pondělí 26. října 2009

LA4 - Panoptikum (Recenze CD)

Gyzmo není s českou scénou spokojen a nebojí se to říct. Jeden z nejvýraznějších českých raperů (jak názorově, tak hlasově) konečně vydal sólovku, které nese podtitul Panoptikum. Jak si Lafor poradil?

Desku otvírá skladba s obligátním názvem Intro, které je kupodivu regulérní tříminutovou záležitostí, které vévodí temnější beaty, kde se o melodickou linku stará melancholický klavír. Jako intro parádní, jako jednotlivá skladba obstojí slušně. Vrchol alba nastává hned s prvním setem skladeb  - s titulní Panoptikum a Hurikán s hostujícími PSH. Panoptikum je jednak skvěle nazvučeno -  beaty mají prostor tak akorát a Laforův text je klasickou básní o zázemí českého rapu, ale podání je excelentní. Z celého tracku mám pocit, že hlavní aktér ví o čem mluví. Následující Hurikán s nasamplovaným Daliborem Jadnou je druhou opravdovou peckou na albu - i když jde o tradiční ego-hunting ve skupinovém podání (Vladimir 518 a Orion) nelze tracku upřít skvěle vytvořenou bicí linku s vkusnými údery, které předchází refrénu.

Celá nahrávka se nese v duchu temných, prostorných beatů a nejinak je tomu i u další skladby - Další Otázky. Gyzmo nepřekvapuje, pálí slova v jasném rytmu za doprovodu jasně rozpoznatelných beatů. Pochvalu si zaslouží zejména nasamplované řinčení kovu - to je hodně dobré, i když celkově track kvalit předchozích skvostů nedosahuje. Marko se předvedl v beatech k Je tu Backstage? a je nutno říci, že se mu skladba fakt povedla. Syntetické bicí tvoří přesnou atmosféru, kterou doplňuje povedený text. Je tu Backstage? patří k nejlepším na albu také díky hostujícímu Vecovi.

Beaty k V terénu se mi, pravda, vůbec nelíbí. Podivně roztříštěná linka ničí i docela dobrý text. Knowhow s Indym servíruje text opět o rapování, lehčí průměr si utrhl za instrumentální podklad postavený především na syntetizátorech. Jedna z bezkonkurenčně nejlepších skladeb alba však teprve čeká. Gyzmo vs. X-Kmen má geniální beat s tajemnými samply, hororovým textem a parádním projevem Vladimira 518. Drogovému tématu se věnuje Na Váhách, kde vypíchnu především solidní refrén. Bohužel od tohoto momentu jsou si beaty hodně podobné, což sice udržuje jakousi ucelenější atmosféru desky, ale taky začně trochu nudit.

Nejhorší dojem na mě udělala jednoznačně Mánie, kde jsou hostující Supercroo vážně trapní - jak textově, tak stylem projevu. Po relativně zkousnutelném Hugovi nastupuje James Cole, který je totálně mimo. Nejhorší z desky. Reputaci se naštěstí napravuje v následujícím Krachu, který se sice nese v již slyšených beatech, kde se střídají ůzné druhy syntetizérů, což bicí lince dopůjčuje jakoustakous rozmanitost. Textově jde opět o téma, kterým je prolezlá deska - a sice o špatnosti dnešního hip hopu, který je třeba napravit. Instrumentálně jedna mínus, textově dvě mínus.

Ve Všechno zlý je k něčemu dobrý hostují Pio Squad. Nevím, možná jsem vůči nim zaujatý, ale mě jejich styl rapování (a především hlas hlavního aktéra) vůbec nebere. Rádoby etnické beaty a rychlopalný styl Lafora k sobě nejdou. I když se sice dobré momenty najdou, jde sotva o lehký nadprůměr. Na placku se dostal i remix Je tu Backstage, kde se totálně změnil instrumentální podklad, kam se přidaly mimo jiné i "cinkací" zvuky.  I když není remix špatný, kvalit původního tracku nedosahuje. Celou desku pak uzavírá čistě instrumentální Outro, které je docela příjemnou tečkou za celou nahrávkou.

