neděle 13. října 2013

Martin Pánek: „Jak říkal Jim Hacker, dostával Shakespeare dotace?“ (rozhovor)

Když mě Martin Pánek, lídr Strany svobodných občanů v Pardubickém kraji, požádal o napsání rozhovoru, váhal jsem - přece jen jsem registrovaný příznivec Svobodných. Riziko obvinění ze střetu zájmů jsem nakonec podstoupil, a to ve jménu povinnosti informovat čtenáře.

Dávám vám ale své slovo, že jsem rozhovor nijak ve prospěch strany Svobodných občanů či pana Pánka nijak neupravoval. Veškerou editaci jsem provedl za účelem lepší čitelnosti a přehlednosti.


Martin Pánek (*1987) je na prvním místě kandidátky Strany svobodných občanů v Pardubickém kraji a člen jejího republikového výboru. Absolvoval ekonomii na VŠE, je šéfredaktor časopisu Laissez Faire a webu Euroseptik.cz. Podrobný životopis najdete zde.

(v rozhovoru jsem se zaměřil na dílčí otázky, či na body, které nejsou v kampani Svobodných tak akcentované. Předpokládám proto přibližnou znalost jejich stručného programu, který najdete zde)


V programu máte hodně velkých změn. Jak jich chcete dosáhnout s pár poslanci, které byste pravděpodobně, pokud byste se dostali do sněmovny, dostali?

Když překročíme pět procent, tak asi budeme mít těch poslanců fakt málo. S největší pravděpodobností budeme malou opoziční stranou, což znamená, že z programu prosadíme něco jedině nějakým šikovným vyjednáváním. Budeme ale schopni zablokovat lecjaký nesmysl. Mohli bychom se shodnout s nějakou stranou na tom, že má být referendum o euru, mohli bychom se shodnout na tom, že se má ukončit podpora biopaliv, mohli bychom se shodnout na rušení úřadů. To bude záležet na vyjednávání, na tom kdo se tam za nás dostane, jak bude schopný vyjednavač.

Se kterými stranami konkrétně myslíte, že je největší potenciál spolupracovat?

No tak logicky s ODS. Pokud se tam dostanou aspoň trochu rozumní poslanci, tak s nimi snad bude řeč. Například teď ODS zjistila, že jak de facto zrušila živnostníky s alkoholem, například pana Žufánka, že to byla chyba. Teď to vypadá, že v ODS budou mluvit o tom, že se tahle regulace zruší. Ale těžko říct. Na ně bude zase zleva tlačit levicová strana TOP09, která ve svém představiteli Leoši Hegerovi má člověka, který by nejradši zakázal alkohol a cigarety kompletně. Já myslím, že s některými poslanci ODS by se mohla najít společná řeč.

Myslíte si, že se vámi budou chtít vůbec po tom všem obviňování ze socialismu bavit? Vaše výroky proti ODS jsou dost nevybíravé.

Oni o nás zase říkají, že jsme strana, která ani za čtyři roky svojí existence nikdy nezískala ani dvě procenta, což není pravda. Říkají o nás, že jsme političtí panici, že jsme dogmatici a podobně, takže si to vyměňujeme tak navzájem. Podle mě to patří k politice. 

A když se vrátíme k tomu, že je vám vyčítána nezkušenost, tak proč si zrovna vy myslíte, že máte na to stát se poslancem hned po skončení školy? (Martin Pánek nedávno získal inženýrský titul v oboru ekonomie)

Já jsem si nikdy nemyslel, že by poslancem měl být student nebo někdo krátce po škole. Ale založili jsme novou stranu a zkušených politiků se nám úplně nedostává. Já jsem nebyl na první místo kandidátky dosazen, mě zvolili členové a příznivci v primárkách, a dostal jsem pátý nejvyšší počet hlasů ze všech lídrů v celé republice. Ano, myslím, že poslanci by měli být zkušenější, ale taková je situace. Zkušené politiky nemáme a pokud si členové a příznivci přejí, abych já byl volebním lídrem a případně poslancem, tak já jsem připraven vyrovnat se s tím, jak nejlíp budu umět.

Když se vrátíme k aktuálnímu dění, máte jako strana či vy osobně nějaký postoj ohledně nedávných kroků pana prezidenta Zemana? Řada komentátorů a novinářů ho viní ze zneužití moci s tím, že to po volbách bude ještě horší.

