úterý 7. února 2017

10 věcí, které jsem se naučil na žurnalistice

Když jsem se nabídl, že sepíšu svoje zkušenosti z bakaláře na pražské žurnalistice (FSV), otevřel jsem Word a nasypal tam pět odstavců s hlubokým příběhem gymnazisty, co mu šly slohy. A pak je všechny smazal a rozhodl se napsat svoje (čistě subjektivní) vzpomínky tzv. "na Kašpárka". Je to tudíž kratší, přehlednější, ale určitě jsem na něco zapomněl. Víte jak to chodí - kdyžtak mi dejte vědět v komentářích.
Ze seznamováku, já, Bára a Karolína


(Každé žurnalistika znamená žurnalistika, kterou jsem studoval já. Dnes už na škole běží nová akreditace, kde se toho sice na první pohled tolik nezměnilo, ale něco jinak být může. Polovinu času studia navíc tvoří specializace, takže mluvím jen za tu tiskovou a fotografickou.)

1. Obor jako takový má obrovské vnitřní dilema
Fakulta je v nelehké pozici - má smysl učit studenty psát, když si je prý stejně redakce vychovají po svém? Jak obhájit svoji existenci, když mediální matadoři (jmenovitě Jindřich Šídlo) o žurnalistice jako studijním oboru tvrdí, že je zbytečný? Jak naložit s programem, který je z dobré poloviny praktický a nemá za cíl produkovat (tak jako mediální studia) mediální teoretiky?

Tohle dilema bylo cítit hodně. Proč je tenhle postup správný a tenhle ne, když v Lidovkách to stejně dělají jinak? A opravdu je ten úvodník takhle špatně, když ho Erik Tabery píše jinak?

2. Naučit psát jde stejně hlavně čtením
Moje oblíbená záležitost na střední škole byly zadání "napište líčení na xy znaků a musí tam být a, b a c".  V rámci gymnázia pochopitelné, jenže výklad žurnalistických žánrů rozložený do rovnou třech předmětů na tom byl bohužel podobně. I když mám státnice za sebou, rozdíl mezi feature a článkem nevím doteď. Mnohem víc než přehledy různých kompozic reportáže mi prospělo je každý týden v Respektu číst. Spíš než z knížky "Rozhovory o rozhovorech" vytahovat postupy zkušených autorů stálo za to si jejich díla procházet a na vlastních textech zkoušet co funguje a co ne.

Snaha schematicky naplnit definice fejetonu totiž nevede k dobrým koncům. Píšu na Wavu recenze, nebo kritiky? Nevím. Aspoň, že u zkoušky nakonec definice causerie nebyla.

3. Když dáte do vyhledávání ČTK sport, najde to sport
Nejhorší zkušeností byl povinný předmět nazvaný optimisticky "Práce s informacemi". Místo datové žurnalistiky, triků s Googlem, miningem sociálních sítí, metodami ověřování informací jsme se zabývali vyhledávacím políčkem v servisu ČTK, v testu jsme museli umět vyjmenovat jednotlivé úrovně priority zpráv, jak je dlouhý příspěvek ČTK pro rozhlas, nebo jakou má strukturu dokumentačních databází. Totální ztráta času a důstojnosti, na které se samozřejmě kontrolovala docházka.

A třešnička na konec: i když škola práci s ČTK učí, studenti do ní (na rozdíl od monitoringu Newtonu) přístup nemají.

4. Fotografie je super
Dobrou polovinu toho dobrého, co mi žurnalistika dala, tvořily fotografické předměty s doc. Lábem. Parádně vybavená fotokomora, nadšení učitelé, podnětné semináře a zadání. Knihovna plná skvělých fotoknih, tvůrčí atmosféra. A na rozdíl od jiných předmětů i docela hutné teoretické zázemí, které se mi hodí i dál, protože Jean Baudrillard, Roland Barthes nebo Foucault prostě ke kritickému bontonu patří.

5. V chráněných dílnách čas teče pomaleji
Psací předměty společného základu vypadají zhruba takhle:

Žurnalistická tvorba 1 - simulace novin, jednou za 2 týdny příspěvek - zpravodajství, víc publicistika
Žurnalistická tvorba 2 - simulace onlinu, jednou za 2 týdny kratší/delší zpravodajství
Žurnalistická tvorba 3 - simulace časopisu, 1 velký časopis typ Respekt za semestr, typicky se psal jeden velký publicistický text ve 3 lidech
K tomu stranou jeden velký rozhovor, fejeton, větší reportáž

Oproti běžnému mediálnímu provozu je to dost pomalé. Ale to vlastně není nutně stěžování - já jsem volný čas využil (kromě ... jiného) na focení, vyvolávání ve výborně vybavené školní temné komoře, literárním večerům a tak. Jen pokud bych byl die hard budoucí novinář, asi bych po škole chtěl, aby nás "týrala" víc.

