Hledá se prezident - slušná rekapitulace volebního boje

Uprostřed rozjetých (a dost mrazivých) velikonočních svátků jsem se rozhodl zajít po dlouhé době do kina. Výběr padl na dokument Hledá se prezident, který si dal za cíl popsat cestu prezidentských kandidátů účastnících se v (jak nám média neustále připomínala - historicky!) první přímé volbě, jejich následnou filtraci a tvrdý finiš Miloše Zemana. Po zkušenosti s Vládneme, nerušit, pod kterým je podepsaný také Tomáš Kudrna, se bylo na co těšit.

Pro ty, kteří sledovali celou kampaň, není dokument žádným překvapením. V zásadě potvrzuje obraz, jaký jsme si o aktérech udělali, slouží tak jako připomenutí nedávno proběhlého. Spolu s celým kinosálem si tak připomenete památné okamžiky volby a především v první polovině (rozuměj před koncem prvního kola), se budete dokonce i často smát. 

Nechybí Zemanovy klasické průpovídky, „buchty od buchet, co pečou buchty", roztomilý komparz držící Jiřímu Dienstbierovi volební plakáty při ohlašování kampaně a leckdy vtipně použité střihy, při nichž celý sál propukal (včetně autora) smíchu. Rozverná atmosféra se láme v okamžiku, kdy jsou postupující do dalšího ringu jasní - druhá hodinka se tak odvíjí v tempu, které odpovídá vývoji kampaně. Stává se vyhrocenější, ostřejší a míst pro vtip citelně ubývá.

Výmluvné jsou scény z konce dokumentu, kdy do sálu Miloše Zemana dorazí rozesmátý Šlouf, který se rozhodne zcela ignorovat přihlížející novináře. Samotný pohled do volebních štábů nepřináší nic překvapivého, ale dobře reflektuje to, co jsme mohli vidět ze strany těch, na které působily. 

Vedle profesionálních skupin za Janem Fischerem, Karlem Schwarzenbergem a Milošem Zemanem se v ostrém konstrastu ukazuje „bytový" brífink Táni Fischerové angažovaní nadšenci Vladimíra Franze. A nejde zapomenout ani na Přemysla Sobotku, který celým dokumentem proplouvá příznačně jako sólista.

Hledá se prezident si neklade na cíl být popisným snímkem, protože z něho samotného si budoucí studenti politické historie moc neodnesou - na to je příliš povrchní a zaměřený na efekt. Ale jako doplněk suchých skript a učebnic se hodí výborně. Extrahuje a servíruje na ploše okolo stovky minut (která se mi místy zdála až moc dlouhá - zkrátka jsem se občas nudil) především pocity a emoce, které jsme ve spojení s kampaní prožívali. A tak je to dobře.

J. H. Krchovský - špinavé zrcadlo našeho světa

JAK BUDE PO SMRTI? - TOBĚ DOST TĚŽCE...
není co závidět; netěš se, - těš se!
ale ne, duše má, čeho ses lekla
- očistce, mučení, plamenů pekla?
to je moc humánní, mírné a všední...
Jak bude po smrti? Tak jako před ní

Vezměte nejpesimističtější text, který máte po ruce. Máte? Vynásobte míru beznaděje deseti a pak možná, jen možná, bude dosahovat tónu, který proplouvá celou tvorbou novodobého dekadenta J. H. Krchovského.

Přestože je Krchovský ideovým následovníkem generace básníků z přelomu devatenáctého a dvacátého století (Rimbaud, Gellner, Baudelaire a další), oproti němu jsou to vyslovení žabaři. Zatímco jejich jazyk si s odmítáním světa a zavedených pořádků pohrává pomocí metafor, symbolů, jambického rytmu a konstrukcí, k jejichž rozluštění musíte nad každým textem trávit dlouhé minuty, Krchovský sází svá slova otevřeně, sprostě, v pravidelném a precizním rytmu. Stává se tak skutečným sběratelem hnusu, katalyzátorem špíny a zla.

