neděle 30. června 2013

Přestaňte se ptát, proč ten Warhol tolik stojí. Thompson vám to řekne.

Svět výtvarného umění nemá jen duchovní, estetickou a akademickou stránku. Je to taky tvrdý byznys, kde jde více než o umění samotné o prestiž, adrenalin z obchodu a honbu za maximalizací zisku. Pokud vás stejně jako mě fascinovaly částky, za které se v aukčních domech některá výtvarná díla prodávají, a chtěli byste se o celé téhle mašinérii dozvědět víc, neuděláte s knihou Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů dolarů chybu. Přestože budete po dočtení možná mít otázek ještě víc.




Na počátku byl žralok ve formaldehydu od Damiena Hirsta, prodaný údajně za dvanáct milionů dolarů. S přidavkem v podobě historky o problému, kterému museli sběratelé čelit poté, co se žralo kvůli nedostatečné konzervaci začal rozkládat, začíná ekonom Don Thompson svou třísetstránkovou cestu zákony trhu se současným uměním.

Jen pro pořádek - sám jsem si to během čtení ujasnil - současné umění je něco jiného než moderní. O tom moderním by většina lidí řekla, že to umění je. Tam patří Picasso, Monet a další relativně nová díla. Současné umění naproti tomu charakterizuje odklon od malby a vzývání božského konceptu před dokonalostí formy - Warhol, Hirst, Koons, Johns, Eminová. Dohledejte si a dostanete hrubou představu, o jakém druhu výtvarného umění je v knize řeč.

Thompson svou knihu rozdělil do dvaceti dvou kapitol, které dohromady tvoří jakýsi kruh. Od obecného popisu trhu , pravidel (pro jeho fungování zdá se nejvýznamnějších) fungování aukčních domů se dostáváme přes příběhy významných umělců zase zpátky k muzeím, veletrhům a v závěru dojde i na kapitolu věnovanou tvorbě cen a umění jako investici.

 Poněkud akademičtější a výkladovější pasáže střídají historky, které popisují zajímavé (a často vtipné) příběhy uměleckých děl a kromě odlehčení uvádí principy popsané v knize do praxe.  A mimo jiné pak máte čím se ohánět před kamarády, protože třeba už zmiňovaný Hirst se v průběhu Thompsonovy knihy stane aktérem vážně vtipných příběhů.

„Johns se skláněl v obdivu před Castelliho geniální schopností umístit umění na trh. Willem de Kooning o Castellim v roce 1960 prohlásil: „Do prdele, tomu bys moh' dát dvě piksly od piva a on je prodá.“ Johns se zasmál a vytvořil skulpturu se dvěma plechovkami od piva Ballantine. Castelli dílo okamžitě prodal sběratelům Robertovi a Ether Scullovým. Plechovky se dnes nacházejí v jednom německém muzeu umění.“




Bohužel se i přes zjevnou snahu nepodařilo vyvarovat místy až příliš suchému stylu psaní. U knihy o třetinu kratší by to takový problém nebyl, některá místa Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů dolarů trochu unavují. Někomu může vadit přílišný počet číselných údajů nebo možná až příliš skromná obrazová příloha.

Thompson knihu dokončil v roce 2008, Kniha Zlín ji na český trh přivedla v roce 2010. Proto v ní také chybí důsledky, které (patrně) na trh se současným uměním přinesla krize. Některá data a dojmy tak můžou být trochu neaktuální. Pokud však platí tvrzení, že finanční trhy nejdou s těmi uměleckými společně, ale do jisté míry protichůdně, nemusí se jednat o výraznější problém. 

Spíš jsem si prostě při čtení říkal, jak moc výrazně se obchodní scéna současného umění za těch pět let od vydání originálu změnila. Skutečně platí seznam nejvlivnějších sběratelů a dealerů? Minimálně Damien Hirst už tak v kurzu není a pro laika není lehké dohledat, jak to vlastně vypadá. Nezbývá tak než věřit, že zas tolik nového se nestalo.

Kolem a kolem si přes pár nedostatků Thompsonova kniha zaslouží chválu. Není přehnaně akademická, místy je i velmi vtipná a hlavně je solidně podepřená argumenty, vychází z osobních zkušeností a rozhovorů. 

Thompson v závěrečné děkovačce doufá, že se mu podařilo psát i s trochou vášně. A já říkám - Done, vyšlo to.


