Konec světa & Hard-boiled Wonderland

Moje druhá Murakamiho kniha, po Norském dřevu. Těch pět set stran kupuju na Václaváku, nevím o čem jsou, na Twitteru mi ji doporučovali. Je to oblíbený román jeho amerického překladatele - to mi stačí. Čekám něco podobně citlivého jako příběh o Naoko a Watanabovi. A ono sci-fi. Bezejmenný hrdina, dvě frakce - kódmani a kalkulátoři. Hlavní hrdina je kalkulátor, co dostane sakra divnou zakázku, mimo jeho domovskou organizaci Systém, které po krku jde konkurenční Továrna. Magická scéna z výtahu. Střih.

Druhý svět. Město, které je obehnané zdmi. Kouzelná zvířata, podivní lidé. Musíš odhodit svou duši, říkají mu. To je Konec světa. Imaginativní, podmanivý. Během čtení v mysli samy vyvstávají obrazy, fantazie pracuje naplno. V hlavě mi hraje animovaný film, něco mezi anime a evropskou školou.

A v protikladu je Wonderland. Už brzo zjišťuju, že tahle kniha nebude normální. Jako normální se tváří, ale sem tam skrz písmena a odstavce vytryskávají ven znaky subtilní šílenosti. Je tam, schovaná, viditelná až při celkovém pohledu, kdy si uvědomíte, že tahle kniha není normální. Střih.

Hlavnímu hrdinovi se obrátí život naruby. Potká šílené postavy, jeho klid je ten tam. Přesto vše komentuje cynicky, sebeironicky tak, jako kdyby se ho to vůbec netýkalo. Jediná chladná hlava uprostřed maelstromu. Pokračoval bych dál, ruku mi ale drží pravidlo minima spoilerů - připravit čtenáře o zvraty by byl v tomhle případě velký hřích.

Úsporný, ale krásný jazyk, takhle nějak si představuju magický realismus, byť Marquéze jsem nikdy nečetl. Dvě části se proplétají, vlní a ke konci začínají spojovat v jednu, simultánní linku. Vyrcholení, konec. A doslov. Střih.

Překladatel hovoří o kritice konzumu, japonské společnosti a Murakamiho symboličnu, o alegorii totality. Nepochopil jsem, nepoznal jsem, říkám si. Více vrstev není pro mě. Ale stále mi zůstávají kouzelné postavy, imaginace a skvěle, napínavě sepsaný příběh. Krásná krajina města, obrazy Tokia, zář lebek jednorožců.

I bez postmoderny.

Sociální sítě - veřejně všechno, v srdci klid

Problém sociálních sítí a vašeho soukromí v nich se často řeší. Jak si je nastavit? Co vše tam dávat? Jak k tomu přistupovat? Po nějaké době jsem zakotvil svoje online působení v jednoduchém pravidle - vše je veřejné, vše může být objeveno.

Nikdy nevíte, kdo drží v ruce vaše data. I když si na Facebooku postěžujete na svého šéfa neveřejně, v okruhu „přátel“, nemůžete mít jistotu, že někdo z nich data nevynese ven. A proto jsem začal ke svému sdílení na různých sociálních sítích přistupovat tak, že vše je veřejné. Moje základní nastavení pro publikaci příspěvků na Facebooku je, že jsou veřejné, viditelné komukoliv. Jenom tak se před napsáním čehokoliv pořádně zamyslíte. Podobně netřídím svoje příspěvky na Google+ do jednotlivých kruhů, vše, co píšu je dostupné všem až na pár čestných výjimek, které ale omezuji jen proto, že nemají pro širší okruh čtenářů informační hodnotu.

Citlivější informace a problémy řeším jinde - přes e-mail, přes různé messaging služby. Zkrátka, srdce si vylévám jinde a na mých profilech se nachází jen to, co bych byl ochotný říci tváří v tvář komukoliv. Přistupovat k sociálním médiím jako veřejnému prostoru, s teoreticky velkým a málo omezeným dosahem informací, mi přijde správné.

Samozřejmě, pokud používáte Facebook především pro řešení věcí s kamarády, tak nemá smysl postovat všechno veřejně. Ale zkuste se zamyslet nad tím, jestli byste skutečně všechno, co tam dáváte, byli ochotni říct na potkání komukoliv. Možná jsem paranoidní, ale pokud ne, tak je asi něco špatně.

Rozumná otevřenost je nejlepší obrana.

