neděle 22. května 2016

Vkusné rozrušování reality s Taryn Simon

Michal Nanoru si v galerii pražského Rudolfina buduje renomé kurátora, který představuje českému publiku to nejzajímavější ze zámořské scény. Po zásadní výstavě Only The Good Ones, která byla do velké míry definována newyorskými autory, nechal do pěti výstavních sálů dovézt díla autorky ze stejného města. A tak jako třeba s Ryanem McGinleym se i s Taryn Simon strefuje do hluchého místa zdejšího výstavně-fotografického života.

Repro: Rudolfinum

Taryn Simon v sobě totiž spojuje to nejlepší jak z čisté fotografie, tak konceptuálního umění. Přestože fotografii jako takovou používá víceméně jako nástroj a sama se za fotografku nepovažuje, nechybí jejím pracem vytříbená estetika, která dokládá nejen její technickou zručnost, ale snahu propojit myšlenku s materiálnem. To je v ostrém kontrastu s diskurzem, který panuje třeba (soudě dle prezentace na artsemestru) na pražské UMPRUM a který konceptuálně zaměřenou fotografii vyděluje z výtvarných kategorií. Taryn Simon tak umí pracovat jak s velkoformátovým fotoaparátem, tak nám pomocí něj sděluje důležité informace o našem světě.

Její přístup je přitom na míle vzdálený akademickému tázání se po podstatě fotografického média. Vlastně jednoduchými nápady komentuje problémy mnohem hlubší, které sociální vědci řeší od vzniku oboru - rozložení moci, definici reality a kdo si ji a jakým právem uzurpuje. Ať už je to místnost zobrazující věci běžně skryté americké veřejnosti, nebo vitríny plné obrázků z otevřeného katalogu newyorské knihovny, kterými komentuje otázku náhodné (či vědomé) konstrukce vnímání skutečnosti, do mysli diváka se třeba i po prvotním úsměvu vkradou otázku hlubší: kdo určuje, jak bude zobrazována Palestina? Proč se tak děje? Podobná situace se pak opakuje v místnosti plné fotografií zabavených při hraniční kontrole na letišti JFK - proč bylo zrovna tohle zabaveno?

I to by možná stačilo. Simon se ale vyvarovala pasti, do které se řada autorů chytí - svůj vlastní světonázor, svoje jasné stanovisko v dílech nedává. Nabízí ideu, otázku a kontemplační prostor, ale vynechává jasné odpovědi. Její tvorba je tak v zásadě (pokud připustíme, že je něco takového možné) apolitická. Nefavorizuje jeden proud, nebo ideologii, ale ptá se po subtilních mocenských strukturách, a to bez hodnotícího dovětku.

Repro: Rudolfinum

Michal Nanoru navíc výborně promyslel adjustaci jejích děl. Na zdech galerie najdeme pověšené fotografie, uprostřed místností (u projektů, které to vyžadují) je pak umístěna vitrína s doplňujícími artefakty, stránkami z knih a dokumenty. Divák je tak veden tam a zpátky, což je cesta zpřesňující významy a rozšiřující výklady jednotlivých fotografií. Za zmínku stojí ještě vědomá práce s nevýrazným a malým písmem popisků, takže člověk se pro jejich přečtení musí k fotografii přiblížit a soustředně tak dát symbolicky textu vládu nad obrazem. Není to ale nějaký sémiotický komentář o vzrtahu dvou médií: je to další prostředek jak ukázat, že významy věcí jsou tekuté.

Jestliže první čtyři místnosti tvoří expozice katalogů, které Simon důslednou prací sbírala po dlouhou dobu (snímky ptáků z filmů Jamese Bonda, už zmiňovaný zabavený kontraband, obrazová knihovna a naposled věci skryté), poslední dvě díla jsou postavena na konci výstavy v těsné blízkosti a tvoří za dílem Taryn Simon symbolickou tečku. První z nich je online program, který vytvořila s dnes už mrtvým aktivistou Aaronem Swartzem, který zobrazuje výsledky v obrázkových internetových vyhledávačích v různých zemích a zpochybňuje tak roli obrazu jako univerzálního jazyka, druhý je pak záznam mediální manipulace z rozhovoru autorky v televizní stanici Russia Today, po jehož ukončení byla Simon požádána o několikaminutový němý úsměv pro potřeby prostřihů. Na závěr pak tyto projekty ukazují Simon v plastičtějším a multimediálnějším světle.