THOMPSON, Don. Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů dolarů: prapodivné zákony ekonomiky současného umění a aukčních domů. Vyd. 1. Zlín: Kniha Zlín, 2010, 361 s., [8] s. barev. obr. příl. Tema (Kniha Zlín). ISBN 978-80-87162-58-3.

Oficiální web
Goodreads
Databáze Knih
CBDB

Díky internetu si můžeme svůj vkus vybírat sami

Když jste se v minulosti chtěli stát umělcem, potřebovali jste zpravidla bohatého člověka, který by zafinancoval vaši tvorbu a zaručil se za vás. Kupce a šlechtice posléze nahradily vydavatelské domy, značkové galerie, sběratelé umění - prostě nějaké osobnosti či instituce, přes jejichž síto museli mladí umělci projít, aby se o nich vědělo. Internet otevřel možnosti, jak svoje umění prezentovat bez nutnosti překonávat tenhle filtr. A napadá mě fascinující myšlenka - o jak moc zajímavých a skvělých děl jsme přišli, protože někdo autorovi řekl ne?


Peggy Guggenheimová, patronka Jacksona Pollocka (zdroj)

Neberte mě špatně - internet není samospásný. Pro umělce, který touží po světovém věhlasu, chce vystavovat v nejlepších galeriích, vystupovat na Glastonbury nebo prodat miliony kopií své knihy, je zázemí profesionálních společností nepostradatelné. Crowdfunding je sice pěkné, moderní slovo, ale podle všeho velkém a pro neznámá jména zas tak dobře nefunguje. Nemyslím si, že role vydavatelů a patronů bude nějak výrazně upadat. Tvrdím jinou věc - pro člověka, který chce svoji tvorbu prezentovat (a nemá tak úplně ambice na ní vydělat či se jí proslavit) byl internet dar z nebes. A pro konzumenty umění tím pádem taky.

YouTube, Tumblr, Soundcloud, Flickr, Blogger, 500px, Wordpress, Instagram. A spousta dalších. Tam všude můžete nahrát výsledky svojí tvůrčí činnosti, propagovat je s minimálními náklady třeba přes sociální sítě a pouštět tak svoje umění do světa. A my ho můžeme vyhledávat. To, co objevíme, už nezáleží na rozhodnutí ředitele muzea. Jde o to, jaký čas chceme hledáním něčeho dobrého strávit.

Samozřejmě, vyžaduje to investici, především časovou. Předvybrané sbírky, výstavy, desky, katalogy a další místa, kde najdete produkci „uměleckého průmyslu“ mají smysl. Můžeme si nechat prezentovat jen to, co ona uznají za vhodné a spolehnout se na jejich úsudek. 
Na rozdíl od minulosti ale už nemusíme.

neděle 23. června 2013

Kritikou k úspěchu - řekněte mi, co dělám špatně

Na začátek si vypůjčím jeden citát, který často opakuje Adam Gebrian - když vás nikdo nekritizuje, zblbnete. A protože si tu nepíšu sám pro sebe, ale pro lidi, tak mě zajímá, co si o tom všem lidi myslí.

A lidi jste vy.

Bylo mi řečeno, že píšu moc složitě. Že sem tam píšu křečovitě, nebo že tvořím zbytečně rozvitá souvětí.

Popravdě - nevím. Protože co mě přijde v pohodě, nemusí přijít v pohodě vám. A o vás tu jde především!

Tak mi prosím do komentářů (nebo někam jinam, kontakty víte kde hledat) napište, co se vám na mém stylu psaní nelíbí. Cokoliv. Ať už vás štvou cizí slova, příliš spisovná čeština nebo třeba moc dlouhé věty.

Své o tom, že konstruktivní kritika je potřeba, ví i filmový průmysl.

A nezůstaňte jen u stylistiky! Výběr témat? Hloubka jejich rozebrání? Rozsah článků? Sem s tím!

Chci se zlepšovat, a protože člověk je tvor do sebe zahleděný, bez oprávněné kritiky to asi jen tak nepůjde.

Proto vám předem děkuju, že se nad tím zamyslíte. Chci se zlepšovat a zajímá mě názor těch nedůležitějších - mých čtenářů.