Já jsem pro pana Zemana nehlasoval. Nehlasoval jsem pro nikoho z kandidátů ani v prvním ani ve druhém kole, protože mi přišli natolik stejní a protože jsem si fakt nedokázal vybrat, a věděl jsem, že bych si musel po té volbě useknout ruku. Na druhé straně musím říct, že jmenování Rusnoka premiérem bylo zcela v souladu s ústavou a brekot některých poslanců a novinářů ODS, že je to natahování ústavy a puč asi není pravda. Ale domnívám se, že prezident by měl po vyslovení nedůvěry vládě jmenovat novou vládu prakticky okamžitě, co nejrychleji to půjde. Teď je samozřejmě sněmovna rozpuštěná, takže je toho v zásadě zprostěn, ale po volbách by měl okamžitě jmenovat premiérem někoho jiného.

Pojďme k samotnému vašemu programu a některým dílčím bodům. Jedním ze stěžejních bodů vašeho programu je lidové veto. Tomu je často vyčítáno, že při jeho aplikaci neprojdou nepopulární a těžko vysvětlitelné návrhy. 

No to se často říká, ale já upřímně nevím, co je na tom pravdy. Pokud ta strana, která chce tu reformu zavést, dostala dostatečný počet hlasů ve volbách na to, aby ji prosadila v parlamentu, tak se nabízí, že ta reforma by měla projít i tím referendem. Obzvlášť pokud bude čas na to tu reformu vysvětlit. Protože pokud o tom bude to referendum třeba tři měsíce po nasbírání podpisů, tak tři měsíce budou na nasbírání, za další tři měsíce bude referendum. Tak bude šest měsíců na to to vysvětlit dopodrobna o co jde a nebude se ta diskuze odehrávat jenom v titulcích titulní strany Mladé fronty. Druhá věc je, že pokud budou lidi pravidelně chodit k těm referendům, pravidelně se o tom bude mluvit, tak lidi budou mnohem víc politiku sledovat a budou mít mnohem kvalifikovanější názor. Když si to srovnáte se situací ve Švýcarsku, tak tam když jdete do hospody, tak tam lidi probírají politiku. Úplně běžně. To se u nás neděje. Pokud se u nás o politice mluví v hospodě, tak je to většinou kverulantství typu „všichni stojí za prd." To ve Švýcarsku není, tam se vážně baví o meritu věci a o tom, co v zákoně je, protože o něm možná budou brzo hlasovat.

Máme na to ale jako národ povahu? Když se podíváte na popularitu populistických hnutí typu Úsvit nebo ANO, nebude jednoduché podobnou kampaní důležitou reformu shodit?

Tak možná ano, já nevím. Ale jako tak samozřejmě se může stát, že nějaká reforma neprojde, takový je život. Projde třeba za rok, za dva. Ale v současnosti nejsme ani v situaci, kdy hrozí, že se neschválí nějaká pravicová reforma. Naopak my potřebujeme zabránit tomu, aby se schvalovaly další a další reformy, které nás zavádějí někam a někam, abych to řekl výrokem F. A. Hayeka, dále do otroctví. Státní supermarket, státní banka, státní operátor a tak dál. My potřebujem spíš zabránit tomuhle, a ne že máme nějakou pravicovou reformu, u které se bojíme, že neprojde.

Často bojujete proti dotacím, konkrétně tvrdíte že „mnohamilionové dotace českým drahám jsou neúnosné.“ Máme to chápat tak, že chcete zprivatizovat ČD?

Já osobně bych ČD zprivatizoval, nicméně pokud budu zvolen za Svobodné, tak v programu to nemáme. Nebudu se hrnout do něčeho, co nemáme v programu. Nejsem si jist, co se přesně dá dělat se státními drahami, ale určitě je možné pustit konkurenci aspoň tam, kde konkurence být chce, a neházet klacky pod nohy různým konkurenčním společnostem. Dobře víme, že RegioJet nabízel krajům, že bude v těch krajích zajišťovat dopravní obslužnost, a byl odmítnut sociálnědemokratickými hejtmany, přestože měl nižší cenu než ČD. Takže pokud to zvládne za nižší cenu než ČD, tak je nesmysl ty dotace lít do ČD.

Chápu to správně, že jste proti dotacím zemědělcům?

My jsme proti všem dotacím.

A co myslíte, že by se stalo, kdyby Česká republika, která by nebyla součástí EU, zrušila dotace svým zemědělcům. Co by takoví zemědělci dělali v rámci Evropy, kde se zemědělství dotuje? Nebyli by v nevýhodě? Nezkrachovali by?