Jsem z Panoptika trochu na pochybách - na jedné straně tu máme řadu skvělých tracků, na straně druhé "skvosty" typu Všechno zlý je k něčemu dobrý, nebo Mánie. Jako hlavní výtku zbylé sady skladeb bych vybral příliš podobný instrumentální podklad. Jinak Lafor vytvořil solidní desku, na kterou může být hrdý (a to věřte, že on bude).

Nejlepší kousky: Panoptikum, Je tu Backstage?, Hurikán, Gyzmo vs. X-Kmen

sobota 24. října 2009

Marilyn Manson - Mechanical Animals (Recenze CD)

Po vydání veleúspěšného alba Antichrist Superstar se od Mansonovy skvadry očekávalo mnohé, ale rozhodně ne deska znějící jako Mechanical Animals. Sound vytyčený předchozím démonickým nářezem byl metamorfován v přístupnější a melodičtější materiál. Terčem Mansonovy satyry se staly pojmy jako pomíjivá sláva, hvězdy utápějící se v zájmu médií a jako obvykle konzumní společnost. Jak ale celá deska vůbec zní? Dokážou "Mechanická Zvířata" nečím překvapit?

První kontakt s albem je po zážitku z Antichrist Superstar hodně silný. Jednoznačně si všimnete takřka kosmického zvuku se silným zastoupením melodičtějších syntetizérů a samplů. Na albu se nevyskytuje ani jediná "uřvaná" skladba, vše se nese v pomalejším, melancholičtějším duchu. V solidním počtu tu jsou zastoupeny pomalé, tklivé songy, které střídají rychlejší kousky v podobě slavné Rock Is Dead (objevila se na soundtracku k Matrixu), nebo I Don't Like The Drugs But The Drugs Like Me.

Texty jsou tentokrát ještě temnější než minule (což se na první pohled nemusí zdát) a doplněny vizuální složkou vytváří surrealistický obraz moderní společnosti plné laciných hvězd.  I přes přitomnost pomalejších skladeb nelze říct, že by album nedejbože nemělo spád. Tracklist je vkusně sestaven tak, aby ani na chvíli nenudil.

U Mansona je tradičně skvělé i zpracování bookletu, kterému vévodí barevné konstrasty, fotografie drogových pilulek a Mansonova alter ega, zpěvačky Omega, kolem které se vlastně děj desky točí. Image tohoto výtvoru je diametrálně odlišná od předchozí pokřivené rockové hvězdy a skvěle zapadá do promyšleného surrealistického konceptu.

Jak již bylo řečeno na začátku, sonické skladbě vévodí syntetizéry s těmi nejdivnějšími zvuky, tady je vidět, že si kluci ve studiu skutečně vyhráli. Nechybí sborové pasáže, nebo hostování soulové zpěvačky. Klasické zaběhlé schéma sloka-refrén-sloka-refrén-mezihra-refrén narušují nečekaně vložené mezihry, klidnější pasáže, nebo přidáné samply, tudíž nelze mluvit o nudě.

Z celkového počtu čtrnácti skladeb patří k tém slabším především pomalejší skladby Fundamentaly Loathsome, nebo Speed Of Pain a tuctovější Rock Is Dead. Celkově jde jinak o dobře odvedenou práci, na kterou může být Marilynův tým pyšný, i když nedosahuje laťky stanovené Antichrist Superstar.

Nejlepší kousky: Mechanical Animals, I want to dissapear, The Dope Show



Marilyn Manson - The Dope Show from Tragamin on Vimeo.

sobota 17. října 2009

Hugo Toxxx - Rok Psa (Recenze CD)

Nahrávka od poloviny známých Supercroo, Huga Toxxxe, byla skutečně nedočkavě očekávaná. Hlavní aktér se konečně vymanil z trvalé spolupráce s Jamesem Colem a vydal sólovou desku. Vydávajícím labelem je zavedený BiggBoss, který má v poslední době na svědomí třeba sólovku Vladimira 518, nebo Tanec Sekyr od WWW.  Dobrá zpráva je, že Hugova jízda je na hony vzdálená převulgarizovaným patetickým Supercroo, což je podle mě projekt, který české scéně dělal jen a jen ostudu. Na nahrávání se tradičně prostřídala spousta featuringů a producentů, některé beaty si dokonce Toxxx vyrobil sám. Ale konec keců, pojďme se podívat, jestli má jedna z nejznámějších osobností českého rapu co nabídnout.