A pokud si to zasloužím, buďte klidně sprostí a nevybíraví.

sobota 22. června 2013

Sedm plus jedna funkcí hudby - o tom, čím vším pro nás je

Hudba má v naší společnosti spoustu funkcí, které nemusí být na první pohled hned tak viditelné - řady z nich si vlastně začnete všímat až v okamžiku, kdy jste o ně připraveni. Třeba proto, že hudbu nemůžete dost dobře poslouchat a nemůžete tím pádem ani chodit do míst, kde se řada věcí s hudbu spojených odehrává. Do úvahy jsem zahrnul jen ty způsoby působení hudby, které mě po krátkém osobním brainstormingu napadly. Možná vám na mysl přijdou ještě další - tak neváhejte a podělte se o ně v komentářích. Řazení bodů nemá (krom prvního) žádný hluboký význam.

1) Hudba jako umění
Asi nejobligátnější podoba hudby je umělecká forma, umělecké vyjádření a způsob popisu vnitřního/vnějšího světa. Posloucháme, tvoříme ji a jako umělecký prostředek nám slouží k celé řadě věcí. Jako zábava, jako způsob vyjádření (politického, osobního atd.), jako zprostředkovatel emocí, případně nějaká i vyššího duchovního a estetického poznání. Ne nadarmo Schopenhauer považoval hudbu za nejvyšší formu umění, schopnou vytrhnout nás z běžné reality, zjednodušeně řečeno. Zkrátka a dobře, estetická a umělecká funkce hudby je základní věcí, od které se odvíjí všechny ostatní, a proto je fér zmínit ji první. Ať už aktivní, nebo pasivní, je to jedna z forem umění, která je vlastní téměř každému.

The Cure (Zdroj last.fm)

2) Hudba jako sebeidentifikace
Podobně jako se říká, že jsme to, jakými lidmi se obklopujeme, platí i to, že do jisté míry jsme, to co posloucháme. Hudba, která se nám líbí, je rozšířením našeho ega. Skrze ni se můžeme zařadit do nějaké skupiny (což nevědomky pravděpodobně téměř všichni děláme, člověk jednoduše chce někam patřit), říci něco o sobě a v řadě případů se to nebát ukázat. Fanouškovská trička, s hudbou úzce spjaté subkultury a internetové debatní skupiny o jednotlivých umělcích jsou toho důkazem. Obligátní otázka „Co posloucháš?“ v sobě může mít hodnotící hledisko. Posuzujeme lidi podle jejich vkusu na hudbu, často je dokážeme leckdy i osobnostně zařadit. Hudba může definovat nás a my se definovat hudbou.

Podobně jako to, co děláme a jak žijeme tvoří mozaiku obrazu naší osobnosti, je hudba jeho jasnou součástí. Proč jinak by existovaly profily na last.fm?

3) Hudba jako způsob socializace
Od vynálezu záznamu zvukových signálů je tohle poměrně zásadní funkce - a to víc zabolí, když je o ní někdo ochuzen. Přestože se i v baroku scházeli šlechtici a měšťani na koncertech ve filharmonii, inovace v podobě reprodukované hudby a nových hudebních nástrojů, které dovolily hudebně působit rozsáhlejšímu množství lidí, přinesly rozšíření hudby jako socializačního prostředku. A to ve dvou rovinách.

První z nich úzce souvisí s předchozím bodem - pozorovat konverzaci dvou zapálených fanoušků stejné skupiny nebo žánru je úžasné. Zároveň je již zmiňované „Co posloucháš“ snadnou berličkou k dalšímu rozhovoru. Rozebrat oblíbené umělce a pokračovat volně něčím dalším - to usnadňuje společenskou konverzaci. Pokud se s někým hned zpočátku shodnete, že vaše nejoblíbenější deska Blur je Parklife, vytváří to okamžité pouto a sympatie. A přestože podobné vazby může tvořit i Mark Rothko nebo Jane Austenová, rozšíření hudebních nadšenců v populaci přisuzuje hudbě výsostné postavení. Sdílet hudbu je prostě skvělé a je důležitým činitelem, který tvoří a upevňuje sociální vazby.

Nine Inch Nails (Zdroj Vulture)

Druhým, neméně významným momentem jsou podniky zaměřené na sdílení hudby. Diskotéky, hudební kluby a koncertní sály a arény. Ty plní z pohledu socializačního především dvě role. První z nich je rozšířením prvního odstavce, jsou to místa pro sdílení společné hudby s lidmi, které už známe. Neméně významné je to, že hudba tu vytváří podhoubí pro potkávání lidí nových. Páteční/sobotní návštěvy klubů se staly běžnou činností mojí generace, jsou to místa, která ke společenskému životu do velké míry patří. A kdo do nich nechodí, tak je nahrazuje koncerty či různými festivaly.

