Facebook: Jaký si ho uděláte, takový ho máte

V poslední době se stalo především mezi samozvanými intelektuály módou nadávat na Facebook, osočovat jej z ohlupování lidí a nucení svých uživatelů k nepřístojnému odhalování svého soukromí. Ruku v ruce s těmito obviněními jdou zlostné komentáře hodnotící kvalitu obsahu, který uživatelé této sociální sítě vytvářejí, a nakonec i názory, že by bylo bez Facebooku vlastně lépe.

Jenže tak jednoduché to není.

Všechny výše zmíněné výtky mají jedno společné. Naprosto totiž opomíjejí základní fakt, že Facebook je především nástroj, který lze používat řadou různých způsobů. Někdo na něm má přidaná obrovská kvanta přátel a sdílí banality, které ve skutečnosti nikoho nezajímají. Na přístup takového člověka jdou jistě některé z názorů oponentů Facebooku aplikovat, ovšem předkladatelé těchto názorů se dopouštějí další chyby, kterou je přílišná generalizace.

Je spousta lidí, kteří na Facebooku nehledají přízemní zábavu v ,,drbání“ svých přátel, ale do hloubky a odborně diskutují. Nebo komunikují s lidmi z druhého konce planety, sdružují se, prezentují své myšlenky a v neposlední řadě třeba popouštějí uzdu svojí kreativitě a ukazují svá díla. Nazvali byste snad síť, která toto umožňuje, neužitečnou a hloupou? Já nikoliv.

Facebook samozřejmě umožnil obrovské mase lidí nabýt dojmu, že jejich každodenní oběd je něčím, co stojí za to sdílet. To ale není problém sítě jako takové, ale jejich uživatelů. Zatracovat ji proto by bylo velmi hloupé.

Prezident by měl být politik

Řada lidí má díky přímé volbě pocit, že bude dobře, když budoucí prezident bude občanský kandidát nenavržený politickou stranou, který kope sám za sebe. To jsou ale omyly.

Musíme si uvědomit, že prezident je možná i důležitý tvůrce společenského dialogu, ale především politik. A zvolit si do tohoto úřadu někoho jako je třeba Vladimír Franz, který neměl s politikou nikdy nic společného, může být chyba. Jistě, říká, že je ochoten se učit novým věcem - ale nevíme jak dlouho mu to bude trvat a jestli vůbec se to podaří. Chceme přece prezidenta, který bude sebevědomý, jistý a bude umět v politickém prostředí rozprostírajícím se okolo Hradu chodit. Ne se brodit.

 Mimo to nám působení kandidáta v jakékoli předchozí veřejné funkci dává jasné informace o tom, jak ji vykonával, a vodítko, jak by se mohl postavit k prezidentské funkci. Z působení Zemana jako premiéra, Dienstbiera jako senátora a Jakla jako tajemníka (jsem si vědom, že se o politickou funkci v pravém slova smyslu nejedná) můžeme zpětně vyčíst, jak se postavili určitým problémům, co k jejich řešení sdělili národu a jak se s nimi vypořádali. To není úplně nepodstatná informace. O reálném chování pana Franze toho víme velmi málo.

Druhým bodem je ona mýtická nepodpora strany. Zde musím souhlasit s Jiřím Dienstbierem, který tvrdí, že účastí na životu politické strany se kandidát jasně hlásí k určitým programovým principům. A to je informace velmi důležitá, je to určité zakotvení na politickém spektru, díky kterému můžeme vnímat kontury kandidátovy osobnosti jasněji. Ve výsledku je ale stejně jedno, jestli za daným kandidátem stojí ČSSD, ODS, nebo Lukoil a tajemní sponzoři Fischerovy prezidentské kampaně.

Spíše, než politickou příslušnost zohledňujte kvality kandidáta při řešení praktických problémů, jeho ideje, názory a politickou minulost. Je sice pěkné, že nám na hrad kandiduje potetovaný hudebník, jenže když je to člověk bez jasného názoru a s učebnicovými odpověďmi na zásadní otázky, může být čistý, občanský, nedstranicko-nadstranický jak může chtít, ale dobrou volbou tak jako tak kvůli tomu být nemusí.

Nečasova DPH: Povolební verze

Taky si pamatujete, že ještě v pátek byl vládní balíček o zvýšení sazeb daně z přidané hodnoty nezlomný jako skála? Tak to už asi neplatí, protože dnes ráno se náš předseda vlády vytasil s nápadem mířeným na rebelující poslance, který obsahoval ponechání základní sazby na původní výši, tedy na dvaceti procentech.

Důvody jsou poměrně jasné. ODS dostala v krajských volbách pořádný výprask (tedy kromě nedávno odvolaného Pospíšila, za kterého se Nečas snažil v televizi neférově připisovat body) a je dost možné, že se pod Nečasem, jako předsedou ODS, začíná kývat židle. Blíží se totiž volební kongres a situace je v současné době poněkud nejistá.