Galerie Rudolfinum tak za pomoci Michala Nanoru opět potvrzuje pozici fotograficky nejprogresivnější instituce. Taryn Simon představuje autorku, která hranice klasicky vnímané fotografie překračuje s noblesou, bez zbytečných a samoúčelných konceptuálních hrátek, s myšlenkou vyjádřenou zároveň jasně, ale dost vágně na to, aby divák po schodech ven odcházel s hlubokou studnicí nápadů na přemýšlení. A co víc vlastně od umělecké výstavy chtít.

pátek 29. ledna 2016

Vojta Roček: “Žijem v bezprecedentní době.”


Vojta Roček je přední český odborník na propojování business intelligence a nejnovějších technologií - jinými slovy pomáhá prací s daty vylepšovat fungování tuzemských i zahraničních firem. Původně jsem se s Vojtou sešel kvůli školnímu úkolu, ale věci, co mi během víc než hodiny v Karlínském bistru Proti Proudu řekl, byly až moc zajímavé na to, aby skončily zapomenuté někde na Dropboxu.

Z rozhovoru jsem nakonec vymazal (skoro) všechny pasáže o Vojtově práci - stejně už to řekl líp jinde. Zůstalo šest stran o životě na vlně technologického pokroku, nedostatcích vysokoškolského vzdělávání a rad, jak zvládnout komplexitu a dynamiku dnešního světa. Kdybyste se ale přece jen o Vojtovi chtěli dozvědět víc, tady najdete krátký profil, detaily jeho pracovní dráhy zas na LinkedIn. K porozumění ale potřeba nejsou, protože Vojta má co říct i mimo záběr svojí profesní kariéry.

A poslední poznámka: V textu najdete odkazy na články, kde Vojta některé myšlenky dál rozvádí. To kdyby vám to nestačilo. 


Dnešní dobu je třeba vnímat ve fakt širokým kontextu

Jak se cítíš v dnešním technologickým světě?
Dobře, protože jsem pořád na špičce, před tou vlnou.

Přesně tak. Ve chvíli, kdy s novejma věcma žiješ a absorbuješ je postupně, tak se i telefon pod tvejma rukama vyvíjí postupně - nedostaneš ho po pěti letech vývoje jako hotovou věc, se kterou se musíš naučit. A jsi o krok napřed.

Myslíš, že to tempo vydržíš? Že budeš o krok napřed i za 40 let?
Nevím, jestli budu chtít. Úplně dobře si umím představit, že od tohohle světa budu chtít vypadnout a budu žít na nějakým ostrově, kde mi to bude úplně jedno. Je to namáhavý a náročný. Žijeme v bezprecedentní době a myslím, že naši rodiče si neuměj představit jak moc těžký je dneska udržet se ne nutně na špičce, ale v tom růstovým módu: totiž že rosteš rychleji než ostatní lidi. A vyčerpává to, brutálně to vyčerpává.

A dost lidí na to třeba i rezignuje.
Dnešní doba vyžaduje, aby ses na ni hodně soustředil a vnímal ji ve fakt širokým kontextu. A některý lidi na to nemaj čas ani prostor. A proto potom pak říkaj věci, který nejsou dobrý.

Třeba když tehdy zrušili Google Reader. To byla pro nás informační fanatiky velká modla, protože jsme byli všichni přisátý na RSS streamy jak z venčí, tak napříč svejma kamarádama. A když ho Google zrušil, tak se psalo, že je to skvělá příležitost pro někoho, kdo udělá náhradu, s čímž jsem dost polemizoval. Tohle je přesně ta debilita starýho světa - Google věděl, proč to dělá, věděl, že RSSka jsou mrtvý. A historie nám dala za pravdu.

Ale pořád se používají, třeba v podobě Feedly a podobně. Proč jsou podle tebe pasé?
To množství informací a zdrojů totiž roste takovým způsobem, že nejseš schopnej se bez nějakýho social kurátorství typu Twitter v tom rozumně vyznat, respektive budeš omezenej na malý množství zdrojů a nikdy neuvidíš nic mimo velmi úzkej záběr. A to s tím Google Readerem pro mě byla taková demonstrace, že ti lidi ze starýho světa se snažej žít s tím, co maj. A to je něco hodně typickýho.