Samozřejmě, hospoda i další podniky nabízejí možnost socializace taky, ale něco na popularitě výše zmíněných bodu. Hudba přibližuje a spojuje lidi. Nabízí zábavu a možnost potkávat nové známe na jednom místě.

4) Hudba jako atmosférotvorný prostředek
Tohle je tak rozsáhlý bod - takže jenom krátce. Jsme zvyklí obklopovat se hudbou často, protože je nám to příjemné. Jako podkres hraje ve většině restaurací a hospod, je nutnou součásti filmů, kde pomáhá vytvářet napětí, čím dál častěji proniká i do divadla a výtvarného umění. V souvislosti s rozvojem nových uměleckých forem se stává součástí různých uměleckých instalací a dotváří atmosféru řady míst. Chcete jednoduše přidat někam emoce? Použijte hudbu. Její role v tomhle směru je role nezastupitelná - ani úderný titulek ani dramatické rozpětí hercových paží nepřinese vašim divákům vstávání vlasů na zátylku tak, jako začátek Letu Valkýr.

5) Hudba inspirace a stimulace
Ne nadarmo patří mezi rady pro kreativní lidi i poslech hudby. Emoce a nálady vpletené do tónů a melodií měly od začátku sílu rozsvěcovat různé části našich mozků a dávat vznik novým nápadům. Spojování jiných dojmů s hudebními je běžné. Zkuste si pustit nějakou skladbu a jen nechat fantazii, aby podle ní vytvářela obrazy. Pod vlivem hudby vznikala jiná umělecká díla, marketingové kampaně a mnoho dalších projektů. Protože jde o uměleckou formu zásadně odlišnou od ostatních, nabízí i jiné možnosti, jak ovlivňovat naše pocity a vědomí.

A třeba jej i stimulovat. Proto i pouštíme hudbu do sluchátek při běhání, proto je tak skvělé za zvuku pořádného techna ujíždět po dálnici. Emoce obsažené v některých skladbách jsou snadno přenositelné na posluchače a mohou povzbudit jeho mentální aktivitu. Proto tak rádi pracujeme při hudbě (pravda, jak v kterých profesích).

Alva Noto (Zdroj FactMag)

6) Hudba jako ukazatel rozvoje technologií
Nemohl jsem vynechat. Protože na hudbě je to znát zásadním způsobem. Tahle její funkce je bohužel (bohudík?) natolik rozsáhlá, že by dala na samostatný (a dlouhý) článek, ale alespoň ve zkratce. Od vzniku a rozšíření populární hudby jsme měli možnost sledovat fascinující posun v ní i díky technologiím. Začátky elektronické hudby (srovnejte si nahrávky experimentální anglické scény z roku 1993 a 2001), zlepšování audiotechniky, zavádění nových tvůrčích postupů objevujících se díky rozvoji IT technologií, demokratizace hudby, internetizace hudby a dokonce i návazné proměny posluchačských návyků, příchod sluchátek, média pro úschovu hudby (od gramofonu k mp3). A v neposlední řadě i povýšení chyby na estetickou formu (žánr Glitch) a řada dalších věcí. Seznam by to byl opravdu dlouhý, ale nedávno jsem si to uvědomil - jelikož se hudba stala tak integrální součástí našich životů, je každá změna v nich samotných patrná i na ní. Možná o tom někdy napíšu rozsáhleji a podrobněji, prozatím se nad tím můžete zkusit zamyslet vy sami. Na hromadu věcí určitě přijdete. Hudba podléhá trendu a zároveň ho mění.

7) Hudba jako byznys
Ach ano. Hudba jako ekonomické odvětví, součást zábavního průmyslu a dalších na ni napojených oborů. Hudba jako prostředek sporu o to, jestli ji subvencovat. Hudba jako nenáviděný ukazatel zkomercializovaného umění, hudba jako symbol konzumu, a naopak, jako vzestupu nezávislých kapel. Hudba produkující obrovské zisky a ještě větší obraty. Ekonomická stránka hudby jako celku je složitá a rozhodně se na ní dá pohlížet mnoha způsoby. Mimo jiné je kariéra hudebníka jednou z cest, kterou si vaše (třeba budoucí) dítě vysní. Je nutné se smířit s tím, že hudební nahrávky jsou ekonomické statky a táhnou tak s sebou obrovskou mašinérii. Nehodnotím, pouze konstatuji. Někdy je dobré si to uvědomit.

