čtvrtek 21. února 2013

Veronika se rozhodla zemřít (recenze)

Četl jsem Alchymistu a příliš se mi nelíbil. Vlastně, nelíbil se mi skoro vůbec. Přínosný byl vlastně jen v tom, že jsem pochopil, proč lidi Coelha tak čtou a kupují. Nabízí jednoduché pravdy, povrchní pohlazení po duši a vůbec ukazuje jen jednu stránku idylické skutečnosti. A Veronika se rozhodla zemřít do tohoto schématu zapadá také, byť je o řád kvalitnější dílo.



Útlý příběh pojednává o slovinské dívce Veronice, která se rozhodne zabít předávkováním sedativy. Pokus se však nepovede a Veronika se probouzí ve Vilette, vyhlášeném sanatoriu, kde se dozví, že si poškodila nenávratně srdce a zbývá ji jen pět dní života. Jak s nimi naloží? A co na to ostatní obyvatelé psychiatrického ústavu? A o co jde tomu podivnému řediteli Igorovi?

Docela slušná zápletka v nezvyklém prostředí (Coelho si během svého života v podobných zařízeních pobyl) slibuje mnohé. A bohužel přijde zklamání. Ne po stránce literární, protože ta je v pořádku. Styl je svižný, čtivý, suchý a sedí. Jenže problém je jinde, a sice v druhé nejdůležitější části epického díla - postavách.

Hlavním nedostatkem je to, že Coelhovi se prostě nepodařilo z Veroniky, schizofrenika Eduarda, doktora Igora a dalších stvořit něco víc, než jen metafory a chodící sborníky pseudofilozofických citátů. Jsou to postavy celkem ploché, které mají jasnou a šablonovitou úlohu. Podobně plytké je vlastně i myšlenkové vyznění díla, které se dá shrnout do jedné věty - nedělejte to, k čemu vás tlačí společnost, ale žijte svůj život, nenechte se svazovat a jednejte tak, jako by každý den měl být váš poslední. A to je na i na knihu, která má jen sto padesát stran, poněkud málo.

Myšlenky samotné jsou sice na první pohled docela dobré a sympatické, jenže se opět ukazuje to, že Coelho je král dobře sedících citátů, ve kterých se začnou za chvíli objevovat díry. Žít život naplno, žít jej pro sebe a šťastně je jistě skvělé, ale stále existují lidé, kteří z nějakých důvodů (finančních, rodinných apod.) nemohou. Stejně tak přehnaná kritika společenských konvencí se po delším zkoumání ukazuje jako utopická vize - konvence mají svoje místo, mají svůj smysl a bořit je všechny je nesmyslné. Ale abych jen nekřivdil - jistě existují lidé, na které životní postoj některých hrdinů (jít s davem, bát se změny za cenu ustrnutí a podobně) jde beze všeho aplikovat. Ale jak to tak bývá, zcela jednoznačné to není.

Dobré naopak je, že kniha donutí k zamyšlení. Inspiruje k přemýšlení o hodnotovém žebříčku, přístupu k životu, ke světu, k práci a k duchovnu. Může někomu pomoci objevit nové stránky sebe, podívat se na věci z jiného úhlu. V tom je její jednoznačné plus, které zmíněnému Alchymistovi schází. Tam, kde Veronika se rozhodla zemřít může sloužit jako dejme tomu prvotní impuls k nějakým dalším úvahám (a třeba i činům), tam je Alchymista pouhou pohádkou o tom, že když si něco opravdu přejeme, tak se to splní.

Pochválit kromě prostředí lze ještě jistou obrazotvornost (měsíc s klavírem, Lublaňské náměstí), pěkný nápad se vstupem samotného autora, dobře zvládnuté vnitřní monology. A rozumně dlouhý rozsah - ruku na srdce, delší formát by vyžadoval diametrálně jiný přístup k tématu.

Kolem a kolem, Veronika se rozhodla zemřít není propadák. Je to příjemně se čtoucí kniha, která neurazí. Může rozproudit úvahy, vyvolat dobrou atmosféru a potěší srdce perverzních čtenářů pasáží o masturbaci hlavní hrdinky. Ale v jádru je to stále typický Coelho - lidový autor, který naoko sděluje hlubokou a velkou pravdu.

Ta ale taková není.

(Kniha ode mě dostala na Goodreads 3 z 5 hvězdiček)

pondělí 18. února 2013

Norské dřevo - běžte si pro něj!

Jsou knihy, které jen tak přečtete a odnesete si z nich to, že se četly docela dobře a byly fajn. A pak jsou knihy, které ve vás zanechají hluboký dojem. Knihy, které si zaslouží, aby se o nich učilo v učebnicích literatury, knihy, které mají na poličce čestné místo.

Murakamiho Norské dřevo takovou knihou je.