Aby ses udržel relevantní, musíš si neustále hrát s novejma věcma, který přicházej na trh a měněj tvůj přístup ke světu a jeho používání. Když přišly dotykový telefony, tak lidi říkali, že je jedno, jakej telefon používáš - ale ono není. S ťukacíma telefonama přišel úplně jinej typ aplikací, jinej typ her, jinej typ prohlížení webu a spoustu věcí to naformátovalo hodně jinak. Když to ignoruješ, tak ti nedochází, jak se věci vyvíjejí a nenaučíš se s nima hned na začátku. Abys byl dneska relevantní, tak tě to nutí neustále testovat nový věci a sám si pro sebe zkoušet, jestli jsou důležitý a proč. A lidi ze starýho světa to podle mě prostě nedělají.

Ale když těch věcí je tolik? Dokážeš rozlišit dobrou věc od prázdnýho hypu?
To víš, že nejsem vůči hypu imunní. Ale jde o to bejt v pozici, kdy máš možnost si tu novinku vyzkoušet. Ale nový věci to chce tlačit neustále - jedním z důvodů, proč je Keboola tak úspěšná, je to, že má Slack, Trello, Zendesk a celkem asi 30 cloudovejch služeb, který měla jako první v republice. A to proto, že její zakladatel přesně takhle hledal mezi věcma z nový éry ty, který by mohly bejt relevantní. A když pomáhá startovat jakoukoliv firmu od nuly, tak ji nezbrzdí starým designem.

Jak to děláš ty?
Já těžím z toho, že mám kamarády, který jedou tu digitální hranu taky, ale v jinejch oborech než já. Znám lidi, který se specializujou na androidovej vývoj, takže jsme půl roku před ostatníma měli Google Glass u mě na balkóně a přemýšleli jsme, co s nima. To samý chytrý hodinky. Nemyslím si, že je to něco důležitýho a kritickýho, a to proto, že jsem si je ozkoušel. Mám okolo sebe lidi, kteří technologie v tom svým oboru sbíraj, jdou po nich, a od těch se učím. Dneska je extrémně důležitý bejt ve skupině lidí, který jsou ty “new age kids” a dělaj něco zajímavýho.

Je to tom bejt relevantní něčím i pro ostatní. Já se snažím bejt relevantní tím, že chápu svět. K tomu mi dopomáhá business intelligence, protože když jsem v práci nucenej nacházet problémy ve firmách, tak to potom z nudy dělám i ve světě kolem mě. A jsem pak poměrně jednoznačně schopnej identifikovat to, kde jsou problémy a co by se muselo změnit. Jen to kromě těch pár mejch přátel nikoho nezajímá.


„To, že uvažuju systematicky, je kým jsem a proč jsem dobrej.

V čem je dnešní Vojta jinej než Vojta v roce 2007, když šel do svý první IT práce?
Rozhodně jsem si vědomej svejch hodnot.  Tehdy jsem měl spoustu teoretickejch znalostí a myslel jsem si že to celý vyownuju, tak jak to dělám dneska, ale chyběly mi ty hodnoty. Takže mý rozhodnutí byly značně náhodný a podléhaly nějakýmu mýmu osobnímu rozmaru. Teď jsem daleko cílevědomější a vím proč dělám ty věci, jaký dělám. Vůbec nějaký hodnoty mám, tuším, co je můj smysl v životě, a jsem schopnej pracovat na tom, abych byl spokojenej

Vypadá to, že k životu přistupuješ dost systematicky.
A jsem za to hodně kritizovanej. když jsem byl mladší, rozbíjel jsem věci, házel po lidech klíče, obecně jsem měl velký problémy se zvládáním svejch emocí a dalo mi hodně práce je zkrotit. A pokračoval jsem v tom dál a teď se snažím mít svý emoce po kontrolou a uvažovat velmi racionálně. Z dlouhodobýho hlediska mám pocit, že se ti tenhle přístup vyplatí nejvíc.

A nevím, jestli je náhoda, že dělám to, co dělám, a díky tomu uvažuju systematicky, nebo jestli díky tomu, že uvažuju systematicky, dělám to co dělám. Každopádně je to jeden z důvodů, proč mi jde business intelligence. To, že uvažuju systematicky, je kým jsem a proč jsem dobrej.

