neděle 21. dubna 2013

Demokratizace hudebního průmyslu

Málokterá odnož zábavního průmyslu prošla za posledních dvacet let tak obrovskou změnou, jako ta hudební. Informační a internetová revoluce s sebou kromě zásadní změny posluchačských návyků, technologických novinek a pirátství přinesla především změny týkající se samotného trhu s hudbou - přinesla jeho demokratizaci.



Internet nabízí mladým umělcům obrovské možnosti, o kterých se jim dříve ani nesnilo. Už se nemusí zavazovat na dlouhé roky velkým vydavatelstvím. Nyní mohou s nepoměrně nižšími náklady vylézt sami s kůží na trh. Každý z nás může publikovat a snažit se dostat svou tvorbu k lidem - nahrát skladbu třeba na známý server SoundCloud není vůbec žádný problém. Internet umožnil vznik řadě nezávislých labelů, díky němu můžeme trávit večery poslechem nadšenecké tvorby, která si v lecčems nezadá s tou profesionální.

Ruku v ruce s novými způsoby publikování se objevily i nové cesty, jak umělce odměnit za jejich snahu. Pokud budeme soudit z posledního vývoje, velkým tématem dneška je tzv. crowdfunding , nebo-li financování (nejen) hudebních projektů formou internetových dobrovolnických sbírek. Právě on umožnil vznik řadě projektů, které by dříve byly dány vydavatelskými domy k ladu jako nerentabilní. Své o tom ví i slavná Amanda Palmer, která se díky dobrovolníkům může svobodně věnovat své hudbě - pokud vás zajímá víc, pusťte si její krátkou přednášku z konference TED nazvanou The Art of Asking, v méně než čtrnácti minutách si uděláte obrázek o tom, kam zábavní průmysl míří.

Tolik typické oslabování monopolů, které s sebou přinesla internetová doba, se tak nevyhnulo ani hudebnímu průmyslu. Zároveň to ale v žádném případě neznamená, že by éra vydavatelských domů byla zpečetěna. Stále hrají velkou roli - pokud chcete uspět na globálním měřítku, bez zázemí, které nabízejí, to půjde jen těžko. Svoboda publikování je ale příslib - narozdíl od předchozích desetiletí se nemusíme zaobírat otázkou, kolika talentovaným a zajímavým umělcům nebude umožněno prorazit jen proto, že si je nějaký mecenáš nevybral a nepodpořil. Budou to samotní posluchači a lidé, kteří o tom budou rozhodovat. 

Internet otevírá obrovské možnosti a je téměř jisté, že v hudebním průmyslu ještě velké věci přinese.

Psáno v rámci projektu MF DNES Studenti čtou a píší noviny.

pátek 19. dubna 2013

10 000!

Dlouho očekávaný moment nastal - počet přečtení mého blogu přesáhl magickou hranici deseti tisíc!

Čili děkuji všem  čtenářům (i těm naprogramovaným) mého blogu za to, že mi pomohli splnit plán první pětiletky už za deset měsíců!

The Communist Party - Obrázek je z Threadless

Vždyť největší odměnou každého blogera je to, že ho lidi čtou, komentují a sdílí (a altruisté jako @jilm a @mnumerato ho flattrují) - díky!

Rituálně nalévám whisky a připíjím na vás, které neodradil ani poník vpravo! A aby to byla pořádná party, přidávám opravdu party video:

A dáme si závazek - příštích 10 000 bude ne za deset, ale za pět měsíců! Co vy na to?

sobota 13. dubna 2013

Martin Pecina - Knihy a typografie (recenze)

Umění práce s písmem, tedy typografie, je fascinující disciplína. Baví mě pozorovat a zkoušet různé druhy písma, zkoumat jejich tvary a došel jsem až tak daleko, že jsem strávil přes hodinu života sledováním dokumentu o jednom jediném fontu. Takže když jsem v knihkupectví uviděl umně vysázenou publikaci Knihy a typografie od dvorního grafického designéra nakladatelství Host Martina Peciny, volba to byla jasná. A po přečtení těch zhruba tří stovek stran rozhodně ne marná.