Vprostřed všeho je hluboká láska, láska trvalejší a silnější než smrt. Láska hlavního hrdiny Tórua, který při příletu do Berlína vzpomíná na závěr sedmdesátých let, k půvabné Naoko. Na více než dvou stovkách a padesáti stranách Murakami nechává Tórua vypravovat příběh, který není jen příběhem o lásce, ale i o vztahu jedince a společnosti, o revolučních náladách mladých japonských univerzitních intelektuálů a také o přátelství. A smrti.

Víc prozradit s čistým svědomím nemůžu - Norské dřevo je totiž mozaika plná lidských osudů, příběhů a vztahů, s krásně prokreslenými postavami a výtečným jazykem. Střídají se v něm až snové a básnické pasáže s naturalismem, který se nesnaží skrývat ani ty nejintimnější části partnerského vztahu.

 A je to tak dobře, protože díky tomu je to příběh uvěřitelný, opravdový a nabitý emocemi. Nutno dodat, že spíše těmi špatnými.

No, mám pocit, že slova jsou už zbytečná.

Běžte a tu knihu si přečtěte.

neděle 17. února 2013

Hypermarkety jsou zlo, říkali vám. Mýlili se.

Když se nějaký samozvaný intelektuál rozhodne zaútočit na odporný svět moderního konzumu, jedním z prvních terčů nejčastěji bývají super a hypermarkety. Proč? Protože v celé své síle koncentrují to, proti čemu tito domnělí zachránci lidského ducha brojí. Je však nejbližší Lidl, Billa, či Tesco tím správným terčem?

Jejich argumentace je víceméně podobná - konzumní způsob života činí lidi nešťastnými. Něco podobného ostatně směrem k němu pronesl Václav Havel v úvodním projevu konference Forum 2000 (ročník 2010): „Vzniká nový typ už dříve popsaného existenciálního úkazu: bezbřehá konzumní kolektivita rodí nový typ samoty." (celý zde) Tito lidé ale opomíjejí dvě zásadní věci.



Za prvé, nikdo nikoho do supermarketů a hypermarketů nenutí chodit. Nelze vztáhnout pocit svůj, či několika lidí na celek. Pokud by si lidé v nich (či jejich působením) připadali nešťastní, nenavštěvovali by je. Že nemají jinou volbu? I v našem maloměstě jsou malé, soukromé večerky, malá řeznictví, alternativy tu jsou. Zvolit si konzumní způsob života je svobodná volba každého z nás. Je to osobní rozhodnutí - to, že to někomu může vyhovovat a činit ho oprávněně šťastným, bojovníci za štěstí lidí pomíjejí. Chcete kupovat malosériové výrobky, žít v alternativní kultuře, vzdělávat se jinak? Máte možnost!

Za druhé - pro řadu lidé je štěstí spjato do velké míry s životní úrovní. Je pěkné přečíst si antické dramatiky, porozumět Kantovi a předčítat si Božskou komedii pro povznesení ducha. Jenže většina měří svoje štěstí majetkem a blahobytem. Tak tomu bylo vždy. A proto je nesmyslné vinit obchodní domy, které se staly symbolem kapitalismu. Staly se ukázkovým příkladem toho, jak lze zvýšit životní úroveň ve velkém měřítku velkému množství lidí. Spokojení jsou ve výsledku téměř všichni - majitel, kterému hypermarkety generují zisk i lidé, kteří si díky nim mohou nakoupit věci, o kterých se jim před pár lety ani nesnilo (a navíc mají pracovní místa). Tím zbytkem jsou pak protestující „intelektuálové", kteří si ale nakonec doma stejně dají jablko z velkosadu.

Obchodní domy nejsou vinny. Uspokojují poptávku, dávají lidem práci, zvyšují jejich životní úroveň a jsou jedním ze symbolů toho, co nám přineslo relativně svobodné hospodářství. A bojovníci proti nim by si měli uvědomit jednu věc - to, že vám se to nelíbí neznamená, že všem ostatním také ne.

Pro případné diskutéry: Jsem si samozřejmě vědom toho, že výrok Václava Havla je zásadně zkrácený a jeho citovaný závěr vychází nejen z problematiky obchodních domů. Ovšem i ty v něm hrají velkou roli a pro ilustraci způsobu přemýšlení je to více než vhodné.
Samozřejmě se mnou nemusíte souhlasit.


A Blur mám hudebně rád, některé jejich texty (Parklife, některé skladby z The Great Escape) na tenhle způsob přemýšlení odkazují, navíc to Albarn sám několikrát v různých rozhovorech říkal. To jen pro pořádek.

pondělí 11. února 2013

Oddanost podezřelého X - neobyčejná detektivka

Když jsem na Kosmas.cz vybíral vůbec první placenou potravu pro můj Kindle, můj pohled zavadil o knihu s divným jménem Oddanost podezřelého X od autora s jménem ještě divnějším. Na Goodreads kniha dostávala dobrá hodnocení a nebudu zastírat, že cenovka 94 korun vypadala taky lákavě, takže za chvíli se román Keiga Higašina posílala do Kindlu.