Nedávno jsi založil vlastní podnik. Kolikátej?
Druhej. Hele, já si trochu vyčítám, že jsem nezačal dřív. V nějakým korporátu můžu mít poměrně slušný peníze a nemusel bych se dřít s rozjížděním vlastních věcí, ale pro mě je výzva překonat sám sebe, dřít zem a začínat od nuly. Lítat do Anglie a tam někoho přesvědčovat, aby mě dal svoje data, že mu s tím udělám něco revolučního.

Takže peníze nejsou to hlavní.
Já úplně nepatřím mezi ty, co by říkali, že peníze nejsou důležitý. Peníze jsou velmi důležitý, a to z mýho pohledu hlavně proto, že s nima můžeš měnit realitu okolo sebe v realitu, ve kterou ty věříš. Můžeš je použít k tomu, aby bylo víc dětskejch školek, nebo aby se zasadilo na ulici víc stromů. Peníze nejsou špatný a je fajn je mít, abys mohl dělat věci, ve který věříš. Ale jakmile začneš vydělávat peníze proto, abys vydělával peníze, tak přestaneš bejt dobrej v tom, co děláš. Mělo by to bejt obráceně: nejdřív by tě to mělo bavit a měl bys v tom bejt dobrej, a pak by ti to teprve mělo nýst peníze. Doteď jsem vlastně nepřišel na to, co by mě bavilo úplně nejvíc a v čem jsem nejlepší. Lidi mně platěj za věci, který umím - a věci, který umím, mě nebavěj.

Když jsi říkal že tě vždycky bavilo pracovat s informacemi, tak jak se to projevovalo třeba v dětství, dospívání?
Hodně jsem četl. Třeba v patnácti jsem přečetl celýho Julese Verna, v šestnácti celou Zeměplochu. Jak houba jsem nasával strašně moc informací a pak jsem někdy kolem těch patnácti, šestnácti dostal internet...

… a vzniklo Inferno.
Koukám, žes mě fakt zkoumal.

Tak ty to tam máš prolinkovaný!
Jojo, tak když už jsem se s tím tenkrát dělal… mě baví myšlenka, že když mě bude někdo takhle zkoumat, tak uvidí, že nejsem výstřelek posledních tří let, ale že je tam nějakej vývoj. No, a když jsem tehdy získal přístup k internetu, tak jsem si začal psát blogísek a vůbec informace nějak zpracovávat a třídit. A tam mě to do velký míry fakt chytlo.


Jít na vysokou byla jedna z nejhorších voleb, jaký jsem kdy v životě udělal.

Pak jsi pokud se nepletu nastoupil na informatickou střední v Hradci Králové a po ní šel studovat informatiku na VŠE. Jak se s jejím studiem máš? Našel jsem tvoji diplomku o závislosti lidí na sociálních sítích - takže jsi konečně dostudoval?
Teď v září.

A jaká to byla zkušenost? Tuším, že ke konvenčnímu vzdělávání se nestavíš úplně kladně.
Jít na vysokou byla jedna z nejhorších voleb, jaký jsem kdy v životě udělal a nejradši bych si za ní rozbil hubu. Nejde o to konvenční vzdělávání, jde o to, že na vysoký škole došlo k rozpojení vztahu mezi tím, kdo platí a tím, kdo poskytuje ty služby. Profesoři tam žijou v nějakým zvláštním světě, kde vůbec není potřeba studenty něco naučit, a studenti žijou v nějakým zvláštním světě, kde není potřeba se nic naučit, a všechno se to točí kolem toho, aby se na konci semestru napsaly nějaký papíry, co se odevzdaj a smysl bude naplněn. A to mě fakt nebavilo.

Jak dlouho jsi to vlastně studoval?
10 let.

Ale to už jsi byl ve svý první pořádný práci, CreditInfo Solutions, ne?
Já jsem u celýho studia vysoký pracoval a když pracuješ, tak se studuje špatně. Hlavně si člověk zvlášť v IT kontaktem s praxí uvědomí, že všechno, co se učí na škole, je zbytečný a zastaralý. Já jsem se vlastně na vysoký nenaučil nic, co bych pak využil v praxi. A když už jsem s něčím z praxe přišel, tak mě ty pedagogové většinou dost nevybíravě poslali do prdele - oni to prostě učili nějak a tak chtěli dělat.