8) Hudba jako téma
A na závěr na lehkou notu - hudba je skvělé téma pro psaní. Její emotivnost dovoluje autorům vymýšlet zajímavá pojmenování a větné konstrukce, podněcuje grafomanovu fantazii a pokud má k hudbě vztah, je psaní o ní radost. A to ať už se jedná o hlavní oblast jeho zájmu, nebo pokud je to jen jeden z motivů, tak jako třeba v případě Murakami děl. Je to zkrátka vděčný námět.

Telefon Tel Aviv (Zdroj tribe.net)

Proč? Protože hudbou žijeme skoro všichni. A občas je fajn se zamyslet, jak moc nás vlastně obklopuje.

středa 19. června 2013

Barcampové panictví mě opustilo v Brně!

Používám sociální sítě a používám je rád. A jak tak pozoruju, tak kdo chce být cool, musí jezdit na konference. A protože cool chce být každý včetně mě, dostal jsem chuť na nějakou konferenci vyrazit. A jelikož jsem chudý a nemám na TEDx, nasedl jsem v pátek 14.6. na vlak do Brna s tím, že si konečně na vlastní kůži zažiju, jaký je ten Barcamp.

Pokud to nevíte, Barcamp je koncept svobodné konference, která se vyznačuje především tím, že je přístupná zdarma, řečníci jsou vybírání lidem z lidu (samotné akci předcházelo hlasování) a alespoň u nás bývá hodně informaticky a vůbec geekovský orientovaný. Toliko k tomu, co to cizí slovíčko (jehož etymologie mi je stále utajená) vlastně znamená. A je třeba podotknout, že záleží na tom, jaké přednášky si k navštívení vyberete, jelikož například na tomto Barcampu jich simultánně probíhalo (téměř) vždy pět.

Do hlM (hlavního města Moravy) jsem dorazil po dvou a tři čtvrtě hodinách jízdy, poté, co se mi na palubě vlaku Johan Gregor Mendel podařilo rozebrat kulturní rozdíly s americko-izraleským chlapíkem, kolem čtvrt  na deset. Potkal jsem se s pár lidmi, zhlédl závěrečný brněnský ohňostroj, popil v Mezzaninu a kolem druhé hodiny šel spát.

Ráno bylo jasné, že zlepšení mého zdravotního stavu (který byl už dva dny dozadu nahnutý) se nedostavilo a ve spojení s ním a špatně (byť v dobré víře) udělenými radami jsem odjel kamsi špatnou tramvají, a než jsem se v budově FIT VUT našel, bylo kolem půl desáté. Naštěstí registrace běžely bez problémů, dostal jsem placku, Kentico hrníček, pár tužek, bloček a samolepku se jménem a triko. Kvůli zpoždění jsem nestihl slavnostní zahájení, nicméně +Kate White jsem potkal a mohli jsme jít na první přednášku.

Abych byl upřímný, přednáška Roberta Janáka Sazba versus typografie, nebyla moc šťastná volba. Přestože jsem na ní získal nového followera (zdravím +Miro Hrončoka!) a přestože si přednášející vzal potenciálně hodně zajímavé téma, podařilo se mu ho zkazit formou a koncepcí. Obsah byl zmatený, plný cizích, typografických pojmů (musel jsem je těžce lovit z paměti) a ve výsledku vlastně ani nevím, co jsem se dozvěděl. Je fér ale přiznat, že jsme se deset minut před koncem zvedli a šli si zabrat místa do největšího sálu.

Tam totiž za pár minut začínal Adam Herout a jeho Co je špatného na vysoké škole. Super téma, Adam je evidentně zkušený řečník (hlas má, překvapivě, podobný Davidovi Grudlovi!) a i když jeho přednáška nebyla ani tak o řešeních a faktech, ale o námětech k přemýšlení, rozhodně spravila chuť. Bohužel jsem musel její část kvůli opětovným ozvěnám mé nemoci vynechat, ale alespoň jsem se vrátil právě včas na pěkný graf o rozložení emocí účastníků na projekt - počkejte si na záznam, je fakt vtipný.