Otevíračka je klasická skladba Boss Vede, kterou hugo natočil s členem legendárních PSH - Vladimirem 518. Skladba přesně podle názvu pojednává o rapu jako takovém, což je téma stokrát omílané. Rychlou, povedenou flow doplňují přesné minimalistické beaty. Bohužel mě tu nějak nebere Vladimírův přehnaný způsob projevu, hugovi to přeci jen věřím víc. Bertramka Anděl je temná záležitost, jejíž text nepojednává o ničem jiném než o Pražském prostředí. Z beatů je úplně cítit ta atmosféra temných uliček, kde se scházejí drogoví dealeři a jejich klienti. Co skladba nabírá atmosférou, to ztrácí na tahu - po cca 1 minutě už je to docela nuda. Zapomenout se samozřejmě nemohlo zapomenout na Gyzma, dalšího českého MC, který se objevuje na tracku Blejt Runner. Povedený beat schazuje trapný text, který mohli obě české stars domakat - zvláště vulgarní pasáže jsou skutečně trnem v uchu. Sousedství je trackem skutečně aktuálním, který pojednává o tajemstvích společnosti a konkrétně naráží na Josefa Fritzla a Barboru Škrlovou. Hugův hlas je tu představen opět v jiné poloze, která vytváří tajemnou atmosféru permanentního očekávání a napětí. Featuringy obstaral Vec a Toxxxův soudruh James Cole, kteří svoji práci odvádějí dobře, až na mírné zaškobrtnutí s frází "když něco vytušíš policii volej to", která v kontextu s trackem Neřeknu Nic nedává smysl.

Úchylným beatem počínaje, úchylným hlasem a úchylným zpěvem Dary konče je Proč si pro boha na mě tak zlá? skutečně divným trackem, který je skutečně jen pro otrlé povahy. U dalších dvou položek se zastavím trochu detailněji. První je Číslo jedna, která je naprosto nečekaně glorifikací Hugovy osobnosti, která se čekat dala. I když je text až přespříliš sebestředný, beaty mají jednoznačný tah a hlavní protagonista odkrývá netušené hlasové výrazy. Lepší průměr. To teprve Meleme, meleme kávu, kde Toxxx opět přizval Vladimíra je prostě pecka jak má být. Úderné texty, opravdu netradiční instrumentální doprovod (který má na svědomí sám hugo) a konečně se pořádně projevující Vladimír (i když v některých částech opět moc kýčovitý). Dobře provedená práce. Letím jak holub je track naprosto o ničem. Text se sice tváří jako jákasi pseudointelektuální skládačka, kterou ale spolehlivě zakope zbytečně vulgární refrén. Navíc je skladba k uzoufání nudná, což ji pasuje do role často přeskakovaných. Zato politická Volte mě to je jiné kafe. Jen blázen by ji považoval za čisté honění ega (i když částečně nejspíš taky), v jádru je to parodie jako řemen. Parádní text podtrhují skvělé beaty. Ultimátním trackem všech fanoušků Supercroo bude dozajista Bude se držet huba, kde si s Hugem zarapoval i jeho souputník James Cole. Naléhavá flow i beat vyvrcholí jednak brutálním refrénem "Tohle je diktát!", tak abecedou v podání té hubenější poloviny Supercroo - "A - armáda strojů jsem my, b- biggboss je jméno týhle hry, c - cokoliv v cestě jde pryč". Celkově tenhle track řadím k jedněm z nejlepších na albu.

Obecnou kritiku společnosti a promíchávající se témata obsahuje skladba Smíchov (podobnost se Smíchov - Újezd z Vladimírova projektu je čistě náhodná), která vyniká dobrým textem a opět minimalistickými beaty, které se jen tak nevidí. Pokud přístup ke tvorbě beatů srovnáme například s Orikoulemi, je to o několik tříd výš. Víc není třeba ani říkat, docela si dovedu představit vydat Smíchov třebas jako singl s videem (zatím jsou to pouze Volte mě a Meleme, meleme kávu). Klaus s úžasně rychlým beatem není vůbec o politice, ale opět o rapu jako takovém, což už trochu nudí. K featuringu si hugo vybral Smacka z Iscream Boyz, který suveréně svým typickým hlasem zasází svoji pasáž přesně do crashově založených beatů. Zatím to nevypadá pro Rok Psa tak špatně, tak proč jen 6/10?