6. Statistiku, argumentaci, kritické myšlení...učí jinde
Podseknuté grafy poznám díky lidem, co je ironicky sdílí na Twitteru a Facebooku, ne kvůli škole. Nebrali jsme žádnou statistiku (takže zásadní rozdíl v použití průměru a mediánu jsem poznal až dost pozdě), zásady argumentace (a fauly) nebo třeba kognitivní biasy. To hromadný úvod do sociologie, dogmaticky pravicově vyučované ekonomie a ospalé politologie, všechno shodně v učebně pro 400 lidí, nenahradí.

Fajn byla aspoň etika s Václavem Moravcem, kde jsme museli rozebírat konkrétní případy a diskutovali jsme nad nimi, filozofie byla jen opáčko ze střední a na kritickou teorii, Deleuzeho a moderní proudy jsem si musel počkat na magistra na fildě.

7. Deprese je průvodní jev studia
Platy klesají, námezdních studentů opisujících četku přibývá, postavení novinářů je v žebříčku popularity někde za uklízečkou (pokud se nepletu). A tohle bylo na škole ze strany učitelů dost cítit. Smutná konstatování špatného ekonomického stavu profese jsme slýchávali na přednáškách od první hodiny a spolu s očekáváním nejisté budoucnosti obepínala celé tři roky mého studia. Moc tomu nepomáhalo, když dost z mých spolužáků chodilo na osmihodinovky od 3 do 11 (odpo) za 110 na hodinu opisovat Independent, zatímco jiní začali pokukovat po PR.

8. Studentská kavárna udělá strašně moc
A nutno říct, že taky další kavárna 5 minut od školy. Jestli na něco budu opravdu vzpomínat, byl to pocit komunity, sounáležitosti s prostorem (i díky tomu, že hlavní budova FSV Hollar je fakt hezká), vzájemné podněcování k tvůrčí činnosti. Výsledkem je náš nadšenecký časopis DÝPT, spousta fotek, kreseb a taky spousta vypitých matéček.

Dobrá polovina studia prostě byli ti skvělí lidé, přátelé, kamarádi a tak.

9. Knihovny mají smysl
V prváku dělal spolužák David rozhovor s Pavlem Turkem. A Pavel tam říká, že na doktorát z fotografie mohl jít proto, že si celé studium žurnalistiky pořád četl v knihovně. Ne snad, že bych v knihovně strávil zas tolik času, ale výběr fotografických, teoretických a dalších knížek byl super. Občas nebylo co dělat tak, tak jsem si prohlížel sebrané fotky autorů Magnum, nebo pročítal eseje o etice fotožurnalismu. A bylo to skvělé.

10. Prestiž titulu nekoreluje s obtížností přijímaček
Na žurnalistiku je nahlíženo jako na prestižní obor, což je jednak divné kvůli její skutečné prestiži (viz bod 7), ale taky způsobené těžkými přijímačkami. V ročníku 2013/2014 bylo ze 761 přihlášených přijato 69, tj. nějakých 9 %. Skutečná prestiž titulu v novinářské praxi ale velká nebude, na školu se dostanou i lidé, co nikdy nic kromě školních slohů nenapsali (souvisí s bodem 1) a jestli čekáte nějaký pocit exkluzivity, ten se alespoň u mě nedostavil. Ano je nás málo, ale tak trochu zbožná aura kolem FSV existuje trošku zbytečně.

Rozhřešení
Z výše uvedeného to může vypadat, že mám pro svou bývalou školu jen samá zlá slovíčka. Není to ale úplně tak. Zpětně mi vlastně koncept "do ničeho vás zas tak nenutíme, nějaké možnosti vám nabízíme a můžete/nemusíte je využít" docela dobrý. Prvák, druhák, potažmo celý bakalář, mi vlastně přišlo docela jako období určitého hledání a je fakt, že studium žurnalistiky splňovalo (do nějaké míry) obě věci, co jsou k němu potřeba - v pár věcech inspirovalo a neházelo klacky pod nohy jiným. Ano, kdybych se tolik nevěnoval fotografii, budu asi zklamanější. Kdybych byl 100% přesvědčený, že chci být novinář, asi taky. Ale jako prostor s kavárnou, kde se ději zajímavé věci, skvělou fotokomorou na vlastní experimenty, fajn kolektivem a výukou, která občas zajímavé podněty přinese, to vlastně není zas tak špatné.