Volný trh, heroin a děti

Jedním z častých postojů zastánců přísně liberálního politického proudu je prosazování absolutního povolení všech dosud nelegálních drog, a to včetně těch tvrdých typu heroin, kokain a podobně. Hlavním argumentem je právo člověka na svobodu dělat si se svým tělem, co uzná za vhodné, tedy si ho i libovolně poškozovat a přijímat do něj látky, jaké chce. Logicky se tahle argumentace, pomineme-li to, že dokonalý smysl dává až v okamžiku volnotržního zdravotnictví, zdá správná. A ona vlastně správná je až do okamžiku, kdy do pomyslné rovnice zahrneme děti.

Svoboda člověka dělat si se svým tělem, co chce, předpokládá dospělost, jeho schopnost dohlédnout do důsledků svého konání, přemýšlet nad nimi a nést zodpovědnost za své činy (což už je trochu problematické samo od sebe, neboť je to zatím stále stát, kdo tuto hranici určuje). A s tím je u dětí problém. Z důvodu jejich (patrně vědecky potvrzené) nedospělosti nemají plnou způsobilost k právním úkonům a stát je chrání od konzumace alkoholu a cigaret. Můžete namítnout, že tato ochrana přece nefunguje a není problém najít čtrnáctiletého s lahví alkoholu a cigaretou v ruce. Jenže právě proto bychom neměli v zájmu zdraví dětí tvrdé drogy pro volný prodej povolovat. Když vidíme, že stát nedokáže ochránit děti před volně prodejným tabákem a alkoholem, proč by tomu mělo být za pár let v případě pervitinu jinak?

Zásadní rozdíl je i v tom, že tabák a alkohol mají v naší kultuře relativně pevné kořeny. Tradice konzumace alkoholu navíc vede stovky let do minulosti. Je zakořeněna jak v rodinách, tak ve společenském a veřejném životě. Zdá se mi, že to je právě jeden z důvodů, proč jejich zakazování mladistvým selhává. Heroin a podobné látky s sebou naopak nesou punc něčeho zakázaného, nebezpečného a špatného, který by se ale za pár (desítek) let po uvolnění trhu mohl ztratit, a postupně by se začaly přesouvat k alkoholu do „běžné zóny“. Rozhodně by to neplatilo pro všechny občany, ale nemá smysl se kvůli alespoň jednomu životu dítěte nad tímhle zamyslet? Myslím, že se shodneme na tom, že pití vodky je pro dítě řádově méně nebezpečné, než konzumace libovolné tvrdé drogy (i o těch lehkých nelegálních by se dalo polemizovat).

Pokud by s uvolněním trhu s drogami nepřišla nějaká masivní regulace, najdou se brzy obchodníci, kteří budou cílit přímo na děti, protože vědí, že závislý v mladém věku je ideální zboží. Pokud bychom takovou reklamu zakázali, obchodníci si buďto nějakou cestu (třeba skrz legální „dealery“) najdou, nebo to bude vypadat do jisté míry podobně jako v případě cigaret a alkoholu.

Rozhodně nejsem zastánce přístupu, že když něco zakazuje zákon, tak je to automaticky správně. To rozhodně ne. Ale přijde mi, že někdy důsledně libertariánské teorie naráží právě na děti. Můžeme argumentovat tím, že děti má vychovávat rodina, ale když se podíváme na dnešní stav v oblasti legálních drog, tak tenhle model stoprocentně nefunguje. A proto bych byl, co se týče plošné legalizace drog, opatrný.

Jako obvykle si rád nechám svůj názor vyvrátit, piště a diskutujte.

Anime tip: Attack on Titan // Shingeki no Kyojin

Před více než stoletím se na Zemi objevila pro lidstvo nová hrozba - velcí a hroziví titáni, kterým podle všeho nejde o nic jiného než sežrat co nejvíc lidí. Kvůli nim si lidé vystavěli soustavu tří zdí, uvnitř kterých se po mnoho let bezpečně ukrývali. Tedy až donedávna, kdy přišel další zdrcující útok titánů. A Eren spolu se svojí de-facto nevlastní sestrou Mikasou byli náhodou u toho...

Attack on Titan je poměrně nové anime (vysílat se začalo v dubnu tohoto roku), které vzniklo na základě stejnojmenné mangy za spolupráce Wit studia a Production I.G. (například Ghost in the Shell). Z logiky věci je tedy k dispozici zatím osm celých dílů, devátý by měl vyjít prvního června.