To bylo v pátek. Před pár minutami jsem ji dočetl a řeknu vám, je o co stát.


Jasuko je obyčejná japonská žena, která pracuje v obchodě s bentó (něco jako obědy do krabičky) a žije v malém bytě se svou dcerou Misato. Má ale problém a tím, že ji otravuje bývalý manžel Togaši. Jednoho dne se Togaši dostane až k Jasuko domů a shodou náhod skončí Togaši mrtvý na podlaze Jasučina bytu. Naštěstí je po ruce tajemný ctitel, geniální matematik Išigami, který se nabídne, že zahladí stopy a Jasuko i její dceru ochrání od jistého vězení. Išigami ale netuší, že detektiv Kusanagi má cenného přítele - úspěšného fyzika Jukawu, Išigamiho bývalého kolegu z univerzity...

Jak vidíte, od začátku víme, kdo je vrah a kdo oběť. Trochu divné na detektivku, že? Kam se tedy příběh může vyvíjet? No, především nevíme, jak Išigami zločin zakamufloval. Po vraždící scéně totiž skáčeme hned o pár hodin dopředu, už do rozjíždějícího se detektivního vyšetřování, do kterého se navíc začnou vkládat další postavy, které jsou velmi dobře prokreslené. Sledujeme tak postup policie z obou stran - jak z pohledu spolupachatelů, tak z perspektivy vyšetřovatelské dvojice, Kusanagiho a jeho společníka. To by ale nestačilo - proto je už brzy celkem jasné, že zas tak jednoduchý tenhle případ nebude.

A teď stop. Víc vám prozradit z děje nemohu. Rád bych, protože si myslím, že kompozičně je Oddanost podezřelého X velmi zajímavá a je dokladem toho, že i detektivce s dopředu známým vrahem se dá udělat nečekaný, překvapivý a silný zvrat. Zároveň se Higašino nebojí emocí - postavy prožívají situace silně, častý je také vnitřní monolog. Celým románem totiž proplouvá jako tmelící kapalina lovestory jako řemen, která finále mění v okamžik s velmi silným emocionálním nábojem.

Higašino je vzděláním technik a je to znát. V postavách géniů matematika Išigamiho a fyzika Jukawy může rozehrát svou hru s přísnými logickými postupy, matematickými metaforami (nic složitého ale, nebojte :)) a vhledu do duše lidí, kteří jsou zvyklí uvažovat za všech okolností racionálně. Tedy, téměř za všech.

Styl psaní je sympaticky stručný a jednoduchý. Žádná květnatá souvětí, hromady přívlastků a patos nečekejte. Oddanost je syrová, přesto ale ubíhá rychle a psychologickému profilu hlavních postav je dán dostatečný prostor.

Shrnuto a podtrženo, Oddanost podezřelého X je dobrá kniha. Detektivka, kde vraha známe od začátku. Přesto překvapí, pobaví a možná i někoho dojme. Pokud si chcete přečíst něco ne úplně tradičního, zkuste ji.

Kosmas.cz mi nedal nic. Uvádím ho jen jako dobrou možnost, kde knížku koupit.

Oddanost podezřelého X
284 normostran
Argo, 2012
978-80-257-0743
Na Kosmas.cz je sleva - za 94 Kč

neděle 10. února 2013

Wikipedia do eknihy

Pokud si rádi čtete články z Wikipedie a rádi byste je četli ve své čtečce, Wikipedia nabízí skvělou možnost. V menu se nachází možnost spuštění editoru knih, nad jednotlivými hesly se vám objeví panel s možností přidat současnou stránku do knihy. Takto si složíte vlastní výcuc z Wikipedie, který pak lze vyexportovat nejen do PDF, ale i do EPUBu.

Ten pak můžete, pokud máte Kindle, jednoduše přes Calibre překonvertovat do MOBI a poslat si do Kindlu.

Knížky jsou to formátované dobře, s připraveným seznamem kapitol, obrázky, titulní stranou i dobře se zobrazujícími se např. matematickými vzorci.

Prostě funkce, která potěší :)

Jak na Kindle 5 a vlastní spořiče

Protože není na českém internetu úplně jednoduché nalézt návod na to, jak do Kindlu s firmwarem 4.1.0 a 4.1.1 nahrát vlastnoručně vyrobené screensavery, řekl jsem si, že pro vás lokalizuji ten z Mobileread wikipedie, který pro můj Kindle fungoval bez problémů. Nenárokuji si tedy nějaké autorství návodu, jen ho překládám pro ty, kteří angličtinou nevládnou.