Odpověď přinese posledních 6 tracků, ze kterých mě nezaujal ani jeden. Kočka leze dírou ani trapná Autoerotika se předchozí kolekci hitů prostě nemá šanci obstát. Samoúčelně vulgární texty, Autoerotika navíc přidává opravdu, ale opravdu hrozné vystoupení Oriona a spol., kteří prakticky celý track vyprávějí o tom, jak byli ve strip-baru a užívali si, což, jak jistě uznáte, je nesmírně inovativní a originální námět. Klobouk dolů. Ale aby toho chválení nebylo dost, nastupují Neřeknu nic a Krabice od bot, které odrovnají i ty neotrlejší a v jejichž světle se i předchozí přehmaty jeví jako malá zaškobrtnutí. Neřeknu nic vypráví trapný příbeh o tom, jak byl vrchní pán chycen polocií při kradení hraček. Opravdu super. Refrén je opravdu luxusní: "Nikdy policajtům nevykládej pravdu" což ve spojení s textem Sousedství prostě smysl nedává a navíc je to odrapované opravdu špatně. Krabice od bot, kde featuje Otecko snad nepotřebuje ani komentář, jedna ze suveréně nejhorších skladeb placky. Spraví to poslední dvě skladby? Hádate správně, nedopadne to pro huga dobře. Jebnutý se poslouchat opravdu nedá, protože rap slovenského kamaráda Zvěřiny je neposlouchatelný (stačí zabrousit na Youtube a uslyšíte sami). Desku uzavírá další skovst - Ela Ela. text je tu nepovedený takovým způsobem, až se člověk diví, že ten samý hugo Toxxx složil třeba Smíchov. Ela Ela má zvláštní schopnost, že vás během prvních 30 sekund začně tak štvát, že byste nejradši přehrávač rozstřískali.

Takže co nám vychází? Polovina ze stopáže je slušná a dobře poslouchatelná, druhá polovina je hodně na hraně (a někdy i za ní). hugo vydal sólovou desku, která splnila očekávání tak na 30%. Člen Supercroo sice servíruje zajímavé beaty a někdy silné texty, ale není pro něj problém vydat naprostou  škváru typu Kočka leze dírou. A to by jedna z hvězd českého Hip Hopu dělat neměla.

Nejlepší kousky: Smíchov, Bude se držet huba, Volte Mě

pondělí 12. října 2009

Marilyn Manson - Antichrist Superstar

Po přečtení nadpisu se jistě ptáte, proč se vracet recenzí k 13 let staré desce. Ve světle nejnovějších Mansonových nahrávek totiž koncepční kolos Antichrist Superstar ční skutečně vysoko. Srovnání desky, jejíž rouhačský název vznikl z populárního muzikálu, s Eat Me, Drink Me, nebo dokonce s The High End of Low nedopadne pro nové nosiče vůbec dobře.

Antichrist Superstar je koncepční album o postupné metamorfóze entity z apatického "červa", přes stádium vlivné rockové hvězdy až po "disintegrátora". Album bylo velmi silně inspirováno filozofickými úvahami Friedricha Nietzsecho. Manson také v knize The Long Hard Road Out Of Hell popisuje, že album samotné vzniklo z hrůzných nočních můr a duševního stavu hlavního aktéra. Koncepční stránka je dotažena k dokonalosti texty, grafickou podobou alba, surrealistickými klipy a samozřejmě hudbou samotnou.

Hned první nářezová otevíračka Irresponsible Hate Anthem nesoucí se v duchu agresivního řvaní má v bookletu poznámku "recorded live on February 14, 1997" přináší nezodpovězené otázky, které rostou. Následuje hororově poskládaný pochod Beautiful People s perfektním klipem. Minimalistická aranže spolu s údernými kytarami tvoří první singl. Následuje Dried Up, Tied and Dead to the World, s neméně znepokojivou aranží, kde se střídají různě dynamické části s odlišnou náladou. Album je rozděleno na tři části, cykly.