O přestávce jsem se potkal s mojí (a jak jsem zjistil milou) followerkou @LittlePiggo a protože měl můj předchozí doprovod jiné plány, vyrazil jsem s ní na Fenomén finančního poradenství - jak funguje? od insidera Davida Hořínka, který v multi-level marketing firmě pracoval a mohl tak předat své osobní zkušenosti. Bylo to zajímavé a dobře připravené, David je dobrý řečník a tak se byla pachuť z nesmělého začátku už ta tam.

Následovala přestávka na oběd, během které jsem kroužil po okolí, závistivě sledoval opékající se prase a živil se tím jediným, co bylo pro můj žaludek na Barcampu vhodné - pár kusy jablek a hrušek. Od několikanásobných barcamperů jsem se dozvěděl, že po druhé návštěvě už se na přednášky chodit a nemusí a už se jen pije :) No, třeba k tomu poznání taky dojdu. Uviděl jsem na vlastní oči poprvé v životě Grudla, k mému velkému překvapení se ke mě přihlásil můj follower @_apopohys_ (potěšilo!) a zamířil na Bullshity o malých eshopech od Pavla Šímy.

Hezká, věcná prezentace, dobrý projev a provokativní téma - a podle toho, co jsem sám zažil pravdivé. Surová data, podložené argumenty o tom, že malý e-shop nemá příliš smysl rozjíždět. Na závěr nebyla klasická diskuze, ale hejtovací soutěž o trička. Hejtovalo se hodně, Pavel si to očividně užíval a hejty umně odrážel. Doporučuju záznam, bohužel pár minut mluvil bez mikrofonu, ale snad to bude v pohodě.

Jako další jsem se, stejně jako spoustu lidí, těšil na přednášku Ivana Kutila o matematice. Bohužel Ivan den před Barcampem onemocněl a organizátoři museli narychlo dát dohromady náhradní program - který byl ale skvělý!

Moje premiéra na Twitter wall


Hned na začátku mě odrovnal Radek Matěj se svou prezentací o Jak se stát product ownerem. Pro mě osobně nejlépe provedená prezentace na celém Barcampu - výtečný projev, doplněný o vtipné a názorné kresby, dokonalé flow. Protože jsem netušil, co to vlastně product owner je, povedlo se Radkovi mě vzdělat. A přestože byla přednáška určena pro účastníky různých projektů, zaujala mě a opět jsem se dozvěděl dost nového. Ještě jednou před @nikdo smekám a protože šlo o část přednášky určené pro WebExpo, mají se jeho účastníci opravdu na co těšit!

Druhá náhradní přednáška (Radek nemluvil moc dlouho) se věnovala seberozvoji, Aleš Vrána nadhodil téma Život jako hra. Zbytek petačtyřicetiminutovky se věnoval tomu, jak „gamifikovat“ život - odpovědět si na základní otázky (jak končí moje hra, s kým ji hraju, jak ji hraju atd.) a přistupovat k životní dráze jako k výzvě, k levelům. Přestože to bylo hodně sluníčkové, na videozáznam se vyplatí počkat. Nakonec tak jedinou vadou na kráse bylo Prezi, protože Aleš použil modré písmo na modrém pozadí a přečíst jej dalo práci. Zapojil jsem se do (plodné!) diskuze a dostal slušivý odznáček, protože trička byla jen za kritiku.

Průběžně jsem s lítostí sledoval jak ostatní ochutnávají suši, jedí opékané prase a konzumují výtečně vypadající chlebíčky, zatímco já jsem z bezpečnostních důvodů zůstával o nakrájených hruškách a jablkách.  Služby okolo vypadaly super, přistaven byl stánek Kofi Kofi, pití bylo hodně a během Barcampu jste se mohli zapojit do soutěže s Kentico, vyhrávat trička a třeba se nechat od lidí ze Seznamu pozvat na panáka.

Poslední dvě přednášky jsem strávil v narvané místnosti D0207 - nutno říci, že narvaná byla z dobrých důvodů. Hodně z nás bude vzpomínat na Čtení výrazů lidské tváře od Petra Krutého. Parádní přednáška, byť jsem ji celou proseděl na schodech. Rychlý a extrémně zajímavý vhled do světa vnímání výrazů tváře propojený s dalšími příbuznými obory (reklama, zjišťování lži, body language ad.) spolu s dobrou prezentací udělal svoje - Petr je navíc výborný řečník, svojí erudovaností působil místy téměř jako doktorand psychologie, a ne jako původem aj´ťák. Na video se moc těším, budu ho sdílet, jak to půjde.