Návod je ověřený na Kindlu bez reklam. A patrně nebude na Special offers verzi fungovat.



Za prvé, aktualizujte si svůj Kindle na verzi 4.1.1, podle všeho je mírně rychlejší, prolomení ochrany a nahrání spořičů funguje i bez updatu. Software si můžete stáhnout tady ze stránek Amazonu, soubor nahrajete do kořenového adresáře Kindlu přes USB (bezpečně odeberte), vejdete do nastavení, dáte menu a Update Your Kindle. Chvíli si počkáte, Kindle se restartuje a máte novou verzi.

Dalším rokem je jailbreak, tedy prolomení ochrany Kindlu pro instalaci různých vychytávek. Postup je jednoduchý a najdete ho třeba na webu Amazon-Kindle.cz, krok po kroku. Pokud se během instalace jailbreaku zaseknete v servisní nabídce, v komentářích je k nalezení řešení.

Teď nastává vlastní nahrání spořičů. Stáhněte si soubor kindle-ss-0.34.N.zip. Rozbalte ho, připojte Kindle přes USB a do kořenového adresáře nakopírujte soubor "update_ss_0.34.N_k4_install.bin" a složku "linkss", kterou najdete ve složce "src". Kindle nechte připojený, protože teď je ještě potřeba vyrobit si nějaké ty vlastní spořiče.

Kindle podporuje rozlišení 800x600 a šestnáct odstínu šedi. Následující postup bude pro Adobe Photoshop ke kterému je dostupná i předpřipravená barevná paleta (stahujte zde), v ostatních editorech budete muset barvy pravděpodobně nastavit ručně - tady najdete tabulku. V PS vytvořte nový dokument, 800x600, v menu vyberte Image - Mode - Indexed Color, zvolte Custom, v nově otevřeném okně Load a vyberte soubor s paletou, který jste si stáhli. Potvrďte ok a zakažte Dithering. Teď můžete klasicky vložit do obrázku nějaký z internetu, jak budete chtít. Exportujte přes Save for Web and Devices s formátem PNG-8, bez ditheringu a bez volby Convert to sRGB.

Až budete mít nějaké ty spořiče vyrobené, nakopírujte je do složky "linkss/screensavers". Mohou se jmenovat úplně libovolně. Pokud chcete, aby vám Kindle při startu zpřeházel náhodně jejich pozadí, nakopírujte soubor "autoreboot" do složky "linkss" a přejmenujte ho na "random".

Teď už můžete Kindle bezpečně odebrat, jděte do nastavení, vyvolejte menu a dejte Update Your Kindle. Po restartu máte v Kindlu svoje spořiče.

Pokud chcete svoje spořiče změnit, nahrajte nové a do složky "linkss" vytvořte prázdný soubor "reboot".

Tak a je to. Pokud jste postupovali správně, máte v Kindlu nyní svoje vlastní spořiče (třeba C.C. z Code Geass jako já), jejichž pořadí se ideálně při restartu Kindlu prohazuje. Gratuluji!

Návod je pouze překladem následujících návodů do češtiny. Děkuji jejich autorům.http://wiki.mobileread.com/wiki/Kindle_Screen_Saver_Hack_for_all_2.x,_3.x_%26_4.x_Kindles
http://kindlesavers.com/resources/how-to-create-kindle-optimized-screensavers/

pátek 8. února 2013

Lidové veto = deformace politiky

Strana svobodných občanů, jinak mě programem celkem sympatická, má jako jeden ze svých politických cílů zavedení tzv. lidového veta, které umožňuje občanům zrušit vetem zákony, přičemž pokud bude zákon takto zrušen, bude parlament rozpuštěn, neboť nereprezentuje vůli občanů [celek viz zde]. Osobně mi připadá takovýto způsob ovlivňování politického rozhodování občany pro podobu politického systému teoreticky i velmi škodlivý.

Základní výtka je to, že pokud lze vetem de facto rozpustit parlament, dojde u politiků ke změně chování. Třeba i kvalitní, ale nepopulární reformy, jejichž pozitivní účinek se ukáže až za delší dobu, budou neprůchodné a žádný politik se je nebude snažit iniciovat, protože by mohl přijít o své místo v parlamentu. Politické strany se více zaměří na průzkumy veřejného mínění a před každým návrhem zákona budou přezkoumávat názor lidu, aby si byli svými pozicemi jistí. Politici se tak budou zatěžovat další prací navíc, budou svůj zákonodárný úřad spravovat v pocitu ohrožení, v atmosféře, kde mohou být po každém odhlasovaném zákonu lidem odvoláni.

Princip lidového veta vychází z toho, že zvolený zákonodárce je považován za zástupce názoru občanů. V podstatě za zrcadlo názoru jeho voličů. Jistě, určité hodnotové schody a tak podobně by tam měly být, ale poslanec je především člověk, ve kterého voliči mají důvěru, že se dokáže správně rozhodnout.

