Populismus vrací úder - v říjnu ve vašich urnách

Jestli se v duchu něčeho kromě vzestupu levice ponesou nadcházející volby, bude to výrazný hlas nedávno vzniklých populistických hnutí, která mají na vše jednoduchá řešení. Ano, mluvím o Úsvitu Tomia Okamury a ANO podnikatele Andreje Babiše.

Už před prezidentskou volbou jsem měl o postavě pana Okamury pochybnosti. A nic moc se od té doby nezměnilo - sice už neslýcháme jeho vyjádření na každém kroku (období to bylo dost humorné), ale program jeho hnutí Úsvit je plytký podobně jako některá jeho snadná řešení. Vzpomeňme si na tvrzení, že problémy s Romy vyřešíme prostě tak, že na sebe budeme hodní. Volební cíle jsou obecné tak, že by si je mohl na vlajku vytisknout prakticky kdokoliv - zatočíme s korupcí, dáme více moci občanům, nezávislou policii. Kdo by si to nepřál? Ale konkrétní kroky chybí. Co tu naopak je je hra na středovou politiku (a kritizování souboje pravice a levice, který ale význam má) a prohlášení, jako je „chceme sebevědomý a silný český stát.“ Ke cti Úsvitu slouží alespoň inspirace Pavlem Kohoutem a některé body v ekonomickém programu jako jsou nízké daně a podobně.

Na podobné vlně se nese ANO. „Nejsme jako politici. Makáme.“ Prázdnotu sloganů a cílení na aktuální vlnu odporu proti čemukoliv, co se nazývá politické dobře odkryl v rozhovoru s Martinem Komárkem Jindřich Šídlo. Připočtěte podezřelé motivy Andreje Babiše (proč nemít po ekonomické a mediální moci pokrytou i tu politickou?), divné postoje (negativní postoj k EU přestože Agrofert bere dotace) a zatím velmi strohý volební program hýřící podobně chytlavými hesly jako v předchozím případě. Aby se za nás děti nestyděli, ti rozhodující jsou všichni nekompetentní a snaží se do politiky dávat vlastní ambice. My jsme jiní, dejte nám hlas. Na toto téma ještě doporučuji výborný článek od Michala Kašpárka - velmi dobře shrnuje, co je s ANO špatně. Nutno dodat, že špatně z pohledu nás, voličů. Babiš to má nejspíš spočítané dobře.

Je to dost možná větší problém než očekávaný masivní nástup levicových stran. Ty jsou zavedené, víme, co od nich zhruba čekat a jejich motivy jsou z větší části otevřené. ČSSD, KSČM i Lidovci a jejich představitelé jsou s námi už dlouho a tak už je trochu známe. Naopak to, co se může skrývat pod rouškou projektů jako je Úsvit či ANO může být horší, než ta nejtemnější tajemství Lidového domu.

Klausův návrat nepomůže

Ať už si o politice Václava Klause myslíme cokoliv, jedno je jisté - existuje tu velká řada politiků, kteří si myslí, že by se jeho návratem vyřešila řada problémů. Mezi ně patří nejen část skomírající ODS (či Svobodných), ale nově také Suverenita Jany Bobošíkové. Právě do ní by se podle spekulací měl Klaus vrátit. Nechme ale tyto zprávy zprávami a zaměřme se na to, jestli vlastně někomu může prospět, když bude exprezident stát po jeho boku. Domnívám se totiž, že nikoliv.

Jakkoli byl Klaus v průběhu svého prezidentského mandátu oblíbeným politikem, jeho popularita se závěrečným vyhlášením amnestie zásadním způsobem klesla. K nepříznivému obrazu, který ho nyní provází, přispěla i následné propírání amnestie v médiích, ve kterých Klaus našel málo zastánců. Jestli byly takové postoje a názory správné, nechme stranou. Faktem je, že exprezident je postavou spíše nepopulární.