Tak byli by v nevýhodě. To je složitá otázka. Pokud by se povedlo jak vystoupit z EU, tak zrušit dotace, což není úplně pravděpodobné, tak by zemědělci například mohli pěstovat to, co nikdo jiný nepěstuje. Teď pěstují řepku a solární panely na jinak úrodné zemědělské půdě. Mohli by zpracovávat a vyrábět věci, co se dělaly vždycky, jako cukr, řepa, mléko, prostě plodiny ve kterých máme komparativní výhodu. Samozřejmě zemědělci dotovaní z EU budou mít komparativní výhodu v něčem jiném. Jenže EU jim nařizuje kolik toho musí pěstovat a za kolik to musí prodat. To by našim zemědělcům nikdo nenařizoval. Zemědělci by si museli najít, v čem by měli tu komparativní výhodu. Pokud by to nenašli, tak to zase není žádná tragédie, přeorientovali by se do jiného oboru. Od roku 1990 poklesl počet českých zemědělců myslím že pětinásobně. Zemědělci si taky dokážou najít novou práci.

Moje další otázka bude o dlouhodobém výzkumu, který by nebyl schopen financovat soukromý sektor. Výzkumu typu NASA nebo nějakých projektech, které jsou přínosné pro lidstvo, ale negenerují nějaký zisk v korporátní sféře. I tam byste nebyli pro dotace?

Tohle je snad ještě složitější otázka. Pokud bude existovat stát, tak vždycky bude financovat nějaký výzkum. Stát bude mít armádu, a ta armáda sama pro sebe výzkum potřebuje, například v medicíně, aby vojáci přežili ve válce, ve strojírenství, zbraních a tak dále. Vždycky bude existovat státem placený výzkum, s tím se nedá nic udělat. To, co dělá Akademie věd, by klidně mohly dělat univerzity a děje se to tak všude na světě. Samozřejmě, pokud jsou ty univerzity veřejné, tak za státní peníze provozují vědu. To oddělit nejde. Pokud by se zprivatizovaly vysoké školy, tak by pravděpodobně dělaly totéž. Ony se tím, kolik dělají výzkumu, chlubí. A nejprestižnější vysoké školy na světě mají nejlepší výzkum. MIT, Harvard, Yale.

Jedním z úřadů, které chcete zrušit, je Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Proč konkrétně ten?

On vlastně nic nedělá. Sem tam se usnese, že existuje kartelová dohoda, a tam dá pokutu, Pak si vymýšlí, že uzavření hokejové extraligy je kartelová dohoda. Dejme tomu, že je to takový second-best. Pokud stát stupidními regulacemi vytvoří oligopol, tak pak stát může ten oligopol nějak peskovat. Mně připadá jako rozumnější oligopoly nevytvářet a nechat volný trh, nechat firmám volný vstup do odvětví. Oligopolům se bude předcházet tím, že pokud se někdo dohodne na tom, že zvýší cenu, tak tam bude nový konkurent, který cenu sníží. Tak, jako to udělal pan Jančura se Student Agency. A navíc – regulátor je často v područí velkých firem, a reguluje tak, jak si přejí ty velké firmy.

Ve vašem programu se píše, že „invalidní důchody jsou příliš často zneužívány. Svobodní jsou pro spravedlivé a přesné posuzování nároků na invalidní důchod, aby jej dostali ti, kteří jej opravdu potřebují, ale aby se invalidní důchod nestával bezpracným příjmem pro někoho, kdo by si byl schopen vydělat vlastní prací.“ Takže co je konkrétně na tom systému, co máme teď, špatně?

No, tak špatně na tom je to, co na něm bude špatně vždycky. Že to posuzuje někdo, komu nejde o jeho peníze, takže nemá motivaci posuzovat to nějak střídmě. (pauza) Ale přiznávám se, že fakt tedy nevím jak to dobře řešit.

Přitom to máte v programu.

No tak nemůže být každý expert na každou kapitolu. To je otázka spíš na pana Zavadila, což je náš expert na sociální politiku.

Když se tedy ještě dostaneme k zdravotnictví, tak máte v programu napsáno, že by bylo rozděleno na povinné a nepovinné. Do toho povinného nebo základního by měla spadat „první pomoc a záchrana života.“ Co znamená ta záchrana života?