Je samozřejmě otázka, jak velké množství občanů bude k iniciování veta třeba, ovšem tato hranice se může vyvažovat velmi těžko. A jen krátké vychýlení na tu špatnou stranu může politický systém značně deformovat.

Budu velmi rád, když se nějaký obhájce tohoto principu zapojí do diskuze a třeba mne přesvědčí. Ať nad tím přemýšlím, jak chci, pořád mi vychází, že lidové veto dobrý nápad není.

Zdroj fotky: www.lidovky.cz

čtvrtek 7. února 2013

Budoucnost svobody - bezhlavá demokratizace nic dobrého nepřinese (recenze)

I dobrá myšlenka platí jen do jisté míry.

Tak zní úvodní věta knihy Budoucnost svobody z předmluvy, kterou sepsal Petr Pithart. A velmi zdařile tak vlastně shrnuje to hlavní, co se nám americký politolog s indickými kořeny Fareed Zakaria snaží na 276 stranách ukázat.

Budoucnost svobody je logicky rozdělena do pěti kapitol, z kterých každá se věnuje určité vymezené části, všechny pak dohromady souvisí s termínem, který slýcháváme denně - s demokracií. A přestože byla napsána už v roce 2003, popis současného stavu a problémů i vyspělých států je neméně aktuální. Ale popořadě.



Hned na úvod se podíváme do historie - projdeme si, jak se postupně rodila šlechtická třída (tedy budoucí základ demokratických elit), omezovala se moc panovníků a kapitalismus dal zrod mnohem větší svobodě. Ruku v ruce s tím Zakaria ukazuje pro někoho možná překvapivý fenomén - demokracie nemusí jít ruku v ruce se svobodou. Svobodu Zakaria definuje jako ústavní liberalismus, ústavou zaručená základní práva a svobody v širokém slova smyslu. A hned i na historických státech dává příklady neliberálních demokracií (Rusko) a liberálních autokracií (Tchaj-wan). Už tady začíná být jasné, co je hlavní tezí Budoucnosti svobody - automatická, ničím nepodložená demokracie je odsouzena k záhubě a nefunkčnosti.

Celá jedna kapitola je věnována Islámu a problémům, kterým čelí. Kromě očividných hrozeb fungující liberální demokracii jako jsou nacionalistické tendence a extremistické sklony náboženských skupin poukazuje Zakaria na velmi zajímavou věc - demokratizační procesy mají možnost uspět prakticky jen tam, kde stát zcela nežije ze svých nerostných surovin. Podle něj jsou tzv. rentierské státy, které vydělávají peníze jen díky ropě,  a společnosti je obývající apatické, spoléhající se pouze na příjem ze suroviny a nemají motivaci dělat něco navíc, starat se o chod své země více a tudíž ztrácejí zájem o demokratizaci. Tam, kde se občané musejí o úspěch snažit je demokratizace a uvolnění poměrů, liberalizace hospodářství, přirozenějším procesem.

Zásadní je pro Zakariu téma reformace afrických států. Přesvědčivě argumentuje, že snahy o zavedení demokracie stejně nakonec vedly k diktatuře - lid si zvolil opět tyrana, případně byl stát rozdroben a ovládnut oligarchy. Samotná demokracie nic neřeší - je potřeba ji podepřít vládou práva, ekonomickými reformami a osvětou. Ne nadarmo tu Zakaria zmiňuje i onu magickou hranici 5000 - 6000 dolarů na hlavu, po které přichází demokratizace a snahy o ní mají smysl uspět.


Opravdu zajímavé to začíná být v souvislosti s posledním velkým blokem, který analyzuje problémy amerického politického systému (připomínám, že z roku 2003), který dle Zakarii demokratizací zásadně utrpěl. A to může být varovný prst pro všechny, kteří volají po bezstranické politice, široké demokracii a obrovské kontrole veřejnosti. S tím, jak se otevíral veřejnosti Kongres, tvrdí Zakaria, dostávaly větší a větší prostor lobbistické a jiné zájmové skupiny, které mají přímý vliv na rozhodování v zákonodárném sboru. Kvůli tomu, že jsou kandidáti stran do parlamentu v Americe voleni lidem, mění se kampaň politiků na kampaň se smyslem zlákat co nejvíce sponzorů, kteří logicky chtějí něco na oplátku. Demokrati a Republikáni jsou podle Zakarii pouze slupky, skutečné politické strany v Americe neexistují, rozvrat státního pořádku nepolitickými tlaky dorostl obrovských rozměrů. Tak si to nepřál ani James Madison.