Třeba domácí úkoly, to je debilita non plus ultras: máš zpracovat nějaký téma a nemůžeš to okopírovat z Wikipedie - takže zahodíš ten nejlepší možnej zdroj a rozcestník k dalším informacím. A zpracuješ to hůř než to už někdo na tý Wikipedii zpracoval jen proto, aby někdo, kdo ti to zadával, byl spokojenej. K čemu… to nemá žádnej důvod. Psaní diplomek, bakalářek, to nemá žádnej důvod. A píšeš na minimální počet stránek, takže učíme lidi, že se maj vyjadřovat co nejsložitějc a nejzbytečnějc. Celej byznys se snaží dělat věci co nejefektivnějc a ze školy ti lezou lidi, který pracujou s tím, aby to mělo dostatečný množství stránek.

A co ekonomická stránka tý školy? Když už IT stálo za nic...
Když chodíš na vysokou v nějakým pozdějším věku, tak nic, co se tam děje, nedává tak úplně smysl. Konkrétně na ekonomce se učíš ideální modely, který ti maj pomoct pochopit, jak to funguje, ale v realitě se s nima nikdy nepotkáš. A já si myslím, že ti ubližujou - že ti neumožňujou pochopit svět v tý jeho surový realitě.

Po pěti letech ekonomky jsem nedokázal říct, čím byla způsobená finanční krize. Musel jsem si to znova fakt složitě dohledávat na netu a zkoumat všechny ty důvody, který nemaj nic společnýho s ekonomií.


Někteří z nás už částečně žijou v singularitě.

A co jsi vlastně šel po obecný informatice studovat na magistra?
Kongnitivní informatiku, což je spojení počítačů a mysli. Je to sociologie, psychologie a neurologie namíchaná s informatikou, což je ostatně důvod, proč jsem si vybral takový téma diplomky - přesně zapadá do definice toho oboru.

Věnuješ se tomuhle kognitivnímu zájmu nějak dál?
Hrozně by mě to bavilo a nějakým způsobem k tomu inklinuju… nebo ještě jinak: podle mě to za 10 let budou muset umět všichni. Myslím tím to, že se teď IT posouvá z toho čistýho IT pro geeky, nerdy a ajťáky k IT pro všechny, který vyžaduje, aby si návrháři IT systémů byli vědomí toho, jak funguje lidskej mozek. Aby to pak byl schopnej používat každej. Můj magisterskej obor byl vymyšlenej dobře, ale já jsem ho studoval už pozdě. Ale co mě to pomohlo pochopit dobře jsou dynamický a komplexní systémy, což je něco, co by podle mě měli znát všichni - chápat jak funguje svět, protože ten je kurva dynamickej a kurva komplexní.

V čem se to projevuje nejvíc?
Přestává platit to, že si zvolíš nějakou strategii a ta ti funguje pět, deset let. Že si řekneš: budu používat Android a ono to 10 vydrží. Během dalších tří let přijde něco, co ti to kompletně překopá. Ale to je ve všem - v partnerskejch vztazích, v práci, v přístupu k životu. Všechno se neustále mění, a ty musíš neustále ověřovat, co je správný, s čím máš fungovat. A to dneska lidi neuměj, protože je to nikdo nenaučil.

Proč se ta rychlost tak výrazně změnila až v poslední době?
Kurzweil a jeho teorie exponenciálního přírůstku, která říká, že všechno okolo nás má tendenci dít se exponenciálně. Snad kromě nárůstu počtu lidí na zemi je to asi ve všem pravda - počet uzlů na internetu, množství dat. No a lidi maj tendenci zaměňovat tu první část exponenciální křivky za lineární, a pak jsou hrozně překvapený. Podle Kurzweila je dnešní doba specifická ještě tím, že dochází k multiplikaci těch exponenciálních jevů, schází se jich víc najednou, mísej se a hypujou navzájem. Takže nejen, že se všechno hrozně rychle mění, ale mění se to exponenciálně a exponenciálně rychle se mění i všechno okolo toho.

Někteří z nás už částečně žijou v singularitě, to znamená, že přestávaj mít možnost na základě toho, co věděj, predikovat budoucnost jejich vlastního oboru.