 Je totiž možné, že onen kongres se bude konat v už době, kdy bude celá vláda vinou rebelujících poslanců padlá. Když k tomu přidáme prohrané krajské volby, podivné hlasy o otcích jdoucí z Hradu a řeči Borise Šťastného o Klausovi jako mesiášovi, který spasí ODS, nevychází nám výsledek jako něco, v čem bude post předsedy občanských demokratů snadné obhájit.

Druhým problémem je ale opět oklamání voličů - jen co se vzpamatovali z planých slibů o nezvyšování DPH, ukazuje se, že se zásadovostí premiéra Nečase to tak horké nebude ani v tomto případě. Co si po týdnech přesvědčování, že přes novou úpravu „nejede vlak" voliči pomyslí? Že tenhle premiér je slabý.

A přihlédneme-li k tomu, že rebelové novou verzi reformního balíčku odmítli, nevidím vyhlídky této vlády příliš růžově. Osobně bych si dovolil tipnout, že k urnám se půjde zanedlouho znovu - a to nejen kvůli prezidentovi. Zásadní hlasování se blíží, na konci října budeme vědět víc.

Cesta na východ

(Článek určený pro náš městský zpravodaj, když už jsem ho pod nádtlakem učitelského sboru sepsal, vyvěsím ho i tady. Jen pro případ, že by to někoho zajímalo.)   

Německo, Švédsko, Slovensko, Rakousko, Velká Británie. To jsou jen některé zemí, do kterých studenti s pomocí našeho gymnázia vycestovali. A já si do svého seznamu díky němu přidal v září ještě Rusko.

Šestého v ranních hodinách jsme už netrpělivě čekali na příjezd autobusu, který nás měl směrem na východ, přes Polsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko dopravit až do Petrohradu. První den se prakticky celý nesl ve znamení jízdy napříč státem našich severozápadních sousedů, která byla nedaleko Polských hranic ukončena v městečku Marijampole – zde jsme totiž strávili první noc. Nutno dodat, že to byla noc v hotelu neplánovaně vysoké úrovně, což polovinu výpravy, která se zde ubytovala, velmi potěšilo.

Druhý den už byl, co se turistického zážitku týče, rozhodně zajímavější. Ještě v Litvě jsme navštívili Křížový vrch, umělý pahorek posázený doslova statisíci křízů, který přežil i několik pokusů o demolici ze strany bývalého vládnoucího režimu.

V Lotyšsku pro nás byla přichystána exkurze do nitra Rigy, hlavního města tohoto pobaltského státu. Prohlédli jsme si pestrou architektonickou paletu tohoto přístavu, ve kterém Rusové počtem převyšují místní obyvatelstvo.

Po noclehu v Lotyšsku už se jelo přímo k Ruským hranicím. Na nich jsme byli zkontrolování, naše průvodní listy byly orazítkovány a pasy zkontrolovány. Nelze si nevzpomenout na cenu benzínu na pohraniční čerpací stanici, která činila dvacet devět rublů, což je, převedeno na naše, zhruba sedmnáct korun.

Na sklonku dne jsme se dostali do blízkosti bývalého Leningradu a v noci jsme do něj, zdrženi zácpou na hlavní silnici, konečně dorazili. Po příjezdu jsem na vlastní kůži poznal multikulturalitu města, když se mým prvním zdejším jídlem stala večeře v čínské restauraci.

Následující čtyři dny jsme z našeho hotelu pojmenovaného Polustrovo vyjížděli poznávat památky města. Navštívili jsme většinu míst, která nám doporučovala minulý rok učebnice ruštiny, jen namátkou – Auroru, Petropavlovskou pevnost (s vojenskou přehlídkou), Chrám sv. Izáka (s impozantními nástěnnými malbami a zdobením), sochu měděného jezdce, Piskarevský hřbitov ( a samozřejmě proslulou Petrohradskou Ermitáž, ve které jsme strávili celé jedno odpoledne. Prošli jsme se po hlavní třídě města, Něvském prospektu, ochutnali tradiční ruská jídla (nepříliš překvapivě včetně boršče, který nyní nutím matku vařit doma) a stali se svědky globalizace, která se projevovala přítomností známých značkových obchodů a fastfoodů v ulicích Petrohradu.

Z těch mimopetrohradských památek, jež jsme navštívili, stojí za zmínku například Petrodvorec s ohromným přilehlým parkem, jehož plocha čítá přes osm set hektarů, honosný Kateřinský palác, na jehož výzdobu bylo spotřebováno obrovské množství zlata, a sochu známého básníka Alexandra Sergejeviče Puškina, který navštěvoval lyceum nedaleko Kateřinského paláce.

Zbývala už jen cesta zpět. Její trajektorie protínala vojenskou oblast Pskov, kde jsme navštívili místní kreml, a dvě prohlídky na území Litvy – centrum hlavního města Vilniusu (kde jsme bohužel nevyužili právě se konající trh kvůli nedostatku místní měny) a vodní hrad Trakai. Poslední noc jsme prospali ukolébání zvukem motoru autobusu, který se blížil Polskem směrem k českým hranicím.