Proto by bylo chybou spoléhat na něj jako na někoho, jehož přítomnost může preference zvednout. Nemůže. Pokud by ho mezi sebe pozvala ODS, tak tím stvrdí v očích veřejnosti svůj obraz jako partaje stranící mocenským zájmům (se kterými je i Klausova amnestie spojována). Svobodní zase dají kritikům do ruky další střelivo k podpoře tvrzení, že se jedná o jeho pátou kolonu a vzdají se šance oslovit ty, pro které je z nějakého důvodu Václav Klaus negativní postavou. A těch zrovna nejméně nebude. Vždyť podle průzkumu před Zemanovou inaugurací měl mezi veřejností jen čtyřprocentní bezvýhradnou podporu, sekundovanou dvaceti jedna procenty spíše ano (viz zde). A pokud je cílem pětiprocentní kvórum, nemuselo by to stačit.

Zavrhnutí exprezidentova angažmá by nebylo nějakým ustupováním mediálnímu proudu, ale racionální volbou. To, co by jeho přítomnost mohla přinést, by totiž nemusela nad tím odneseným převážit.

Umělecké dílo a morálka jeho autora

V rodině se prý rozpoutala během oslavy sáhodlouhá debata o tom, jestli při posuzování uměleckého díla brát v úvahu morálku člověka, který ho vytvořil. Jestli nás má zajímat, že Keith Haring holdoval anonymnímu sexu (což ho nakonec taky zabilo), nebo jestli záleží na tom, že řada futuristů byli, přestože některé jejich malby jsou skvělé, nefalšovaní fašisti.

Otázka se zdá být na první pohled jednoduchá, podobně jako intuitivní odpověď - ta moje byla ihned z kraje ne. Argumenty se zdají být taky dost jasné, vždyť umění konzumujeme kvůli jeho umělecké hodnotě, která by logicky neměla být tím, kdo jej vytvořil snižována. Umně namalované a krásně komponované zátiší bude pořád krásné jak v případě, že jeho autorem je bezúhonný student AVU, tak kriminálník, který ho po večerech stvořil ukradenými štětci v cele předběžného zadržení.

Jenže pak je tu umění, které nese morální poselství. Které se nám snaží ukázat nějaký světonázor, případně nás ovlivnit i inspirovat. A tam začíná jednoduchý pohled haprovat - protože tady je potřeba pozadí jeho vzniku zkoumat. Pokud se máme nechat ovlivnit nějakým uměním, chceme, aby to ten někdo myslel upřímně. K čemu je sice zajímavá, ale falešná výpověď pokrytce?

Další kategorií je umění, do kterého život jeho autorů nutně zasahuje. Prokletí básníci, například - naše souznění s jejich tvorbou nutně musí vycházet i z toho, co si o nich jako o lidech myslíme, protože ty básně jsou autentickými výpověďmi ze života. Těžko si lze představit odpůrce homosexuality jako něco nepřirozeného a nemorálního, kterak si s vášní listuje Verlainem.

A nakonec je tu umění, které nás z podstaty věci do morálního dilematu staví - třeba valná většina graffiti. Nebo obrazy z (pravých) motýlích křídel Damiena Hirsta. Při jejich posuzování se nelze nevyhnout morálním soudům. Ačkoliv může někdo uznat estetickou kvalitu nelegálně posprejované budovy, těžko k výslednému dílu bude přistupovat jako někdo, kdo s tím v principu problém nemá. Podobně se můžeme hádat i o street artu (tak třeba Banksy je až do politična dovedený příklad), erotických fotografiích, uměleckém pornu a podobně. Tvorba umělců v těchto případech vychází z jejich morálky, která se snadno může ocitnout v rozporu s tou naší.

Proto se domnívám, že rezolutní ne je jako odpověď na v úvodu vyřčenou otázku nedostatečné. Vztahuje se totiž pouze na určitou výseč umělecké tvorby, a to té, která je nepolitická, nepožaduje po nás morální soudy a zaměřuje se vlastně jen na předání estetického zážitku. Pro ocenění krásy Friedrichových krajin není třeba znát jeho život. Dílo jako takové to nevyžaduje.

Nicméně výše zmíněné platí jen pro nezaujaté hodnocení díla. Otázkou je, jestli nás má zajímat, jakému člověku jdou peníze v případě, že se jeho dílo rozhodneme koupit (nebo jeho reprodukci), a tím ho finančně podpořit. Ale to je jiná diskuze.