Teď se bavíme o zdravotním pojištění. My tím myslíme to, když já půjdu teď přes přechod, přejede mě tramvaj a bude ze mě crčet krev, tak do veřejného pojištění bude spadat to, že mě někdo odveze do nemocnice, jakýmikoliv prostředky, a tam mě ta nemocnice stabilizuje mimo ohrožení života. To všechno až do téhle chvíle je hrazeno z toho zdravotního pojištění. Co je potom, proti tomu se člověk musí pojistit buď sám, nebo pokud má nějakou nemoc, proti které se pojistit nemůže například proto, že ho nepojistila matka a on za to nemůže z jakéhokoliv důvodu, tak to se nebavíme o zdravotním pojištění, ale o sociální politice. To je pak na debatu o sociální politice, kolik chce společnost platit takovýmhle lidem. Protože to nemá pravidla zdravotního pojištění, nepodléhá to pojistnému riziku a pojistné matematice. Můžeme se pojistit proti jakékoli nemoci před narozením. Pokud se matka bojí, že její dítě bude nevyléčitelně nemocné, domnívám se že na volném trhu by se proti tomu dalo pojistit, protože ta pojišťovna bude mít normální riziko, podle toho jak často se ta nemoc vyskytuje ve společnosti a podle mě to je pojistitelné. Nevím, jestli by to někdo nabízel. Pokud ne, tak tím lehčí je odpověď. Je to součást sociální politiky. Budeme vědět, že ročně se X lidí rodí s určitou chorobou a budeme vědět, že tam musíme transferovat X miliard korun.

Takže tímhle způsobem by bylo postaráno o lidi dejme tomu z rodin, kde by nebyly prostředky na to pojištění nově narozených dětí, nebo před narozením.

No samozřejmě. Ale jak říkám, nesmí se to motat do zdravotní politiky, nebo zdravotního pojištění. Když to platí státní rozpočet, už to není pojištění.

Zajímavé je, že ve vašem programu se vůbec nevyskytuje slovo kultura. Není tam žádná věc, co by se týkala ministerstva kultury apod. Tak jak to Svobodní s kulturou myslí?

Podle mě tam je příloha týkající se kultury.

Jsou tam pouze přílohy o Evropské dohodě a svobodném trhu informací. Kultura tam opravdu není.

No, tak já už jsem říkal Petru Machovi, že chci být ministr kultury, abych ministerstvo do půl roku zrušil. Já jsem přesvědčen o tom, že stát má důležitější funkce, jako je podpora důchodců, podpora nevyléčitelně nemocných, podpora invalidně nemocných a podobně. Má ty peníze posílat jim a ne hercům.

Toto vaše přesvědčení jak konvenuje s přesvědčením strany, která se k tomu v programu nevyjadřuje?

Tak máme tam, že jsme proti veškerým dotacím, takže logicky i proti dotacím do divadel a tak. Stát si samozřejmě může ponechat budovy o kterých si myslí, že nějak souvisí s českou státností jako je Národní divadlo, nebo Karlův most. Budovy, o kterých si česká společnost myslí, že patří národu, ať si stát ponechá, to mi nijak netrhá žily. A není pravda, že bez dotací do kultury nemůže existovat kultura. Jak říkal můj oblíbený Jim Hacker, dostával Shakespeare dotace?

Chcete zavést školné na VŠ. Jak odmítnete ty argumenty, že mladí lidé budou pak vstupovat do života s dluhy? Jak budete podporovat chudé studenty, kteří nebudou školné schopni platit, protože v programu se o tom nic nepíše.

Chudí studenti, to je opět otázka sociální politiky. Ale pokud je nějaký produkt na trhu poptáván, tak takový produkt určitě někdo vyrobí. Takže pokud trh poptává odložené školné, tak odložené školné začnou banky nebo finanční instituce nabízet, aniž by je k tomu vybízel stát. Ten student, když je mu 18 let, nemůže vědět, jestli si vybere dobrou školu a jestli najde uplatnění tak, aby splatil školné. Pro jednoho studenta je to velké riziko. Ale pro tu banku, která těch studentů má tisíce, je to riziko podle zákona vysokých čísel pořád stejné. Takže banka si ráda nabere tyhle tisíce studentů, mezi ně rozloží riziko a bude schopná financovat to odložené školné v systému podobném, jako je ve Velké Británii. Banka řekne „já tady za tebe budu platit školné a ty mi až budeš vydělávat 30 000 měsíčně budeš platit tolik a tolik." A ta banka může říct – pokud to chceš platit hned, tak mi toho zaplatíš míň, s menším úrokem, pokud to chceš platit až budeš vydělávat 30 000, tak tady máš tenhle úrok. Pokud to chceš platit až budeš mít 50 000, tak zaplatíš třeba 20% úrok. V takovém systému to nebrání studiu chudých studentů, ale i kdyby přece, tak jsme zpátky u toho, že je to záležitost sociální politiky.