Sledujeme osudy ústřední dvojice, Erena a Mikasy, která se musí vyrovnat s nastálou krizovou situací - první linie hradeb je proražen a jejich rodné město se ocitá pod krutým útokem hordy titánů. Poodhalit z děje kvůli spoilerům moc nemohu, těšit se rozhodně ale můžete na povedené souboje, srdceryvné scény i (byť zpočátku trochu přehnaného) poctivého patosu. 

Už během prvních osmi dílů se stane řada zajímavých věcí, otevře se několik otázek, které si prostě žádají odpovědi, a začnou se mezi postavami vytvářet psychologické vazby. Zároveň si ale Shingeki no Kyojin nehraje na žádnou legraci pro děti - krve je hodně, postavy umírají a nebýt občas trochu až komického vzhledu titánů, nebál bych se jej označit za anime se sakra hustou atmosférou. Neustálá hrozba smrti, bolestné ztráty, boj o život.

Za zmínku ještě stojí netradičně pojatá kresba. Je kontrastnější, má silnější linky okolo objektů a autoři se nebojí obraz obohatit spoustou post-processing efektů. Výsledkem je dramaticky působící animace, kterou ale občas ruší příliš necitlivě vložené CG prvky. Nejde ale o nic hrozného, kolem a kolem se vizuál Attack on Titan povedl a jde rozhodně o zajímavou podívanou, tohle není nic tuctového.

Jestli jsem vás nepřesvědčil, tak se ještě podívejte na otevírací sekvenci. Po ní byste už mohli hledat nejbližší tracker, ze kterého si prvních osm dílů Shingeki no Kyojin stáhnete.

A na závěr skromná zmínka pro +Kate White, bez které bych si Attack on Titan nevšiml. Díky!

Sláva Twitteru - 3 důvody, proč je pohodlnější než konkurenti

Zjišťuju, že mi koncept Twitteru jako sociální sítě vyhovuje víc než konkurenční řešení, rozumějte víc než Facebook nebo Google+. Pokud si odmyslíme komunikační nadstavby (chat, události, fotky) a soustředíme se na onen koncept sdílení a přijímání informací, který asi tak zhruba sociální síť definuje, vyhrává u mě Twitter v mnoha ohledech. Říkám si to už delší dobu a v tomhle článku jsem se rozhodl to krátce sepsat.

Takže v čem mi přijde Twitter pohodlnější?

1. Twitter ukazuje všechno. Jakože fakt.

Nelíbí se mi filtrování, které na příspěvky aplikuje Facebook a Google+. Jde o to, že u sledovaných lidí vidím všechny jejich příspěvky, což mi výše zmínění nenabízí. Když někoho chci sledovat, chci vidět všechno, co píše. A ne jen to, co prošlo nějakým záhadným filtračním procesem. Twitter mi v tomhle přijde férovější.

2. Twitter umožňuje lehce hledat nové lidi 

Tenhle bod má co dělat s rozhraním. U Twitteru se při kliknutí na jméno daného člověka objeví plovoucí okno s krátkými informacemi a souhrnem posledních zpráv. A to většinou stačí pro to, abych ho na zkoušku začal sledovat. Kromě toho, že je celkově rozhraní pomalejší a složitější, Google ani Facebook ve svých sociálních sítích podobně snadné přidávání neumožňuje. Méně je více, jednoduchost vítězí. Jo a návrhy na sledování se zdají poměrně chytré.

3. Twitter je pohodlný na mobilní čtení

Díky omezení a spíše textovému založení je Twitter super na prohlížení z telefonu. Než se vám načte timeline plná fotek, gifů a velkých obrazků na pomalém 2G připojení na Facebooku a Google+, na Twitteru už dávno pročítáte příspěvky. Přidejte k tomu můj omezený FUP (který zbylí dva hráči z principu snižují poněkud víc) a máme vítěze!

Určitě by se potenciálních výhod našlo víc, ale ty už budou mnohem více souviset s tím, jak je Twitter nastavený co se týče filosofie používání - můžeme uvést neagresivní reklamu (sponzorované příspěvky na Facebooku jsou zlo), nutnost osekat svá sdělení o zbytečná slova a třeba rychlou práci s hashtagy. Ale výše zmíněné body jsou pro mě důležité a jsou tím, v čem u mě Twitter vyhrává.

Jasně - jsou oblasti, kde se prostě nehodí. Delší příspěvky, diskutování a tak podobně, to jsou věci, kde je Twitter těžko použitelný. Ale samotný akt sdílení a konzumování je vyřešený lépe. Nebo ne? Pojďte do komentářů Facebook a Google+ bránit :)