Ráno, patnáctého září, jsme se (nebudu tvrdit, že ne) radostně shledali na náměstí Nového Bydžova se svými rodinami. Věděli jsme, že před námi leží hodiny vyprávění našich příhod z východu, které si po nás vyžádají různé větve našeho příbuzenstva. Ale určitě nebudu sám, kdo si při popisování krás Petrohradského panoramatu s řekou Něvou řekl, že se tam ještě jednou podívá.

Prometheus - paráda, co nedává smysl

Spousta pěkných záběrů, nesmysl okolo, Weaverové podobná Noomi a vetřelče nakonec. Viděl jsem Prometheus.

Tenhle souhrn dojmů se nevyhne spoilerům, proto na to vezměte zřetel. Navíc tak trochu počítám, že jste Prometheus viděli.

Jedná se o klasickou dvouhodinovou verzi, jak bylo správně poznamenáno, director's cut může lecos vyjasnit.

Mám rád filmy, po jejichž shlédnutí můžete jít z fleku diskutovat do nejbližší hospody o významu toho či onoho (popřípadě filmu samotného) a rozhodně tam najdete řadu dalších lidí s úplně odlišným názorem. Symbolismus ve filmech je docela dobrá věc. Kladení otázek a vodítek na odpovědi taky funguje dobře. Jenže, když se to přežene, dopadne to jako Prometheus. Bohužel, slušilo by se dodat.

Na planetu dorazí parta kolem archeologů, kteří si tu chtějí trošku zakopat a s trochou štěstí najít rasu, která údajně vytvořila lidstvo. Hned z počátku se ale dozvědí, že jejich mise není tak úplně v jejich režii a že hlavní slovo bude mít poručnice firmy, která celý projekt zafinancovala. Nejenže se naši dva archeologové po první sadě jejich příkazů (a zdůraznění nadřazenosti agendy firmy nad agendou vědců) nepídí po tom, o co firmě teda vůbec jde, ale vesele se tedy vydají do nejbližšího stanoviště, kde by se emzáci měli nacházet (a kde se teda nacházejí jak oni, tak jejich technologie a artefakty).

Scénář je totiž vážně slabota. Vždyť je to v pořádku, sundat si helmy v nepřátelském prostředí (Ano, já vím, kyslík byl prý ok, ale co kontaminace? Radiace? Prostá ochrana? Teplo? Navíc si pak hrdinové stěžují, že je jen ubohých 12 stupňů.) a křičet nahlas v podzemních tunelech s potenciálně nebezpečnými formami života. Je v pořádku, když je mírně nakaženému členovi posádky nepovolen vstup na loď (a je následně usmažen), ale o to, jestli se na ní dostane vskutku ukázková zombie, se nikdo nestará. Ono takových lahůdek je v Prometheovi celá řada.

Za všechny jmenuje třeba ještě emzáky (konstitucí těla a obecně dost odlišné od nás) se stejnou DNA jako člověk (biolog skřípe zuby), neskutečný práh bolesti hlavní hrdinky při sebeoperaci (císař bez umrtvení by asi dal bez omdlení jen málokdo), medicínské zařízení s moderní (patrně kapacitní!) dotykovou obrazovkou a roztomilým menu surgery - foreign body a robota-humanoida, který umí ovládat všechna emzácká zařízení a dokonce si zařídí i mimozemskou loď.

Výprava je taky celkem chudá - čítá pár místností ve vesmírné lodi, pár místností v podzemí, jednu cestu a odhadem tak čtyři tunely. Zbytek tvoří tklivé pohledy na hory a podobně. Základní schéma je totiž až na úvod a závěr stejné - z lodi vyjede skupinka do podzemí zkoumat emzáky, něco se stane, skupinka se vrátí a jede se po svačince nanovo. Do toho se zcela nečekaně pár členů ztratí, řada z nich jich umře, hlavní hrdinka nečekaně otěhotní a nesympatický vědec podlehne palbě z plamenometu. Do toho se neustále dějí nevysvětlené věci, jako jsou flashbacky do minulosti a rozpadající se mimozemšťan. A abych nezapomněl, akční scény mají kameru dost zmatenou.

Ale abych jen nekřivdil - pár pohledů kamery je opravdu dobrých (krajinkový úvod a útěk před bouří), atmosféru to má docela silnou a herci slušně hrají. Technicky to je za jedna, co se logičnosti týče snad za šest, takže průměr tři. Ono to i nějak hodnotit jde :) Na pomyslnou druhou misku vah pak Promethea převažuje jedno z prvních vývojových stádií vetřelce (potěší) a povedený design emzáckých interiérů.

Jinak je to ale celkem bída - pokud u filmů nepřemýšlíte (což nemusí být leckdy špatně :)), můžu Promethea doporučit, je to technicky kvalitní sci-fi s dobrou atmosférou a mírnými hororovými prvky. Pokud ale od filmů vyžadujete aspoň nějakou logickou návaznost scén a smysl dávající celkový dojem, hledáte špatně. Scottova zlatá éra už je asi pryč. No nic, jdu si pustit na spravení chuti Aliena...