Aby bylo jasno - nejsem typograf ani v nejmenším. Jen mě (ještě stále) přivádí v úžas to, jak i velmi malá změna v řezu písma působí na čitelnost a vyznění textu. Nic vysázet neumím, cit pro jemnou práci s jednotlivými znaky nemám a do přečtení Knih a typografie jsem byl v oboru totálně nevzdělán. Ale tak nějak podvědomě tuším, že právě pro lidi mého typu je tahle famózní knížečka určena.

Pecina se rozhodl knížku rozdělit na jednu menší a na jednu podstatně větší část. Ta první obsahuje eseje týkající se knižní kultury, jejího vývoje a čtenářů samotných. A ty eseje jsou napsané velmi pěkně, sympaticky a donutí k zamyšlení. Vůbec jazyk, kterým Martin Pecina píše, je vybroušený - ani přehnaně květnatý, ani nudně suchý. Drží se mu balancovat v profesionální rovině, kterou sem tam protne vhodně zvolený vtip nebo glosa. Díky tomu se Knihy a typografie dobře čte a stránky vám před očima rychle utíkají.

Hned za rozverným a přemýšlivým úvodem začíná tvrdá typografická a designérská práce. A zkraje se  velmi ostré kritiky dočkají námi internetovými lidmi milované e-knihy - pro typografa patrně noční můra. Tou je zakončena první kapitola nazvaná příhodně „Kniha“ a za ní následují další dvě, už plně typografické.

Nemá smysl tu popisovat jednotlivé jevy, kterým se Pecina věnuje - je jich totiž hodně a nikomu alespoň mírně v typografii vzdělanému by nic neřekly (nálitek jsem taky slyšel poprvé, nebojte). Omezím se pro to na konstatování, že zbývající dvě kapitoly se postupně věnují nejdříve knižní grafice obecně (formát, sazba, ilustrace, formátování) a následně písmu jako takovému (druhy písma, jemné nuance, písma použitá v knize apod.). Naštěstí se na konci knihy nachází slovníček pojmů, bez něj by totiž pro laika byly některé pasáže nečitelné a sem tam je potřeba si trochu domýšlet a pátrat v paměti nad určitými termíny. 

V zásadě je ale téma podáno dobře, srozumitelně a nedělalo mi velký problém mu (jako do té doby téměř úplnému laikovi) porozumět. Mírně matoucí mohou pro někoho být netradiční odstavce (autor používá dva druhy oddělení celku - dvoučtverčíkovou mezerou uprostřed odstavce nebo prázdným řádkem) - přiznávám, musel jsem Martinovi Pecinovi napsat, jak je to myšleno (a musím poděkovat, že mi tak vřele a rychle odepsal). Jako neodborník pak mohu ještě konstatovat jen to, že zvolené písmo je pěkné, dobře se čte a prostě je vidět, že autor je profesionál.

Odhadem dobrou polovinu knihy tvoří obrazový materiál - na něm lze totiž nejlépe pochopit probírané jevy a rozdíly mezi jednotlivými druhy mezer, tloušťkou písmen a podobně. Vše je vyvedeno v pěkné, kontrastní (oranžové) barvě, pečlivě okomentováno a z čistě estetického hlediska je to radost pohledět. V Knihách a typografii se nachází taky příloha s ukázkami už vysázených knih, kde autor vysvětluje, proč postupoval právě takto, proč se rozhodl pro takový nebo makový typ úpravy. 

