné machinace uvnitř České televize, nebo otázka kvality nejmenované hlavní zpravodajské relace. Domnívám se, že není důvod, aby byl z veřejných peněz financován sportovní kanál, velké pochyby mám i o funkci ČT 1 (jejíž program je velmi podobný komerčním televizím), ale pozice zpravodajského ČT 24 se mi jeví jako velmi důležitá. A to především ve světle uplynulých událostí.

K dobře fungující demokracii patří dobře fungující média. Taková, která sdělují důležité informace, uvádějí je do kontextu a před svými konzumenty nic důležitého nezamlčují. A právě tohle je u majoritních soukromých médií v naší zemi potenciálně ohroženo - teprve čas ukáže, jak se svou mediální silou Andrej Babiš naloží. Zbývá jen věřit ujišťování Roberta Čásenského, že v redakcích hlavních českých deníků jsou odvážní novináři. Jenže je otázkou, jak je taková záruka křehká.

Jednou ze záruk, že se k občanům dostanou nezkreslené informace může být i veřejnoprávní televize, potažmo veřejnoprávní rozhlas. Zdůrazňují slovo může být. Oproštěna od byť jen ekonomických vlivů svých vlastníků může mít potenciálně volnější ruce - nemusí hledět na zisk a tak si může dovolit provozovat například investigativní žurnalistiku, která se v soukromých médiích stává věcí obtížně udržovatelnou. V okamžiku, kdy si nemůžeme být jistí tím, jestli nám není DNES či Lidových novinách něco zamlčováno, může role konkurenčních (a i veřejnoprávních) médií vzrůst. A ruku na srdce - nemyslím si, že by svoji práci Česká televize dělala zas tak špatně.

Je možné filozoficky polemizovat o tom, jestli je morálně správné financovat specifickou daní taková média. Nicméně zdá se mi (a klidně mi to vyvraťte), že jejich existence jako taková smysl má.