S úpadkem fungující demokracie souvisí podle autora i úpadek elit, který přišel s orientací společnosti na konzum a konkurenci. Právníci, lékaři, novináři - ti všichni jsou v knize zmiňovány jako oběti bezohledné konkurence, která z nich smyla mravní zásady a společenskou prestiž. Sloužit ve státní správě už není hodno obdivu, ale setkává se s opovržením. Demokracie opírající se o pouhý lid, bez morálně integritních elit je odsouzena k chaosu a nemůže uspokojivě fungovat. V tomto smyslu je Budoucnost svobody i velkou kritikou současných poměrů ve společnosti - a nevynechává ani náboženství a kulturu, která se posunula vlivem trhu od sloužit/informovat/vzdělávat k pouhému bavit a vydělat. V tak trochu kontrastu s tímto trochu levicovým názorem je pak jeho kritika současné církve. Tam, kde původní protestantismus vychovával morálně uvažující jedince, plodí současné popkřesťanství lidi, pro které je náboženství jen zábavou.



Jako řešení krize demokracie Zakaria navrhuje, nepříliš překvapivě, její omezení. Poukazuje na to, že nevolené instituce (FED, Nejvyšší soud) dokáží uvažovat v horizontu delším, než je jedno volební období, těší se důvěře občanů a mají vizi, koncept. Proč by se nemohla podobně řídit daňová správa? Když ne v Americe, tak proč to takto neudělat v zemích, které mají se zaváděním demokracie problémy? Ptá se Zakaria.

Budoucnost svobody je velmi zajímavou knihou. Má historický, společenský a politický rozměr. A jak sám autor píše, není to ale historická studie - je to umně sepsaný soubor nápadů, komentářů, glos a úvah, z nichž některé mohou přispět k vylepšení demokracie. Nakonec i Fareed Zakaria končí knihu optimisticky - vírou v to, že se ji podaří vylepšit, když se budeme snažit.

Velmi mě mrzí, že jsem si začal dělat poznámky až ke konci - v knize je zajímavých věcí ještě o dost víc, než je v článku - problém Indie, proč je Afrika tak chudá (hodně překvapivě - kvůli geografii), podrobný vývoj ústavního liberalismu a další fajn věci.

Fareed Zakaria: Budoucnost Svobody, vydala Academia 2012

pondělí 4. února 2013

Jak přímá demokracie deformuje politiku (podle Fareeda Zakarii)

Po vzoru Václava Klause sem dám také jeden výňatek (jste-li intelektuálové, dosaďte si excerptu) z knihy, kterou zrovna čtu. Jedná se o knihu Budoucnost svobody amerického politologa indického původu Fareeda Zakarii, která si dává za cíl mapovat vztah mezi demokracií a svobodou. Zajímavá je zatím celkově, ale nejvíce mě zatím zaujala část popisující to, proč upadá americký politický systém a jaké jsou příčiny tohoto pádu - a jako jedna z nich je zmiňován rozmach přímé demokracie.
 
Cituji proto ze závěru kapitoly, která se tomuto tématu věnuje a myslím, že by nebylo špatné, abychom se nad tím zamysleli.
Řeč je především o státe Kalifornie, kde mají referenda i zákonodárnou podobu. Jen pro úplnost - kniha byla napsána v roce 2003, je tudíž možné, že je v některých věcech nepřesná.
 
Posuďte sami:
 
Referenda a zákonodárné iniciativy urychlily proces přebírání moci od politiků a její předávání „lidu". Děje se to však vždy prostřednictvím stále rostoucí třídy profesionálních konzultantů, lobbistů, odborníků na průzkum veřejné - ho mínění a aktivistů. Ve jménu demokracie jsme stvořili novou, neobyčejně mocnou elitní vrstvu. Vzhledem k tomu, že z vládnutí se stala nepřetržitá kampaň, jejich práce se nikdy nezastaví a jejich vliv stále roste. Díky této revoluci ztratily na váze instituce zastupitelské demokracie: Kongres, politici, politické strany, vládní agentury i samotná vláda. Nová elitní vrstva má méně kontrolních mechanismů, než měly ty předchozí. Stará politická strana byla zakořeněna ve svém hlavním působišti, ve filozofické tradici, byla viditelná a musela se zodpovídat, vlastně fungovala zčásti jako veřejná instituce. Její představitelé byli veřejnými osobami, jednali před zraky veřejnosti a museli se obávat o svou pověst. Kdo však sleduje konzultanty, sběratele volebních příspěvků, specialisty na výzkum a analýzy veřejného mínění a lobbisty, kteří dnes hýbou americkou politikou? Tím, že jsme vyhlásili válku elitářství, vytvořili jsme politiku skryté elity, která se nikomu nemusí zodpovídat, která nemusí na nic reagovat a jíž je i významný veřejný zájem často lhostejný. Pád tradičních amerických elit a institucí, a to nejen politických, ale i kulturních, hospodářských a náboženských, je podstatou proměny americké společnosti.
ZAKARIA, Fareed. Budoucnost svobody. 1. vyd. Praha: Academia, 2012. 185 s. ISBN 978-80-200-2037-6

neděle 3. února 2013

Reservoir Dogs - opomíjený mladší bratr Pulp Fiction

"Are you gonna bark all day, little doggie, or are you gonna bite?"
 