Krchovského tvorbu lze charakterizovat několika klíčovými slovy, kolem kterých se jednotlivé básně točí - ženy, smrt, hnus, sobectví. Od počátků v osmdesátých letech, kdy publikoval ještě jako člen undergroundové scény, jsou pro jeho poezii charakteristická nahá, přímá pojmenování. Nenávist k okolnímu světu, maximální cynismus (tváří v tvář téměř čemukoli, i sobě samému), život stejně útrpný jako smrt.

Odpor, ztráta iluzí a absolutní upřímnost k sobě samému. Tak lze charakterizovat část tvorby J. H. Krchovského, která se obrací k sobě, jejímž hlavním motivem je básník sám - esence úpadku morálky, ponořená do alkoholu a cigaretového kouře hnaná vpřed bestiální touhou po ženském těle. Vyvrcholením je pak jediná rozsáhlejší báseň Epos mumie na cestách, kde hlavní postavou je z katakomby vykopaná mrtvola. Stylizace básníka do role něčeho, co stojí mezi životem a smrtí, je pro Krchovského typická.

JAZYK MI LEZE Z ÚST A HLAVA SE MI TOČÍ
nemohu snést ten pohled, pohled vlastních očí
a stísňující, neodbytný pocit viny
- já nejsem já. A nejsem ani nikdo jiný

Pokud bychom však měli uvést nejčastěji se vyskytující motiv, je to sex a ženy. Důvodem fascinace Krchovského pohlavním aktem (a když jsme u toho i pohlavními orgány všech zúčastněných) je kromě (v jeho případě téměř bestiální) pudové touhy i postoj vyjádřený v básni ze sbírky Leda s labutí - a dál se točí svět, theatrum mundi / a dál se točí svět okolo ku*dy. Odsuzovat autora na základě používaných výrazů by ale bylo krátkorazké.

Vulgarita a fascinace lidovými pojmenováními má totiž u Krchovského význam. Vlastně, významů několik. Jednak to je překračování klišé a tabu, která jsou držena pod pokličkou jen společenskou dohodou, že takhle o tom slušní lidé nemluví - vlastnost tolik typická pro básníky dekadentního střihu. To je jedna rovina, která ale není ta nejdůležitější - je tu ještě jedna osa, která ukotvuje Krchovského poezii v kritické rovině.

Ona je totiž brutálním zrcadlem, které autor nastavuje naší společnosti.  Pobuřuje a ukazuje jí vlastní pokrytectví, kterým skrýváme to, že o popisovaných jevech uvažujeme v určitých situacích stejně a žádná krásná slova nemohou zakrýt pudovou povahu sexu, manifestovanou do tělesného chtíče. V tom je síla jednoduchých a pochopitelných veršů, které Krchovský předkládá. Umožňují nám nahlédnout do našeho vlastního nitra a třeba si potom i přiznáme, že jsou okamžiky, kdy vlastně nejsme o moc víc než iracionálnem hnaná zvířata.

MÉ „RÝMY“... - MOHU ZVÁT SVÉ BÁSNĚ SVÝMI?
já jsem je nepsal; já byl napsán jimi...

Pokud se chcete s tvorbou J. H. Krchovského seznámit vcelku, nelze nedoporučit souhrnnou knihu Básně sebrané od nakladatelství Host, kde najdete téměř celé autorovo dílo.


Ukázky: J. H. Krchovský - Básně sebrané, Host, 2010
Foto: Kavárna Host

Dělení pravice/levice je zastaralé? Ale prosím vás.

Poslední dobou to slýchám a čtu čím dál častěji - dělení na pravici a levici je zastaralé, neměli bychom dělit lidi na pravičáky a levičáky a raději postupovat společně jakýmsi středem. Je to chyba, která je jedním ze symbolů úpadku politické scény v naší republice.

Samotné odmítání obou polovin grafu (pravice-levice) je holý nesmysl. Každý z obou politických proudů reprezentuje zásadně odlišné hodnoty, které spolu prostě koexistovat nemohou a zaměnitelné mohou být ještě hůř - nebo vám nepřijdou rozdíly mezi pravicovými ideály štíhlého státu a nízké byrokracie vs. levicového etatismu tak velké? Mně tedy ano a chci mít jasno v tom, kdo se na jakou stranu ohledně lidské svobody staví. A že jde o nálepkování? To není nic proti ničemu, levicový a pravicový postoj ke společnosti jsou od sebe tak odlišné, že míchat je dohromady ve jménu nějakého podivného konsenzu (těžko proveditelného) nemá smysl.