Pokud vás vztah knihy a písma (resp. jeho úpravy) alespoň trochu zajímá a chcete se o něm dozvědět víc, tak rychle utíkejte do nejbližšího knihkupectví a Knihy a typografie si kupte. Takto silný „call to action“ nejsem zvyklý používat, ale tady je na místě. Tahle kniha totiž příjemně, s láskou, lidsky a srozumitelně vysvětluje základní jevy a problémy, kterým musí typograf čelit, rozšiřuje obzory tak, že si na konci řeknete „proboha, kolik bezesných nocí nad knihou co právě držím musel designér strávit!" Což bude asi i pravda - o významné pečlivosti, se kterou Martin Pecina svoji knihu připravoval svědčí i to, že v zadní tiráži je uveden i typ a gramáž použitých papírů. A to se počítá.

Více informací a obrázků naleznete na oficiálním webu autora: http://www.book-design.eu/knihy-a-typografie.html

čtvrtek 11. dubna 2013

Petr Robejšek - krize titanismu (výpisky z přednášky)

Minulý týden jsem se ocitl na velmi zajímavé akci - na setkání libertariánů v prostorách vysoké školy CEVRO. Kromě poznání pár doposud pouze „internetových“ lidí osobně jsem si vyslechl blok několika přednášek, z nichž nejvýraznější byla ta od Petra Robejška, známého ekonoma a politologa. Během ní jsem si naštěstí dělal poznámky a protože si myslím, že to, co pan Robejšek říkal, je hodně zajímavé, pokusil jsem se to v tomhle článku stručně sepsat.



Základní otázkou, kterou Petr Robejšek svůj velmi zdařilý, dobře strukturovaný a logický projev začal byla tato: „Umíme, zvládáme řídit, jako lidé, organizace, které jsme si sami vytvořili?“

Když se nad tím zamyslíme, je to vzhledem ke globalizaci světa zásadní věc. Nadnárodních projektů (někdy i nadkontinentálních) kolem sebe vidíme řady. Robejškův projev se nezabýval ničím konkrétním, nemůže nás ale nenapadnout Evropská unie, Organizace spojených národů, obrovské koncerny, velké banky a tak podobně. Pokud si uvědomíme to množství podobných konstrukcí, které nás obklopují, ukazuje se, že takovéhle ptaní má velký význam.

My jako lidé máme chyby. Dokážeme analyzovat pouze tři veličiny v jeden okamžik, udržet v hlavě tři koncepty. A přesto se často domníváme, že víme, ale opak je často pravdou - na tom by ale nebylo nic až tak špatného, pokud bychom podle domněnek i nejednali. Lidé u moci mají tendence rozhodovat podle teorií, které se mohou často později ukázat jako naprosto chybné. 

Robejšek zmiňoval časopis American Economic Review a v souvislosti s ním chybovost článků z devadesátých let. Její míra dosahovala sedmdesáti procent - špatné prognózy, chybné analýzy a nelogické ekonomické komentáře, podle nich se lidé u moci rozhodovali. Také vzdělávací systém uplatňuje chybnou věrouku na základě chybných teorií, dochází k jeho ideologizaci a dogmatizaci.

Lidé jsou schopni vytvořit velké struktury (ekonomické, sociální apod.), ale nejsou schopni je kontrolovat. Tento problém nás spolu s trvající vládou elity (třeba i domnělé) nechává v točícím se kruhu. I lidé u moci mohou vědět, že je něco špatně, ale pokud by přiznali chybu, zpochybnili by tím svou moc a nebyli by již elitami - ztratili by svůj duchovní mandát. Velké organizační celky by byly ideální, ale ukazuje se, že je nemůžeme efektivně a akceschopně řídit. To považuje Robejšek za zásadní problém dneška.

A co z toho plyne? Prostor přednášky omezený na patnáct minut prezentaci nějakých velkých řešení ani neumožňoval. Robejškova závěrečná slova byla zhruba takováto - často je lepší nerozhodovat se jen podle naučených vzorců, ale uplatňovat intuici a řešit problémy přirozeně. Nesnažme se o titanismus, jsme jen lidé a nejsme schopni dohlédnout až na konec a řídit vše.