Glosa: Řešení středu - podnikatelé

Když se baví o politice zastánce levice s voličem pravice, bodem sporu je často otázka volného trhu. Do jaké míry lze považovat člověka za racionálního, jestli uvolnění ekonomiky vyřeší její problémy a podobně. Takové diskuze pak nutně sklouzávají do ideových argumentů, které jsou pro obě strany nepřekročitelné.

Přesto ale existují řešení, kvůli kterým není potřeba přesvědčovat společnost o prospěšnosti laissez-faire kapitalismu, a přesto mohou být funkční. A mohou z nich profitovat obě strany politického spektra. Jedním z takových očividných kroků je zlepšení prostředí pro podnikání, snížení byrokratické zátěže a zpříjemnění komunikace se státní správou. Ať už jste stoupenci Keynese nebo Hayeka, u obou směrů platí, že spokojenější a vyšší zisky generující podnikatel přináší systému více. A je lhostejno, jestli takový systém budeme nazývat socialistický nebo neoliberální.

Why is The Free Citizens Party headed towards the cliff?

Tohle je první článek, co jsem (vyjma školních slohů) napsal anglicky. Takže budu rád za připomínky.

Political right-wing in the Czech Republic is shattered. Numbers of former governing Civic Democratic Party voters have decreased significantly due to the recent scandal, TOP 09 still bears stigma of social engineering ideas behing its liberal face and that's pretty much it. But still, there is one small party that aims to become strong political force. Despite being founded in 2009, The Free Citizens Party hasn't crossed quorum needed for assigning governing positions in any of the imporant polls. The hope for recovery still remains - in this article I'll try to adress important issues with the party's policy which drag its preferences down.

1 - People
Alpha and Omega of every major political party is a strong set of personalities. Leaders. People who inspire, who attract attention. Civic Democratic Party had Mr. Klaus, Karel Schwarzenberg (with Mr. Kalousek peeking from behind) shined for TOP 09 and The Free Citizens Party has... some Petr Mach. Pretty good speaker, but, to be honest, no leader. His boyish look combined with cute sweaters won't win a parliament seat for The Free. But judging from the conversations I had with members, this problem is recognized and, hopefully, will be taken care of.

2 - Bloated vision
Immediately leave the European Union! Remove the labour code! Privatize health insurance! Sure, these ideas may (just may) seem appealing when discussed in a think-thank like environment, but building them into political party program's pillars is just not smart. People get scared by huge words and huge steps. And this problem gets more significant when all those things can be realized only when The Free are occupying more than 50% in both parliament chambers. Why not focus on smaller themes?

3 - Dogmatism
Don't even think about breaking into an argument with any of party's bloggers. Don't try to doubt the almighty power of free market or (even!) ideas of Hayek, Rand or Rothbard. What they have written is pure gold and as that it is officialy presented. The Free Citizens Party is (as viewed by an ordinary Twitter folk) a band of die-hard libertarians, pure anarchocapitalists and a few classical liberals. But what's the worst - the tendency to make even a small compromise is reaching the lower limit. People are all rational and total liberalisation will solve everything. Well, that's what they (mostly) say.

4 - Agressive rhetoric
People are tired of hearing "that is so socialist!" all the time. Calling opponents names, using swear words in discussions to attack not so eager free market enthusiasts by party members and hosting hateful happenings (just remember the one against raising EU flag on Prague's Castle) isn't going to win any political points. Try to be positive. Try to show people what will untightening the regulatory ropes do for their ordinary lives. Forget theory, forget Human Action and speak to an ordinary worker, to a small bussiness owner. Yet, to be honest, people who do this do exist within the party. Their voice is, sadly, not so strongly heard.

Those were four anchors dragging The Free's boat towards the bottom. Surely we can find more of them (or try to nitpick within those four), but that's just not necessary. Someone inside the republic council (party's main organ) should think those issues throughouly, because it seems that the line "this election will be the last chance for them to become more than a humble think thank" is more true that many of them may think.