Ale nedivím se. V dnešním světě, kdy se vládní, prý pravicové strany, chovají jako umírněnější sociální demokraté, to může některé lidi vést k tomu, že mezi levicí a pravicí vlastně není kromě barvy žádný rozdíl. Pak to může vést k volání po méně politické politice, která půjde cestou nejmenšího odporu spolu s rozmělněním idejí a hodnot. 

Ale to by neměl ani pravicový, ani levicový volič chtít. A zavrhování dělení pravice/levice tomu napomáhá.

Poznámka na konec: Ale zároveň souhlasím s tím, že prostě dělení pravo-levo je zavádějící a ideální se mi jeví podoba zobrazená na přeškrtnutém grafu v tomto článku. Pokud neznáte, vygooglujte si „politický kompas“.

Svět absurdního divadla jako filosofický problém

Nejsem moc velký znalec divadla, ale jedno mám jasné - absurdní drama má u mě dveře otevřené. Tenhle moderní žánr (i když díky Havlovi vlastně už klasika) mi od prvního přečtení Čekání na Godota přirostl rychle k srdci.

Za sebou mám několik her od Becketta, Plešatou zpěvačku od Ionesca a Audienci. To pravé ale zažijete naživo, v divadle, při regulérní inscenaci, kdy hru vidíte na vlastní oči a slyšíte na vlastní uši.

Smějete se nesmyslnosti dialogu mezi Vladimírem a Estragonem, chechtáte se při pohledu na Luckyho monolog a křivíte smíchem ústa, když Pozzo začne řešit ztracené hodinky.

A pak vám to dojde.

Protože se smějete sobě. Dnešní době. Světu. Nesmyslnosti lidské existence a pomíjivosti lidského života. V tom je Beckett skvělý - umí správně nastavit zrcadlo. V jistém slova smyslu je stěžejní hra absurdního dramatu jen řádně zveličeným popisem skutečnosti.

Jen se nad tím zamyslete. Kolik je lidí, kteří nevědí, co s životem a čekají na někoho, kdo jim ukáže jak? Opravdu vám dává vše, co od vás společnost očekává, smysl? Beckettovo pojetí absurdního divadla povznesené díky ovlivnění existencialismem do polohy reflexe vašich vlastních pocitů přesně sem míří.

Stejně tak vy se můžete stát Estragonem, který tuší, že chce změnu, ale není odhodlán ji udělat.

Ve výsledku může být na první pohled nesmyslný žánr (proč by někdo chodil na hru, která, pokud se na ní díváme klasickou optikou, vlastně nedává smysl?) velmi inspirující. Čekání na Godota pojímá lidské bytí komplexně, ve dvou aktech se na vás navalí odrazy mezilidských vztahů, vlastního prožívání i osobní roviny - čekání na nepřicházející, očekávání nesplnitelného a neschopnost s tím něco udělat.

A v tom je obrovská síla absurdního dramatu. Neplatí to samozřejmě jen pro Becketta, ačkoli ten je z toho, co jsem četl, asi nejpropracovanější. Havlovi se s Audiencí zase povedlo skvěle vykreslit absurditu mentality socialistické společnosti, Ionesco staví na ne tak hlubokých základech a jeho nesmyslnost je spíše komická, než tragikomická jako ta Beckettova.

Na absurdní drama můžete koukat jako na žánr vlastně zbytečný, který prvoplánově staví na tom, že ze hry moc moudří nebudete, nebo jako na škatulku, která má velkou sílu. A absurdita je pro ní jen uměleckým prostředkem jak se vyjádřit k zásadním otázkám, které filozofie řeší už od pradávna:

Kdo jsme a kam jdeme?