A to by mohla být odpověď na to, proč jsme tam, kde jsme.

Další informace o Petrovi Robejškovi najdete na jeho webu a jeho nástroje na jeho blogu.

Fotografie„Luděk Kovář, Wikimedia Commons“, oříznuto

středa 10. dubna 2013

Ideové ukotvení má v politice zásadní význam

Tenhle článek píšu v návaznosti na debatu s kamarádem Petrem o středových stranách a vlastně obecně o středové, pragmatické politice. Řada lidí totiž tvrdí, že dobrá politika jde dělat i pokud za sebou nemáte jasné hodnoty, že lze přebírat věci zprava i zleva, míchat to dohromady a v politice uspět. V tomhle článku se pokusím právě s tímto polemizovat a řeknu to hned na začátku - takového politika bych ani náhodou nevolil.

Volání po nepolitické politice, po neideologickém přístupu je totiž  pro mě jako pro voliče potenciálně nebezpečné. V naší diskuzi padly příklady politiků, kteří se nechtějí přihlásit ke konkrétnímu názorovému proudu (nebo třeba i k nějakým hodnotám) a do programu si třeba napíšou i rozumně znějící návrhy, které třeba i souzní s vašimi. Volit takového člověka by ale byla podle mého názoru chyba. Proč?

Představte si takového typického středového politika, který si do programu dá nějaké pěkně znějící věci jako je zeštíhlení státu a omezení byrokracie - udělá z nich leitmotivy své kampaně a podaří se mu nalákat po vysvětlování voliče řadící se jak k levici, tak k pravici (pro potřeby tohoto článku jsem dělení zjednodušil, není to až tak podstatné). Možná, že se mu je i podaří v souladu se svým porgramem prosadit.

Ale poté nastává problém. U člena určité politické strany, který se hlásí k odkazu určitých myslitelů, nebojí se jít do sporu o své politické hodnoty, tam máte alespoň nějaké vodítko, jak se bude chovat dál. Co od něho očekávat. Kdežto náš, středový a „nepolitický“ politik, si může v tomhle okamžiku dělat, co se mu zlíbí. Nemůžeme odhadnout na jakou stranu se přikloní a jeho volič (který dejme tomu normálně volil ODS) může zjistit, že jeho zástupce v parlamentu vesele hlasuje pro progresivní zdanění, zákaz kouření a tak podobně. 

Ideové ukotvení je důležité. Pokud někdo vstupuje do politiky na dejme tomu vyšší úrovni, měl by si ujasnit své hodnoty, být ochoten za ně bojovat a férově je předložit voličům. V politice samozřejmě jde od velké míry i o kompromis, nicméně domnívám se, že musí mít každý politik jasně vyjádřené pozice, ze kterých neustoupí.

Jenom tak je totiž možné svým politikům důvěřovat. Těch, kteří hlásají nepolitickou politiku bych se bál - u nich totiž nelze moc předpovídat, s čím přijdou příště.

Je samozřejmě možné, že se zcela mýlím a článek nedává smysl. V tom případě se nebojte a poukažte na chyby v mé úvaze v komentářích. Díky!

Zdroj obrázku: http://www.funnytimes.com/playground/img/132603683822880.png

pondělí 8. dubna 2013

O XVIII. ročníku Pražského studentského summitu

Sedím v hotelovém pokoji a chystám se napsat o projektu, který před pár hodinami skončil. Dnes totiž v Kongresovém centru proběhlo slavnostní ukončení 18. ročníku Pražského studentského summitu, jehož jsem poprvé účastnil. A zkušenost to byla skvělá.

Bohužel není v možnostech tohoto článku postihnout celkovou velikost a propracovanost tohoto projektu, přesto se o to pokusím. Jistě ale je toho dost, co by se dalo dodat a doplnit. 