Řešením je co, adaptabilita?
Brutální adaptabilita. Chtít zkoušet nový, nebát se toho - fakt musíš, fakt musíš. Časy mezi technologickejma cyklama se snižujou pod stíhatelnou úroveň. Všechno, co používám v práci, jsem svým způsobem nedávno začal testovat. A nejsem si ještě jistej, jestli to používat chci, ale nic jinýho mi nezbejvá. Nemám čas to testovat někde bokem. A doufám. Snažím se používat to, co má největší hype, protože když je problém, tak ho najednou řeší hodně lidí. Takže zase: jde o to bejt na tý digitální vlně.

Je něco, co ti v dnešní době chybí?
Největší problém lidstva je v chybějícím rozhraní pro práci s informacema. Oči nevznikly na čtení, uši nevznikly na poslouchání hlasu a pusa už vůbec nevznikla na formulaci myšlenek. Všechno to jsou orgány, který jsme nějakým způsobem ohli a mozek spolu s nima. Kdybychom měli přímý napojení na informační zdroj, dokázali bychom v mžiku číst myšlenky jinejch lidí - a ti by je nemuseli složitě převádět do abstraktního jazyka, aby to ostatní stejně pochopili trochu jinak. Je otázka, jestli by došlo ke globálnímu porozumění, nebo globální válce, ale hodně věcí by se tím urychlilo a vyřešilo. To, že si lidi nerozuměj a nedokážou formulovat myšlenky, je velkej problém a blokuje nás ve spoustě věcí.

To je taková dost cyberpunková vize.
Jo, to je. Otázka je, jestli to bude převládající trend a jestli se to vůbec rozšíří. Z mý zkušenosti ale nakonec přijde všechno.

středa 9. prosince 2015

Remundova humanistická cesta Ukrajinou

Jákákoliv válka je hnaná politickými a ekonomickými pohnutkami. Přes všechny ty analýzy nebo komentáře často zapomínáme na to, co za propagandistickými plakáty a světovými summity je - ztracené životy, rozvrácené rodiny a zničené domovy. Nejinak je tomu i v případě války na Ukrajině, jejíž průběh právě z největší části prizmatem obyčejných lidí dokumentoval Filip Remunda ve třetím díle nejnovější série Českého žurnálu, který nese název Blízký daleký východ.


Hned zkraje je potřeba Remundu pochválit za pro kvalitní dokument zásadní úkon, totiž výběr hlavních aktérů. Jak v Česku pracující gastarbaiterka Taťána s rodinou rozdělenou mezi východem a západem země, tak novinářka Viktorie, která utekla před válkou do Kyjeva, stojí v scénáři na mnohem důležitějším místě než jen jako mluvící hlavy opakující svoje dojmy. Protože i když Remunda neváhá vyzpovídat řadu jiných lidí, Viktorie a Taťána udržují hlavní linku Blízkého dalekého východu - totiž svědectví o konfliktu nikoliv jako o fenoménu geopolitickém, ale bytostně osobním, který tříští rodiny i osudy. 

Během hodiny stopáže se Remunda v doprovodu zvukaře vydá do všech hlavních oblastí - ukrajinského východu, západního Kyjeva včetně dalších velkých měst a nakonec i do Doněcké lidové republiky. Výpovědí místních s dnes už typickým stylem prostříhává s pohledy na dosud stojící sovětské památníky, nebojí se juxtapozice armádní přehlídky a reklamy na zájezdy s cestovní kanceláří - a vyloženě absurdním momentem pak je volba miss Charkova, kde se modelky promenádují ve vojenských šortkách a zpívají vlastenecké písničky. Občas je té ironie sice až příliš, své opodstatnění má. Pomáhá budovat, a nakonec i ústy Viktorie s Taťánou potvrzuje bariéru mezi vlasteneckou válečnou mašinérií a obyčejnými lidmi, kterým valící se fronta zničila domy.