Nejnižší společný jmenovatel

Víte, my pravičáci to nemáme lehké. V pravicovém kvadrantu grafu totiž není proud jeden - je jich víc. A ty to proudy se liší jak přístupem k některým problémům, tak například v konečném cíli, v podobě ideálního státního uspořádání. Tradiční otázkou, která vyvolává mezi pravičáky-teoretiky spory je role státu. Je potřeba, nebo není?

Pozvěte si libertariána s objektivistou a zeptejte se - máte na zábavu na večer postaráno.

Jenže to, co je fajn řešit do noci u kávy, není dobré v praxi. Vypadáme pak nejednotně, rozhádaně a nesoustředěně. A takový pocit budou mít i lidé, kteří se k našemu pohledu na svět přimotají a chtějí poznat, co na něm je. Často ho můžeme ideovými spory o to, jestli by soukromá policie mohla fungovat, spíše odradit.

Ale to nechceme. Chceme šířit pravicové ideály a ruku na srdce, v nejbližším časovém horizontu nikdo z vás nemůže doufat v dosažení koncového stavu v naší republice. Nechme proto pro potenciální voliče marginálních sporů a zaměřme se na to, co nás spojuje.

Máme společnou víru v to, že stát vše nevyřeší. Že má být štíhlý, málo přerozdělující. Chceme odpovědnost jedince, který se nemůže automaticky spolehnout na peníze ostatních. Chceme málo byrokracie, suverénní stát a standardní demokracii.

To jsou naše společné body, kvůli kterým není třeba do hry tahat ideový purismus - jsou to základní věci, na kterých se shodnou snad všichni lidé, kteří pravicově smýšlejí.

Nechme pro současnost nesmyslné spory za námi a soustřeďme se na věci, které jdou udělat teď, v tomto čase.

Povedená dvojice (fejeton)

(psáno v létě)

Když je vidíte odděleně, nepodivíte se. Neřeknete o nich, tedy v ideálním případě, křivého slova. Jakmile je ale smícháte, zkombinujete, prostě dáte dohromady, je zle. Sprška nenávistných komentářů zahrne jak vás, tak onu inkriminovanou dvojici. O kom že to mluvím? No přece o ponožce a sandálu!
Neuplyne snad dne, abychom neviděli právě tyhle dva, kterak pokrývají nohu nějakého výletníka - v našich českých, moravských a slezských kotlinách se jim věru daří převelice, patrně se dobře doplňují s okolním ekosystémem.
,,On má ponožky v sandálech! Bože, to je ale nevkusný manekýn!" křičí někteří labilnější spoluobčané při pohledu na ty, kteří se rozhodli vstoupit do vod kombinatoriky s množinou čítající přesně dvě ponožky a dva sandály. Mají je za za kaziče republikového vkusu, za hanbu národa.
Nutně se ale přemýšlivému čtenáři při pohledu na oba znesvářené tábory dere na mysl úvaha - jestli nechybí nám, čechům, vlastně kromě vkusu, taky trocha zdravého rozumu?

Přehnané představy

V malé vesnici bydlel jeden kluk. Musel dojíždět do vedlejšího města, kam přestoupil po pár letech, a tak ho děti neměly rády. Nikdy se za dobu své školní docházky v tom místě s kolektivem nesžil - uzavřel se do svého světa, který byl pevně vymezený zdmi jeho malého pokoje. Jak postupně rostl stoh jeho vysvědčení, zvětšoval se objem jeho knihovny - únik z reality, kde nebyl nikým, si našel v knihách.

Čím byl starší, tím více zjišťoval, že ho to táhne k poezii. Miloval Rimbauda, Apollinaira a Keatse. Hodiny literatury byly ve škole jediné, na které se těšil a během kterých si pilně zapisoval.

S prvními vlastními pokusy o básně začal už při nástupu na gymnázium a v maturitním ročníku mu jich v šuplíku leželo pěkných pár desítek.
Po přestěhování do velkého města se mu v hlavě začal rýsovat plán na vlastní básnickou sbírku. Konečně ho někdo ocení, konečně ho budou lidé mít za co rádi, říkával si po večerech, když po přednáškách upravoval svoje básně, vymýšlel nové a snažil se dát svému vznikajícímu dílu nějakou strukturu.