Za bouřlivého potlesku s místnost trochu vyprázdnila a já jsem se mohl tak, aby se kruh uzavřel, vrátit k +Kate White a +Miro Hrončokovi na přednáškový závěr Barcampu - Štěpána Bechynského a Internet of Things. Nevěřili byste, co všechno jde s pár integrovanými obvody měřit a sestrojovat! Štěpán svůj čas totiž využil k tomu, aby nám ukázal, jak můžou fungovat malinké počítače zapojené do sítí. A hlavně, jak můžou fungovat užitečně. Abyste si to uměli přestavit - Štěpán demonstroval možnosti podobných zařízení na měření výšky hladiny řek (vzhledem k povodním aktuální), dokonce s praktickou ukázkou. Přes bezdrátovou síť byl s řídící stanicí propojený modul nesoucí čidlo vzdálenosti a stanice při kritickém přiblížení nějakého předmětu ukazovala, že je zaplaveno. Těžko popisovat slovy, nahrávky prý budou do dvou týdnu.

Z přednášky jsem se musel kvůli jedoucímu spoji vytratit pár minut před koncem diskuze, rozloučil se a zbytek cesty tramvají přemýšlel, jestli je to opravdu ten Štěpán z Digitu. Doma jsem pak zjistil, že byl. Kvůli mému zdraví a nemožnosti v Brně někde přespat jsem bohužel musel vynechat návaznou afterparty, která byla prý skvělá, a nezbývalo mi nic jiného než doufat, že to příště vyjde.

Můj první Barcamp jsem si i přes nepřízeň osudu užil - určitě mě uvidíte na nějakém nadcházejícím. Co třeba už na tom v Sobotce? A zatím se budu před spaním těšit z pohledu na své dvě placky s hořícím logem uprostřed.

neděle 9. června 2013

Mimo komfortní zónu jsou skvělé věci

Za rok a něco jsem se změnil. Sám to na sobě pozoruju, pozorují to i ostatní a jsem nadšený. Můj život je zajímavější, zábavnější a troufám si říct, že i v jistém slova smyslu lepší. A proč? Protože jsem se ve jménu nových věcí vzdal pohodlí a jistoty. Nebo, jak se tomu říká moderně, snažím se vystupovat z komfortní zóny.

Když zavzpomínám, tak je hrozně jednoduché jen sedět, dělat ty samé věci pořád dokola, tak jak to známe. Jasně, je to pocit bezpečí, ale za jakou cenu? Když přijde něco nové, má řada lidí tendenci automaticky říct ne. Iracionálně. Nechtějí něco nového, kde by vypadli ze své role. A jak tak pozoruju, není jich málo. Nechtějí zkoušet nové projekty, bojí se neznámých situací a vymlouvají na své pohodlí, na to, že se jim nechce. Přitom krok to není takový a může přinést hodně.

Díky tomu, že jsem se odhodlal zkusit nové věci a nové projekty jsem poznal spoustu super lidí, skvělých míst a hodně toho zažil. A zlepšil se i jako člověk, protože to není jenom o velkých gestech a o velkých skocích - i malý výlet mimo hranice vašeho pohodlí může udělat mnohé. Jasně, můžu se podívat do mobilu do mapy, ale proč se nechci raději někoho zeptat? Není to třeba proto, že se cizích lidí (nesmyslně) bojím? Mimochodem - pocit, když překonáte svůj strach, je skvělý. A pokud se o to snažíte soustavněji (místo automatického ne říkáte promyšlené ano), výsledky se dostaví.

Pod vlivem inspirace z mnoha zdrojů (příběhů lidí, knih atd.) se snažím dál. Vystupovat z komfortní zóny, přemýšlet nad každým ne, které řeknu a zlepšovat se. Seberozvoj není sprosté slovo, je to něco, co by mělo být vlastní každému z nás.

sobota 8. června 2013

Zápisky o Praze aneb turistický průvodce maloměšťáka

Během uplynulého týdne, který jsem celý strávil mezi střechami domů našeho hlavního města, se mi poštěstilo vidět spoustu skvělých míst. A tenhle článek je jen soupis těch, co mě napadnou první - nemá strukturu, není řazený, jsou to jednoduše tipy, kam vyrazit, které jsem po těch pár dnech nasbíral.