Myslíte si, že dostat pět procent je pro Svobodné reálné?

To záleží na tom, jak se vyvine situace. Podle mě to v posledních týdnech vypadá tak, že ODS voliče ztrácí a Svobodní získávají. Těžko říct kam se to až dostane. Podle mě máme na to, abychom pět procent minimálně atakovali. A pokud ODS bude nadále provádět zoufalé činy jako je billboard političtí panici, kteří směřuje na nás, tak můžeme těch pět procent dostat.

Rozhovor proběhl 10.10.2013.

sobota 12. října 2013

Jiný svět na okraji Prahy (reportáž z TTTM SAPA)

„Nejste novináří?“ křičí na nás naštvaně (a ve své rodné řeči) starší Vietnamec, když Hoai ostří svým Nikonem. Kousek opodál, vedle dlouhé řady různobarevných plyšáků, na mě upřeně (a podezřívavě) hledí kouřící dvojice, skrz sklo za nimi je vidět budovatelský plakát s rudou hvězdou na stěně. Vítek nese v tašce víno z lychee a na lahvi nápis v modifikované vietnamské latince. Na filmu mi zbývá poslední snímek. Jsme v místě, které si žije vlastním životem, v pražské vietnamské tržnici SAPA.



Napadá mě, že takhle nějak vypadá koncentrát všech vietnamských tržnic a stánků. „Já všude zdravím i v Česku,“ říkám, když se bavíme o tom, že na dobrý den vám tu nikdo jen tak neodpoví. Po pár hodinách si připadám jako v jiné zemi. V jiném světě. Mezi spoustami Vietnamců korzují běloši, často evidentně bohatší manažeři. SAPA je prý vyhledávána jak pro výběr exotických potravin, tak pro jejich ceny. Stovky druhů rýže, sady na přípravu sushi a další import z Koreje, Japonska nebo samotného Vietnamu však rozhodně nejsou jediné, co si odsud můžete odnést.



Obuv, kde se prodávají boty po jedné. Nahrávací studio. Je libo figurínu? Bez problému. A spousty restaurací, fastfoodových okének, průchozí tržnice s cetkami, o kterých byste si nepomysleli, že jdou někomu prodat. A všudypřítomný ruch – Vietnamci na kolech vezoucí misky s rýží, chaoticky projíždějící dodávky a vietnamské programy ozývající se z televizí napojených na satelit. Procházíme obchodem, kde se vedle konviček na čaj a falešných bankovek (prý na nějaké rituály, při kterých se pálí) prodávají kýčovité sochy Buddhy.




I po pouhých několika hodinách v Sapě si odnesete dojem, že je úžasné, jak něco tak jiného, zvláštního a pozoruhodného stojí jen dvacet minut cesty z centra Prahy. A malá poznámka na konec – nemají rádi fotografy. Možná proto, že tohle místo je potřeba vidět na vlastní oči, protože každý obrazový záznam nutně zkresluje.

Fotky jsem fotil Canonem EOS 500N na Ilford HP5 400, sám vyvolal ve Fomadonu LQN a pak oskenoval negativ. Google fotky kompresí celkem ničí, vyšší rozlišení a kvalitu najdete tady.

středa 9. října 2013

World Press Photo 2013: Barcelona Demonstrations

Text jsem psal pro předmět Fotožurnalistika I, ve kterém jsme dostali za úkol popsat po návštěvě výstavy World Press Photo jednu fotografii, která nás zaujala.

Emilio Moneratti - Barcelona Demonstrations 
(3rd prize contemporary issues singles)