Dokonce se spřátelil s jistou dívkou, která ho dovlekla do místního literárního kroužku a tam si udělal poprvé v životě něco, co by se dalo nazvat přáteli.



Po svém prvním roce na vysoké škole už si byl svým dílem jist. S pochvalnými komentáři jeho nových známých dal dohromady rukopisy dvaceti básní, opsal je na psacím stroji a rozhodl se, že je odnese do nakladatelství.
Vybral si jedno, které bylo známé svým přístupem k poezii - s oblibou vydávalo už mnoho let mrtvé klasiky a v literárních kruzích mělo jméno.

Nakladatel byl statný chlapík, který seděl rozvalený v podlamující se židli a do popelníku právě odklepával dohořívající cigaretu. Po jeho stole se válely hromady papírů, na kterých se pomalu usazoval prach a rozežíral inkoustem psaná písmenka.

„Takže vy chcete vydat tadyty vaše...mmm...básně, jo?"
„Rád bych."
„Tak to dejte sem," ukázal nakladatel tlustým prstem.
Na jeden ze stohů přibylo pár listů.
„Ještě mi dejte svoje telefonní číslo, my vám zavoláme."
Nadiktoval mu ho a nakladatel si ho zapsal na papírek, který si strčil do kapsy u košile.
„Děkuju mockrát, už jen za to, že to vůbec zvážíte. Víte, dal jsem do toho hodně," řekl.
„Hmmm...jojo, dáme vám vědět," odvětila postava, která právě vytahovala z krabičky další cigaretu.
Zatímco nakladatel šátral po kapsách, on vyšel ven.
Snad to vyjde, řekl si. Strávil jsem nad tím tolik času, dal jsem papíru tolik energie, to musí vyjít.

Dal nakrmit holubům a šel domů, čekat.

Zvonek zazvonil za pár dní. Dychtivě zvedl sluchátko a skoro se bál slyšet odpověď.
„Musíte to přepracovat, je to moc romantické. Pak bysme to možná mohli pustit ven." ozvalo se.
Nebyl moc rád, ale řekl si, že nakladatel přece ví nejlíp, jaké básně táhnou. A určitě mu jich prošlo rukama tolik, že přece zná rozdíl, mezi dobrým a špatným.
Rozhodl se tedy dát znova do práce.
Svoje texty několik dalších týdnů zkoumal a přepisoval. Téměř nespal. Snažil se dostat z nich ten patetický tón, který mu v telefonu vyčítali. Potlačil svoje srdce, škrtal řádky, trhal papíry a nakonec padl vyčerpáním přímo na psacím stole.

S vypětím všech sil po probuzení do nového dne nastrkal papíry do psacího stroje, přepsal opravené básně a s kruhy pod očima se vydal v ranní mlze za nakladatelem.

Přišel brzy, ještě před začátkem pracovní doby, a potkal ho, když odemykal hlavní dveře.
„Co chcete?" zamračil se nakladatel.
„Nesu vám," zadýchal se, „ty opravené básně. Je to méně romantické, jak jste chtěl."
Chlapík se na něj otočil a pak se na jeho tváři objevil široký úsměv.
„Výborně, dejte mi to a já vám zavolám."
Natáhl ruce směrem k papírům, které mu podával.
Poslední, co viděl projít dveřmi, byly dvě slova - Sbohem, odcházím. Název jedné jeho básně.

Čekal. Snažil se zklidnit se čajem, ale nepomáhalo to. Zkoušel spát - nešlo to. Ale tentokrát opravdu věřil - jeho básně přece byly už dokonalé! Už není nic, co by mohlo nakladatelovi vadit, vždyť mu vyčítal jen tu romantiku - a ta už tam není! Říkal si, zatímco ležel na své kolejní posteli.

Zazvonil telefon.

Zvedl sluchátko.

„Zdravím, volám ohledně těch básní... je to lepší, to určitě. To rozhodně. Ale... chybí tomu taková nějaká fazóna. Aby to lidi víc bavilo, víte. Moh' byste třeba ubrat metafory - lidi nechtějí číst metafory, je to na ně moc složitý, tak to byste moh', ne? Ale je to fakt dobrý, zkuste to nějak upravit, tentokrát to bude nejspíš fakt naposled."