Určitě se ptáte, co to Pražský studentský summit je. Jedná se o vzdělávací projekt, který si kladě za cíl simulovat jednání významných mezinárodní organizací, konkrétně OSN, EU a NATO. Účastní se ho okolo tří stovek delegátů zemí působících v těchto orgánech, ve kterých jednají o skutečných problémech, přijímají dokumenty a snaží se pochopit podstatu diplomatického vyjednávání. Během pěti přípravných setkání (první bylo v říjnu minulého roku) získají teoretické i praktické znalosti, které jsou pak využity na závěrečné, několikadenní konferenci, během které se od slavnostního zahájení nepřetržitě jedná. Toliko krátké shrnutí, pokud vás zajímají konkrétnější informace, doporučuji web projektu www.studentsummit.cz.

Díky iniciativě Petra Houšky (za kterou musím poděkovat) jsme se pod vlajkou Filipínské republiky jako delegáti OSN na půdě VŠE při prvním přípravném setkání sešli tři. Přiznám se, že když Petr o prázdninách s nápadem zúčastnit se, nebyl jsem si jistý. Vlastně, bál jsem se. Něčeho nového, něčeho neznámého. Bylo ale dobře, že jsem se odhodlal, přidal se a společně jsme prošli přijímacím řízením, protože se to ukázalo jako výborné rozhodnutí.



Protože je tu mnoho toho, co je na Pražském studentském summitu (dále PSS) skvělého:

Lidé
Ne nadarmo bylo jední z hesel letošního ročníku "Budu mezi svými". Já konkrétně jsem se (vzhledem k tomu, že model OSN je ještě rozdělený do jednotlivých orgánů) na půdě Rady pro lidská práva seznámil s celou řadou velmi zajímavých lidí, kteří se zajímají o dění kolem sebe. Se kterými se dá diskutovat, kteří jsou chytří a věřím, že s řadou z nich se ještě v budoucnu uvidím. Protože pocit toho, že jste na jedné lodi s těmi, kterým jde o to se zlepšit, o společnou věc, je skvělý. Spolupráce a vyjednávání s inteligentními a všimavými lidmi je totiž radost. A takových lidí nabízí PSS opravdu dostatek.

Zkušenosti
PSS je projekt vzdělávací. Cílem je tak, kromě zábavy plynoucí ze samotné simulace, rozšíření obzorů účastníků. V průběhu jsou na vás jako na delegáta kladeny požadavky na vypracování stanovisek vašeho státu ke konkrétním otázkám (např. dětská práce, liberalizace obchodu a další), která se neobejdou bez odborných a faktických znalostí, schopnosti vyhledávat, citovat a třídit informace a umění sestavit srozumitelný psaný projev. Samotná jednání pak vedou ke zlepšení rétorických  a argumentačních schopností (to je velmi cenné, v mém případě se jednalo o posun v mluvení před lidmi), podněcují smysl pro spolupráci. V diplomatických jednání mezi delegáty (typicky vyjednávání podpory nějakých návrhů změn dokumentů a podobně) se dále naučit umění kompromisu a přesvědčování.
A tyhle výše zmíněné dovednosti (jistě by se našly ještě další, například schopnost trefit z hotelu metrem do kongresového centra, která není samozřejmá, a podobně) jsou přenositelné i do jiných oblastí. To je skutečným Pražského studentského summitu a jak jsem se měl možnost bavit s kolegy ostatními delegáty, máme stejný názor - povedlo se.