První cyklus The Hierophant zakončuje první melodičtější skladba Tourniquet s jedním z nejlepších klipů Mansonovy kariéry s emotivními vokály. Druhý cyklus, Inauguration of the Worm začíná rychlou úderkou Little Horn s nezapomenutelným popěvkem "Little Horn is born, Little Horn is born". Jedna z nejlepších skladeb má teprve přijít. Cryptorchid je perfektní industrialovou kompozicí, která ve spojení s nízkorozpočtovým klipem tvoří skvělou zneklidňující atmosféru. Mansonův vokál se zde střídá s melodickými chorály, které v poslední části skladby opakují melodický popěvek. V rychlém sledu následuje Deformography, Wormboy a Mister Superstar. Všechny tyto písně mají společný znak - výraznou kytarovou linku, melodičtější vokály a silný rytmus. To Angel With The Scabbed Wings má se svými roztříštěnými riffy a psychotickou bicí linkou úžasný tah. Zkreslený vokál se tu střídá s agresivními pasážemi. O konec prvního cyklu se stará Kinderfeld s popěvkem "this is what you should feel, you know what you should feel", který se později objevil v dalších Mansonových skladbách.

Poslední, patrně nejtemější částí je cyklus Disintegrator Rising, do jehož víru vás uvede titulní Antichrist Superstar, která má zvláště na živo obrovskou davovou sílu. Vrstvené vokály s drásávou frází "REPENT" dokáží uhranout davy. Rychle pokračují skladby 1996, Minute of Decay a Reflecting God, které spojuje takřka hororvá atmosféra (snad až na 1996), silný tah a rytmická vytříbenost. Posledním finálním trackem ja Man That You Fear, kde Manson konečně opravdu zpívá. Skladba je skvělým zakončením rozsáhlého příběhu.

Antichrist Superstar vyniká skvěle zpracovaným konceptem, parádní hudební stránkou a velmi dobrou prezentací. Jeden bod utekl za mírnou nevyrovnanost alba, jinak jde o skvělou desku, kterou by žádný fanoušek tvrdší hudby neměl minout.


Nejlepší kousky:
Vypíchnu především The Beatiful People, Tourniquet, Antichrist Superstar a Man That You Fear


Marilyn Manson - The Beautiful People from Tragamin on Vimeo.

čtvrtek 8. října 2009

WWW - Tanec Sekyr (Recenze CD)

Současná česká hip - hopová scéna stojí víceméně za nic. Egoista Hugo Toxxx vykřikující do světa svoje nadávky, polopatický Vladimir 518, nebo Orikoule s naprosto úděsnými texty. Pak si jen tak přijde Sifon, vezme kamarády a vydá tohle. Řekněme si to bez skurpulí - Tanec Sekyr je skvělá deska, která ční nad zbytkem české scény jako maják.

Dadaistické a surrealistické texty, skvělé do industrialova položené kompozice, odvaha zaexperimentovat  - důkazem toho jsou roztříštěné beaty u Anatomie. Nekonvenčnost, dravost - vznikne skladba jako Velký třesk. Neskutečný tah a naléhavost - Těsto z Ocele.

Sifonův rap se totálně odlišuje od všeho co jste kdykoliv slyšeli, jeho verše se oprošťují od klasického čtyřdobého klišé, které nám po sté servírují takzvané ,,hvězdy" českého rapu. Co mi sem tam vadilo byl hlas druhé raperky - Milesy. Nevím proč, ale nějak mi místy do syrové hudby neseděl, za to onen bodík dolů.

Tracklist je poskládán logicky, každá skladba na svém místě sedí. Jedinou instrumentální skladbou je náladová Evropa. Sifon je podivuhodný sběratel zvuků (památné jsou jeho samply pračky a dalších přístrojů), který si na nové nahrávce skutečně vyhrál. Nejvíce to je nejspíše znát na Těstu z Ocele, kde si nelze nevšimnout nasamplovaných zvuků kovu narážejícího na kov.

Jak jste nejpíš pochopili, Tanec Sekyr je jedným z jasných kandidátů na desku roku. Slova jsou stejně zbytečná, běžte a desku si poslechněte - pokud rádi experimentujete (a netrpíte primárním odporem k hip - hopu) dozajista se vám zalíbí.

Skladby: Těsto z ocele, Kůň, Žena líže kost, Urychlovat nekonečno, Rybník, Anatomie, Evropa, Karamel, Prkno, Rýč, Velký třesk, Ohni se mnou pojď, Tanec sekyr