 
Troufám si tvrdit, že většinový divák si jméno Quentin Tarantino spojí průměrně tak se třemi filmy - Kill Bill, Pulp Fiction a Nespoutaný Django, samozvaní znalci ještě možná jedním dechem dodají Hanebný parchanty. Ve stínu těch „velkých“ Tarantinových filmů tak bohužel zůstává jeho fenomenální debut Reservoir Dogs, v ČR distribuovaný pod méně sedícím jménem Gauneři. A je to obrovská škoda!
 
Pět gangsterů se nechá naverbovat mafiánským bossem na přepadení banky, které se ale tak úplně nepovede, jeden se ztratí, jednoho trefí kulka do hlavy a třetí má prostřelená střeva - někdo je podrazil a pracuje pro Los Angelskou policii. Ale kdo to to je?
 
Už v Reservoir Dogs jsou patrné jasné známky Tarantinova rukopisu - nelineární děj (jeho celkovou podobu se vlastně dozvíme až na konci filmu), popkulturní odkazy, komiksové ladění snímku a nezbytný kulkový řetěz. Přesto se zde jasné odlišnosti od následujícího a v jistém slova smyslu na Reservoir Dogs navazujícího Pulp Fiction najdou.
 
Tam, kde nám Pulp Fiction nabízí hromadu groteskních scének s často přepjatými dialogy a hláškami, balancují Gauneři na hraně. Syrová atmosféra okořeněná tak akorát nesklouzává k přeplácanosti, Tarantino zde ukazuje perfektní cit pro vyváženost - celá ta akce by se tak, jako v Gaunerech klidně odehrát mohla. I s pro Tarantina typickým ostrým a hrubým humorem a hektolitry krve. Hodně tomu také pomáhá skvělá kamera a povedený dobový soundtrack.
 
Na Reservoir Dogs je právě pozoruhodné to, jak se daří udržovat film na neostré hranici mezi opravdovou kriminální historkou a komiksovou satirou. Tam, kde Pulp Fiction tuto hranici v mnoha ohledech překračuje, zůstává Tarantinova prvotina stejně vybroušená, jako diamanty, které se parta mafiánů snaží ukořistit.
 
Takže jestli neznáte, určitě si Reservoir Dogs sežeňte. Nebudete litovat.

Reservoir Dogs na ČSFD


pátek 1. února 2013

Zapomenutá lavička

Když Pavel nastupoval na hlavním nádraží do vagónu, míhaly se mu hlavou různé myšlenky, což je pochopitelné, neboť Janu už řadu let neviděl. Jak moc se za ty roky změnila? Vzpomene si ještě na jejich společné chvíle? Nebo zůstanou jen u zdvořilých frází, Pavel jí předá květiny a za chvíli zase odjede? Nevěděl a o to víc se na Janu těšil. Jen škoda, že mu tak trvalo, než si na ní ve svém prací nabitém životě udělal čas - dopis s pozváním ležel vedle jeho postele téměř rok.

Myšlenky na svoje provinění zahnal do kouta a jeho mysl opět naplnil pocit příjemného očekávání. Chytil se okraje dveří a vyhoupl se do vlaku. Našel si útulné místo u okna, to aby mohl sledovat ubíhající stromy. Vedle kolejí mezitím výpravčí pískl na svoji starou píšťalku a lokomotiva se líně rozjela.


Jak cesta ubíhala, scéna vně okének se měnila. Šeď kancelářských budov, silničních obchvatů, posprejované zdi a armády manažerů v černých oblecích postupně vystřídaly dlouhá pole, stromy pokryté květy a až k horizontu táhnoucí se lesy. Pavlovi se začaly vracet vzpomínky na dětství, které prožil na venkově.


Pavel a Jana běžící podzimní alejí, bezstarostnost, která je vlastní jen dětem. Vzpomínal, jak jí kdysi, na jediné vesnické lavičce, vyznal ve stínu lip čistou dětskou lásku, kterou zpečetila utržená kopretina. Pamatuje si na to moc dobře - na to štěstí, které cítil, na večery strávené pod hvězdami, když se dotýkal jejích rtů na čerstvě posečené trávě. Nekonečnost borů, které skýtají tajemství, která dospělým tajemná nepřijdou.