Jestliže ostatní díla Českého žurnálu mohou svým popiskem "autorský dokumentární film" trochu klamat, Remunda už z počátku svým komentářem dokládá, že o objektivní dokument v klasickém slova smyslu mu nejde. A to ne snad tak, že by nám nabízel hotový výklad situace, ale že nejen bez ostychu dění doprovází svými ryze osobními dojmy a pocity, občas se dokonce i v záběrech sám objevuje - když třeba když jsou Táninou rodinou přizváni ke stolu na lahev vodky a pečené maso

"Odmítám přemýšlet jako pragmatik války," rekapituluje svůj duševní vývoj po tomto setkání ve voice-overu Remunda. A když se pak v závěru filmu celá Taťánina rodina sejde k prvním společným Vánocům po roce, Remundovo humanistické poselství zní o to naléhavěji. A konečně - blízký daleký východ je také varováním o tom, že i přes pád mediálního zájmu docela kousek od nás zuří konflikt, ve kterém umírají mladí lidé a ti staří musí ze svých důchodů uživit tři rodiny.

středa 11. listopadu 2015

O špatných podobách boje za sociální spravedlnost

(Tento text nijak nesouvisí s kauzou "akty v knihovně AV ČR", byl napsán před jejím vypuknutím a autor tohoto textu také shledává výstavu nahých žen v prostorách vzdělávací instituce za nešťastnou)

Na západ od nás se rozmáhá už několik let jeden veselý trend, který se vyznačuje především tím, že lidé v jeho jménu vynakládají obrovská množství energie na minoritní problémy, a která by byla o dost účelnější jinde. Řeč je o bojovnících za sociální spravedlnost, respektive social justice warriors - totiž těch, kteří zadupají do země třeba počítačovou hru jen proto, že v ní není 50 % žen.


A ani jeden afroameričan...

Neberte mě špatně: jsem pro rovné volební právo žen i mužů a nemyslím si, že by žena měla trpělivě poslouchat manžela a strávit většinu svého času připoutaná k plotně. Stejně tak nepochybuji o tom, že černoši jsou stejně hodnotní lidé jako my a Vietnamcům ve večerkách netykám. To jen pro pořádek, protože jakmile si někdo v Americe dovolí nějaké z bojovníků za sociální spravedlnost byť minimálně kritizovat, hned to z těchto pozic schytá.

Příklady? Recenze nové hry, kde recenzent hořekoval, že je v ní málo černochů, štvavá kampaň proti Mattu Taylorovi za údajně sexistické tričko, kvůli kterému se úplně zapomnělo, že jeho týmu se poprvé vůbec podařilo přistát se sondou na kometě prolétající Sluneční soustavou, nebo zrušená stanfordská diskuze o potratech, protože místní studentky nerozdýchaly, že v panelu sedí muž. Výmluvná reakce jiných studentů Yale University "But it hurts me!"na otázku ředitele školy "How do you decide what's offensive?"je pak jen třešničkou na dortu.

Co mají všechny tyhle věci společného? Kdybych psal anglicky, použil bych spojení "non-issue", zkrátka, že problémy, které řeší, jsou víceméně umělé a nestojí za řeč. Ale já to chápu. Než jít do politiky, číst zákony a snažit se něco reálně (třeba i pro ty ženy a černochy zlepšit), je snazší vylít si srdce na blogu, zastavit legitimní diskuzi, a mít pocit, že "jsme to zase těm misogynním prasatům" nandali. Víte, jak nás před pár lety strašili politickou korektností? Zdá se, že tohle je jen pokračováním už nastoleného trendu, jehož hlavním znakem je potlačování jakékoliv diskuze.

Myslíte si, že desexualizace bradavky nedává evolučně smysl, nebo že vědec se sice oblékl nepatřičně, ale že nebezpečí objektivizace prostřednictvím trička je asi tak velké, jakože nás kolonizují agenti ISIS převlečení za uprchlíky ve středozemním moři? Nerespektujete ženy, jste antifeministi a určitě - zcela určitě - jste zapomněli na zásadní krok, totiž "check your privilege," během kterého si máte uvědomit, jestli nejste privilegování už od narození, a tak nemůžete strádání nebohých obětí vůbec rozumět.

Mám podezření, že těmto lidem o žádnou debatu tak jako tak nejde. Jsou si jistí svou pravdou, kterou fanaticky hájí a soustavně zamezují ostatním, aby je konfrontovali s jiným (nebo nedejbože opačným) názorem. A je to škoda, protože v kakofonii radikálních hlasů pak zanikají ty podnětné a zajímavé.