Jelení příkop (http://4sq.com/alR4K0)
Skvělá turistická stezka příjemnou a tichou přírodou za Hradem, přístupná z několika míst (já jsem se tam dostal po lávce, která je kousek od Malostranské tam, kde se ulice štěpí na silnici a schody k Hradčanské). Parádní příroda, voda, vůně, ptáci. Jelení příkop je propojený s hezkým parkem u Belvederu, takže vyžití tu je dostatečné. Podíváte se z druhé strany na Katedrálu sv. Víta a můžete se jím dostat do hradního areálu a pokračovat až na Hrad. Dá se sednout, výborná lokalita.

Národní technická knihovna (http://4sq.com/cSFWgO)
Skvělá stavba nejen zvenku, ale především zevnitř. V přízemí si můžete jen tak sednout, když si vezmete ve stroji lístek, můžete se podívat i dovnitř. Vstup po schodech, kdy se před vámi rozevře centrální prostor, je úžasný. Skvělá jednota provedení a funkčnosti, spoustu detailů, které jde objevovat a estetický zážitek. Malby si můžete prohlížet pěkně dlouho. Jen varování - kavárna je špatná, zaslepené zásuvky a ne moc fajn obsluha.

Potrvá (http://4sq.com/93P8ng)
Pokud chcete něčím potěšit svoji hipsterskou dušičku, můžete - Potrvá je kavárna/bar v Dejvicích, kde dělají skvělé toasty, mají vychytané prostředí, knihovnu a bohužel zpomalenou obsluhu. Odehrávají se tu koncerty, autorská čtení a na zdech se obměňují vystavené obrazy. Hraje netuctová hudba a můžete si tu koupit hudební časopis Fullmoon.

Zlý časy (http://4sq.com/9mze90)
Vedle zastávky Ostravská se nachází Zlý časy, což jsou tři patra plná piva. Okolo padesáti píp, spoustu specialit, které jen tak neochutnáte. Malé pivovary, zahraniční piva, speciální druhy. Když z hospody vylezete ven, najdete ještě obchůdek, kde si můžete spoustu zajímavých piv nakoupit na doma. A dá se pít i levně a zároveň zajímavě.

Čajovna u kostela (http://4sq.com/cIuINS)
Na Strossmayrově náměstí se nachází tahle příjemná čajovna, kde mají široký výběr čajů, od levnější po dražší. První čajovna, do které jsem vůbec šel, takže nemám s čím moc porovnávat, ale spokojený jsem byl. Pokud vám nesedí meditativní hudba, byl bych opatrný.

Lucerna (http://4sq.com/d53cvR)
Secesní kavárna, která mi, přestože porušuje pravidla správné kávy, tak nějak přirostla k srdci. Super prostředí, výhled na pasáž s koněm, natrhané květy na záchodech a pokud máte štěstí, tak i živý klavirní doprovod. Pokud nejste kávový nacista, můžete si dát obrovské Cappuccino za bratru čtyřicet osm a ušetřit. Kouří se.

Františkánská zahrada (http://4sq.com/aupBcF)
Kousek od Lucerny, uprostřed centra je místo plné bílých laviček, kde si můžete odpočinout. Příjemná zeleň, voda z fontánky je pitná.

Antikvariát na Národní (http://4sq.com/gXIbkv)
Dvoupatrový výběr starých i nových knih, gramofonových desek a dalších věcí jako jsou komiksy, obrazy, plakáty. Je tu toho opravdu hodně, ceny odpovídají a dá se tu strávit fakt hodně času. Poezie je tu dostatek, obchod je propojený průchodem s knihkupectvím, kde si můžete koupit aktuální kousky. Najdete ho naproti My Národní.

Park Sacré Couer (http://4sq.com/a1B6iI)
Když projdete OC Nový Smíchov lávkou, dostanete se do fajn parku. Stačí si vyšlápnout nahoru a máte téměř dokonalý výhled na Prahu, který kazí jen pár stromů. Sice má park nevyrovnané výškové hladiny (rozuměj pořád se jde dokopce nebo z kopce), ale výhled za to stojí.

Secesní domy
Nakonec taková obecná věc - v Praze jsem už byl celkem dostkrát, ale až teď jsem si začal víc všímat architektury. A překvapilo mě, jak je vlastně Praha hezká. Domy ve stylu secese v Dejvicích, historické (třeba i neobydlené) budovy v jiných čtvrtích a tak podobně. Pokud člověk chce, je na co se dívat a co chválit. Chce to jen otevřít oči.