Organizace průběhu
Za osmnáct let stihl PSS nasbírat řadu zkušeností a na výsledku je to vidět. Je nutno vyjádřit poklonu organizačnímu týmu, který odvedl obrovskou práci - celý summit totiž působí velmi profesionálním dojmem, nejde o nějakou rychlou jehlou spíchnutou simulaci, ale o promyšlený a sofistikovaný projekt, což je skvělé. Jednání jsou vedena podle skutečných jednacích řádů, podklady ze strany sekretariátu jsou výborné, po organizační stránce nelze snad až na nedostatečný počet muffinů během jedné z přestávek nic vytknout.
Komunikace probíhá na mnoha frontách (e-mail, Facebook, Twitter), využíván je vlastní informační systém, jsou vydávány vlastní summitové noviny Chronicle, připravovány podpůrné dokumenty, vytvářeny fiktivní krize (na které pochopitelně jako delegáti musíme reagovat) a mohl bych pokračovat dál. Před úsilím organizačního týmu je potřeba smeknout a je to i jeden z důvodů, proč přemýšlím, že bych se projektu příští rok zúčastnil právě v něm. A abych nezapomněl - jako účastníci máte velmi často možnost poslat zpětnou vazbu a pomoci ve zlepšování - to je rozhodně sympatické.

Hosté a doprovodné akce
Jelikož je Pražský studentský summit projekt s dlouholetou tradicí podpořený dobrou reputací, má možnost zvát si na přípravná setkání i konferenci významné hosty. Díky tomu jsme byli svědky panelových diskuzí, seminářů a projevů. Nemá cenu zabíhat do detailů, ale alespoň v krátkosti nějaký menší výčet těch hostů, kteří mi utkvěli v paměti nejvíc - Dalibor Balšínek, Jan Urban, Jindřich Šídlo, Václav Láska, Jiří Pospíšil. Ale ve skutečnosti jich bylo o mnoho víc. Lze tak získat nové úhly pohledu, nové vědomosti.

Slavností zahájení, konference
Zahájení i samotná konference jsou velmi zvláštní události. Narozdíl od přípravných setkání je vyžadován dresscode a vše se odehrává ve slavností atmosféře. Zahájení bylo v hotelu Ambassador, což, jak jistě uznáte, slavnostní prostor je. Člověk se v černém obleku mezi všemi těmi slušně oblečenými lidmi cítí dospěle, odhodlaně. Konference samotná je pak několik dní tvrdého a nepřetržitého jednání a jejími výsledky jsou rezoluce, deklarace a zprávy. Atmosféra je na obou dvou událostech výborná.


Naše Filipínská delegace s nezbytnými proprietami

Vím, že předchozí řádky zní jako kdyby vypadly ze propagačního PR článku, ale není tomu v žádném případě tak. PSS není dokonalý, pár věcí by se dalo jistě vytknout (někteří účastníci působili, že jsou tam jen z povinnosti a podobně), ale jako celek nelze říci než to, že uplynulých pár dní bylo skvělých. Potkal jsem spoustu úžasných lidí, hodně se toho naučil, osobně vyrostl a získal jiné, inspirující úhly pohledu.

A samozřejmě to byla taky zábava. Jak během jednání, kdy občas vznikaly vtipná přirovnání a větné konstrukce, tak během tzv. "socializací" mimo oficiální čas. Pokud vás zajímá odlehčenější pohled na celou akci, zkuste oficiální Twitter, můžete si tak udělat obrázek, jak to vlastně probíhá - tweety jsou totiž psané bezprostředně.

Nezbývá mi tak nic jiného, než hluboce poděkovat všem, kteří toto umožnili. Jak kolegům delegátům a delegátkám, tak organizačnímu týmu (s mírným důrazem na předsednictvo Rady pro lidská práva) - byli jste skvělí.

Pokud uvažujete o účasti na podobném projektu, zvažte i Pražský studentský summit - zapojit se mohou jak vysoko- tak středoškoláci. Můj první ročník se totiž povedl na výbornou.

A když jsem odcházel z kongresového centra trochu dojatý vším tím loučením, řekl jsem si, že to příští rok určitě zkusím znovu.

Takže doufám, že se tam uvidíme.

Rozhovory s hlavním koordinátorem naleznete třeba tady:
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/195399-student-jako-vrcholny-diplomat-zacina-18-rocnik-prazskeho-summitu/
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10441287766-studio-6-vikend/213411010120406/video/ (video je potřeba vybrat ze seznamu)