Boj za sociální spravedlnost není totiž a priori vůbec špatná myšlenka. A o to víc zamrzí, když se jí zaštiťují fanatici odmítají jakoukoliv diskuzi. A my, v dobrém slova smyslu osvícené Evropě, si na ně dejme pozor - protože jestli platí přebírání západních vzorů i v tomhle, čeká nás jejich příchod taky.

středa 14. října 2015

LOVE - až příliš mnoho prázdné lásky

(obsahuje malé spoilery, které se ale prozradí docela zpočátku. Přesto pokud se nechcete o nic připravit, raději pozor)
Gaspar Noé má odvahu. Před třemi lety natočil přes dvě a půl hodiny dlouhý film o duši hlavního hrdiny cestující Tokiem a pro propagaci LOVE se nebojí použít plakáty s explicitními záběry pohlavních orgánů. Zároveň je snad prvním režisérem, kterému se podaří se svým novým snímkem nahnat lidi do artových kin proto, aby viděli "to umělecký porno ve 3D." Taková kontroverze ale už spíš patří ke koloritu než že by překvapovala, takže autor této recenze se vypravil na verzi klasickou a spíše než natěšený na nahá těla s vidinou poctivého filmového zážitku. Bohužel pro Noého to dopadlo tak 3:1.


Murphy je citlivý student filmařiny, který je hluboce zamilovaný do černovlasé Elektry. Jsou mladí, plní ideálů a plánují společnou budoucnost. Všechno se ale zkazí ve chvíli, kdy se po přestěhování do nového pařížského bytu seznámí s okouzlující sedmnáctiletou Omi. Banální záplatka, která je pro Noého vstupem do přes dvě hodiny trvající výpravy za nebezpečími, které skrývá otevřená sexualita spojená s milostným citem na hranici závislosti. Mimo jiné tak ukazuje, jak destruktivní pak může být (hlavně muži) idealizovaný sex ve trojici nebo návštěva swingers party. Ale to je všechno vlastně tak trochu vedlejší. LOVE je totiž hlavně režisérskou exhibicí. Noé film otvírá pětiminutovou sexuální scénou, zahranou Karlem Gusmanem a Aomi Muyock bez jediného střihu. Retrospektivní líčení kolapsu vztahu ústřední dvojice pak poskytuje mnoho příležitostí pro další a další soulože, prokládané pro Noého typickými dlouhými záběry - ne nadarmo za svoji životní inspiraci (na plátně i ústy samotného Murphyho) popisuje Stanleyho Kubricka. Ke Kubrickovské budování atmosféry ale vyvažuje umem emoční trýznivosti, kdy nešetří blízkými pohledy na zbídačené postavy, aby v několika vteřinách přeskočil do ještě zářivé a pozitivní minulosti. 

Jenže právě v tom je problém. LOVE atmosféru buduje až příliš okatě a řada záběrů je zbytečně dlouhých. Autor tohoto textu samozřejmě riskuje, že bude označen za zastydlého konzervativce, ale někdy je toho sexu zkrátka moc. Často neposouvá děj a slouží jen lacinému útoku na prvotní pudy diváka. A je to škoda - protože jestli LOVE něco je, tak žádné porno: milostné scény jsou natočeny realisticky, citlivě, bez fetišistického zájmu o detaily genitálií. Důsledkem toho je pak přetažená stopáž, ve které dojem ze silných momentů přebíjí otázka "kdy to skončí?" Kdyby Noé ve střižně film o alespoň půl hodiny osekal (a zbytek si nechal třeba pro režisérskou verzi), měl by LOVE dravější spád a působil by kompaktněji. Protože jinak je všechno na svém místě. Kompozicí a náladou scén patří LOVE k atmosférické špičce, těkavý styl vyprávění k příběhu o zničené lásce sedne a nepříliš známí herci odvádějí přesvědčivé výkony. Když se odmítnutý Murphy zoufale dobývá do bytu milované ženy, mlátí rukama do dveří a křičí, že "tu děvku miluje!" neobejde se to bez emočního efektu na publikum. A možná to je to hlavní, co se nám Gaspar Noé snaží sdělit. Že hluboká láska a zničující závislost k sobě mají blíž, než si často dokážeme přiznat. Jen je trochu škoda, že ho pod nánosem patosu vyčtou jen ti nejoddanější.