Sluchátko mu vypadlo z rukou, praštilo sebou o stěnu  a malinký reproduktor se rozlétl na tisíc kousků.
Není to dost dobré. Není to dost dobré, znělo mu hlavou. Ale nakladatel přece ví, co se hodí. Co se prodá. Věřil jsem svým básním, měl jsem dojem, že už lepší být nemohou. Ale nakladatel, ten je v oboru dlouho, ten přece pozná kvalitu. Stačí to už jen jednou změnit, jednou opravit - už jen jednou - a bude spokojený!

Začal kouřit a pít černou kávu. Proseděl další noci u psacího stolu. Zboural přirovnání, zahodil věty, které mu připadaly krásné, ale byly na první pohled složité. Snažil se mírnit. Jen to nepřehnat, opakoval si. Některé básně úplně přepsal, až z nich zbyla jen torza původní podoby.

Po několika probdělých nocích mu před očima ležely papíry s opsanými básněmi. Měl pocit, že už je to to, co nakladatel ocení. Co se mu bude konečně zamlouvat!

K večeru byly ulice plné lidí. Propletl se davem, sebral všechny síly a vyšel schody vedoucí do kanceláře.

Papíry hodil na stůl.
Nakladatel zvedl oči.

„Tady to je. Moje finální dílo."
„Dobře, dobře, podívám se na to a dám vám vědět, jo? Zavoláme si," odpověděl vesele nakladatel.

Beze slova opustil kancelář a vydal se domů.

Tam si znovu přečetl, co vlastně nakladateli dal. Četl pomalu, slovo za slovem, verš za veršem. A čím déle držel zrak přilepený na stránkách popsaných jeho vlastních inkoustem, tím více se v něm probouzel zlý pocit. Pocit hnusu.

Ty básně nebyly ze srdce.
Nebyly krásné.
Byly stupidní.
Byly neupřímné.

Začal brečet a své pero mrštil proti zdi, až se rozbilo a obarvilo nahnědlou omítku modrou barvou. Potom si lehl na svou postel a usnul.

Druhý den vstal brzo. Uvařil si kávu a s nepřítomným výrazem ji vypil, zatímco pozoroval lidi proudící ulicí. Jdou s ohnutými hřbety, pomyslel si.
Oblékl si kabát, dovnitř si dal papíry s básněmi a vydal se na procházku.

Jak se k němu blížila silueta mostu, zapálil si.

Lidi nepochopí proč, pomyslel si těsně předtím, než skočil.

...

Jistý novinář dostal od šéfredaktora za úkol napsat zprávu o chlapci, který se zabil skokem z mostu. A protože od přátel toho hocha zjistil, že byl prý dokonce básník (což se do novin vždycky hodí, tragičtí hrdinové táhnou) a že udržoval nějaké styky s jistým nakladatelským domem. Novinář se tedy vydal do něj, celý dychtivý vyčenichat nějaké informace.
Když otevřel vchodové dveře, zjistil, že v budově právě probíhá nějaká akce - asi představení nové knihy.
Statný chlapík stál na pódiu a hovořil k postavám usazeným pod pódiem.
„Je to tragická událost - a všem pozůstalým samozřejmě projevujeme hlubokou soustrast. Přesto ale i díky nám bude Tomáš žít dál - rozhodli jsme se vydat, bohužel posmrtně, jeho sbírku. "

Pracovnice nakladatelství rozdaly přítomným exkluzivní kopii. Novináři se podařilo taky jednu vymámit. Otočil ji a jeho oči začaly číst popis:
„Složitý metaforický jazyk se v této sbírce setkává a romantickými obrazy, které zobrazují nejintimnější city mladého srdce."

A zatímco četl, o pár pater výše, v kanceláři s popelníkem plným nedopalků, sekretářka skartovala dvě útlé hromádky papíru.
Jednu s nápisem Tomáš 2
A jednu s nápisem Tomáš 3.