Fotografie zachycující přímé důsledky srážky španělských demonstrantů s policií během březnové generální stávky je výjimečná hned v několika ohledech. Do zneklidňující středové kompozice (která tak na diváka přenáší naléhavost situace) se Monerattimu podařilo zachytit okamžik se silným emocionálním nábojem - zoufalstvím majitelky obchodu Mirei, jehož výloha je ničema rebelujícími demonstranty. Pokud by však na snímku bylo jen toto, nezasloužil by si zase takovou pozornost. Jenže je toho více.
Snímači Monerattiho fotoaparátu se podařilo zachytit řadu malých, zpočátku neviditelných detailů, které jsou ale pro celkové vyznění fotografie důležité. Díky využití odrazu od skla výlohy můžeme v kontrastu se zoufalou majitelkou obchodu vidět smějícího se demonstranta - v tomto výjevu obsažená ironie v konečném důsledku zesiluje působení obrazu, ukazuje ve své nahotě bezohlednost bezmyšlenkovitě se valícího davu. Jak umělecká, tak dokumentární hodnota fotografie dostává vyšší rozměr. Jako přídavek se italskému fotografovi podařilo do políčka vměstnat i další symboly spokojené konzumní společnosti - odraz plakátu inzerujícího pánskou kosmetiku a španělský nápis “jeden balónek pro každé dítě” který zní v kontextu celého snímku nepatřičně a jen dokresluje sugestivní atmosféru zoufalství. V kontextu celé výstavy jde o fotografii, která je silná jak kompozičně, tak tematicky. Fotograf se neuchýlil k výrazným úpravám obrazu, ponechal mu jeho reportážní syrovost, čímž jen zdůraznil jeho hlavní myšlenku. Přestože se v celé letošní sérii World Press Photo objevuje více fotografií, u nichž prim hrají emoce, považuji snímek Barcelona Demonstrations za jeden u nejsugestivnějších a nejpromyšlenějších. To, v čem si získal moje sympatie především, je kontext obklopující hlavní snímaný okamžik. Bez něj by šlo o povedenou, ale nikam nepřesahující reportážní fotografii.

úterý 8. října 2013

Žijeme sice ve stejné zemi, ale v jiném světě

Včerejší předvolební debata Respektu ukázala mnoho věcí, ale jeden poznatek ční mezi ostatními tak jasně, až je neuvěřitelné, že si ho tolik lidí neuvědomuje. Je jím to, že každý žijeme v jiném světě a máme tendenci jeho pravidla zobecňovat na světy ostatních.

Jasným dokladem tohohle je Karel Janeček. Jeho představa, že lidé jsou aktivní, systematickou osvětou lze prosadit ústavní změnu a že 20 % dobrých lidí stačí na systémovou změnu, je sice hezká, ale naprosto nereálná. Co ten zbytek? A budu-li parafrázovat Alexandra Mitrofanova z téže diskuze, co těch 54 % podporovatelů prezidenta Zemana?

Podobnou, ale o to nebezpečnější, podobu téhož předvedl jistý rešeršér z ČT. Typický velkoměstský intelektuál s téměř plnovousem začal vyprávět, jak je nadšený z aktivit kolem Krymské ulice, iniciativy Auto*Mat, z malé práce od lidí pro lidi, ale že se o politiku vlastně nezajímá. Jenže když se obklopíte aktivními, nadšenými a pozitivními lidmi, je hrozně snadné podlehnout dojmu, že vlastně všichni jsou takoví. Nejsou. A arogance, se kterou někteří intelektuálové odmítají politiku jako takovou, je zarážející.

Stejnou chimérou může být takzvaná občanská společnost. Respektive její reálný dopad. Můžeme vytahovat kauzy na naše politiky, rozebírat jejich výroky, klást jim nepříjemné otázky, ale pokud to tak obrovské množství lidí (opět odkazuji na popularitu Miloše Zemana) evidentně nezajímá, co s tím? Nechci snižovat snahu takových projektů - pro nás, kteří se chceme informovat, je to skvělá věc. Problém je našich počtech.

„My nechceme, abyste něco vymýšlel, my chceme, abyste řekl, že máme pravdu,“ ohodnotil étos dopisů, které zasílají do Práva čtenáři, Alexandr Mitrofanov. Obklopit se médii a zdroji názorů, které podporují to naše jediné správné vidění světa je jednoduché a s příchodem internetové doby ještě o řád lehčí. Přiznejte se: Čtete média, se kterými nesouhlasíte? Sledujete na Twitteru a Facebooku i lidi, kteří stojí na opačném konci názorového spektra? Pokud budeme považovat hospodské debaty pravicových intelektuálů jako bubliny, tak jsou jejich internetová fóra hotovými chrámy s vysokými zdmi.

Nepřemýšlíme všichni stejně, nemyslíme si to samé a nejsme všichni tak inteligentní, angažovaní a aktivní, jak se může zdát. Stranou všech studentských a občanských iniciativ, dobrovolnických sdružení, komunálních záhonků a alternativních časopisů stojí masa lidí, kteří o světě tak jako my nepřemýšlí.

Hlavní otázkou tak je, o co téhle významné společenské síle jde a jak na ni nahlížet.