Jenže, jak to tak bývá, každá radost jednou musí skončit. A Pavlova skončila v okamžiku, kdy mu rodiče sdělili, že se budou stěhovat. Za sebou musel nechat klid venkova, rozlehlost luk i Janu. A kvůli čemu? V novém bydlišti ho přivítaly špinavé silnice, hluk a zplodiny tisíců aut a rychlost, která je pro život ve městech příznačná. Dělalo mu problémy se s novým prostředím sžít. Nakonec mu ale podlehl a rozhodl se, že se stane poslušným občanem metropolitního věku.

Vystudoval základní školu, výběrové gymnázium a nastoupil na univerzitu, kde získal hodinami tvrdé práce vydřený doktorát. Díky němu pak dostal místo prominentního vedoucího v jedné firmě. Potkal několik dívek a s jednou z nich se oženil. Rodiče z něj měli radost, vydělával spoustu peněz, ve snaze zamaskovat svůj podvědomý pocit nespokojenosti si nakoupil nejmodernější výdobytky konzumního světa - velké auto, televizi a byt. Jeho bývalý život mu nakonec připomněl jen ten dopis - dopis, který teď drží v ruce, zatímco hledí z okna ven.

Ze zamyšlení ho vytrhla až přítomnost jisté slečny, která se Pavla zeptala:
„Máte tu prosím místo?”
„Ale samozřejmě, přisedněte si.” odvětil Pavel.
Zatímco si dívka odkládala zavazadla, Pavlovi se podařilo zahlédnout obálku knihy v její kabelce - Alchymista. To mu vnuklo troufalou myšlenku.
„Promiňte, mohu se vás na něco zeptat? Představte si, že pošlete svému dávnému příteli, se kterým 

jste strávila dětství, dopis, kterým ho zvete na návštěvu. Po opravdu dlouhé době, co jste se neviděli. No a tento přítel, protože je hlupák, na ten dopis zapomněl a na návštěvu jede, jen si to představte, o rok později. Jak moc byste byla naštvaná?”
„To záleží.”
„Na čem?”
„Jak moc dobrý to je přítel?”
„Velmi dobrý. Vlastně, v době, kdy se znali, ten nejlepší. Ba, víc než nejlepší.”

„Tak to jistě pochopí. Pokud si na vás i po takové době vzpomněla, nebude se zlobit. Uvidíte, všechno bude v pořádku.”
„Moc děkuji, uklidnila jste mne.” odpověděl Pavel a řekl si, v povznesené náladě, že se není čeho obávat a že si zbytek cesty lámat hlavu nemusí.



Uběhla asi hodina, když dívka vstala, usmála se na Pavla, a vystoupila z vlaku. Pavel si promnul oči a při pohledu na jméno stanice shledal, že si musí dát pozor, neboť se cíl jeho cesty blíží. Poslední dvě stanice už téměř nemohl vydržet sedět v klidu, tak se na Janu těšil a v duchu vymýšlel věty, kterými se omluví za svoje zpoždění.


Když jeho nohy dopadly na beton svírající koleje na nádraží patřící vesnici jeho mládí, pocítil směs nostalgie a vnitřního klidu, že se vrací do známých míst. Byl jako v tranzu, když míjel lavičku, kvetoucí alej, svůj rodný dům. Nečekal, že na něj to místo, které si pamatoval jen v matných konturách několika v zadních přihrádkách mysli uložených obrazů, tak zapůsobí. O to víc už chtěl Janu vidět, už s ní chtěl vzpomínat na ty dávné zážitky, které jako děti společně prožili.


Nepotřeboval žádnou adresu, místo, kde Jana bydlí, si pamatoval přesně.
Když se blížil k jejímu domu
, vytáhl narychlo koupené růže, strhl z nich fólii, zmačkal ji a schoval do vnitřní kapsy saka. Byly trochu povadlé, ale nic hrozného. Poslední metry už téměř dobíhal.
Zazvonil zvonek.
Nikdo.
Ještě jednou.


„Koho sháníte?” ozvalo se za Pavlovými zády. Otočil se a uviděl starého muže, opírajícího se o hůl.
„Janu, nevíte, kdy se vrátí?”
Mužovy oči viditelně zbledly. Ruka držící hůl se dala do nepřirozeného kmitu.
„Milý pane,” odpověděl třesoucího se hlas, „ta už se nevrátí.” a s námahou ukázal na kmen velké lípy 

kousek od domu. Vedle něho se něco lesklo v poledním Slunci.

Na náhrobním kameni, který Pavel přes vlhké oči skoro neviděl, stálo:
Jana Kvapilová


Růže udeřily s vzdechnutím o zem. Hlava se snáší do konejšivého obětí rukou.

A Pavlovi skrz prsty kanou vzpomínky. A mezi nimi i ta na jednu lavičku.



Tato povídka vznikla v rámci projektu Synchronizované psaní verze 2.0.Ostatní povídky napsané na téma Návraty si můžete přečíst zde:
http://lavieestjusteunhasard.blogspot.cz/2013/02/hra.html