Za pár let budu moct porovnat se #SNM. Tak uvidíme.

úterý 3. ledna 2017

Jak jsem strávil dva roky života ve World of Warcraft


O některých věcech se říká, že jak je jednou začnete dělat, nikdy úplně nepřestanete. O World of Warcraft to platí dvojnásob. Když jsem s ním někdy ve druháku na gymplu končil, nemyslel jsem si, že ho někdy zapnu znova. Jenže stačila jedna věta od přítelkyně “hele, nenainstaluješ mi wowko?”, pár měsíců a můj rytíř smrti má nahráno 11 dní čistého času. Těsně před magistrem opojná aura svého času nejpopulárnější onlinovky na světě kvůli mé neochotě nechávat každou neděli volnou kvůli raidování* opadla, když jsem se ale přes Vánoce k wowku na pár dungeonů* zase dostal, donutilo mě to zamyslet se, kolik jsem už téhle jedné hře nechal času a co jsem od ní dostal zpátky.

I když samotný World of Warcraft poprvé vyšel v roce 2004, sám jsem na něj nesáhl do sedmé třídy základky, tj. do nějakého roku 2006. Přesně si ale vybavuju nadšení, se kterým jsem si v Levelu přečetl recenzi hry, která očím asociálního (pre)puberťáka připadala dokonalá. Odkojen spoustou času stráveného u Warcraftu III vypadal WoW jako ultimátní herní zážitek, zvlášť když ho autoři recenze (jejichž nicky jsem pak ve hře samotné rád kopíroval - zdravím Memoryuse, Kutaragiho a Sasanku) popisovali jako svět, ve které jde dělat takřka cokoliv - nejen bojovat, ale i vytvářet lektvary, objevovat obrovský svět Warcraftu a stát se hrdinou se vším všudy.

Už nevím, kde jsem si krabici s hrou pořídil, ale od jejího rozdělání jsem se Wowka nemohl nabažit. Nejenže jsem z dnešního pohledu rozjel obrovsky zmatenou kariéru své postavy, nemrtvého priesta Crypptyho, ale znovu a znovu jsem pročítal herní manuál, procházel specializované weby a taky brzy začal hledat, kde WoWko hrát zadarmo. Oficiální servery totiž vyžadují platbu nějakých 10 eur, což pro byla pro třináctiletého kluka s jměním investovaným především do magiců neúnosná částka. Nakonec jsem našel jsem český server MystiQ a dal se do hraní hry, která mě měla provázet většinu střední školy.



Ve stejné době jsem totiž přešel na tzv. malý gympl, na který chodí děti ze sedmé třídy, aby je základka zbytečně nezpomalovala a rovnou si mohly zvyknout na přísnější středoškolský režim. To v mém případě znamenalo schéma dopoledne ve škole, odpoledne u World of Warcraft. Brzo jsem totiž zjistil, že spoustu z mých nových (a vlastně i starých, protože někteří z nich přešli taky) WoWko hraje, hrálo, nebo začalo hrát taky. Začalo období, ve kterém se naše školní konverzace točily jen okolo něj, četli jsme pouze fantasy knížky ze světa Warcraftu a společně se probojovávali jeskyněmi příšer za dalšími a dalšími poklady. Tedy, společně... moje snažení ve World of Warcraft bylo totiž oproti ostatním ztížené nutkáním vyzkoušet všechno - každou hratelnou rasu, každé povolání, každou startovní lokaci. Takže zatímco ostatní v otevřeném světě vesele dodělávali nejvyšší úrovně, já jsem po několika desítkách svoje postavy mazal s dojmem, že ta lepší a zábavnější je jiná. Sám jsem se přitom o téhle své neschopnosti vybrat si (ze které jsem byl samozřejmě zoufalý) svěřil mámě, která mi dala z dnešního pohledu vlastně docela dobrou radu: "Tak to nehraj."

Jenže to nepřicházelo v úvahu. Jeden ze svých prvních slohů jsem věnoval Illidanovi Stormrage*, ve volných chvílích jsem si vypaloval DVD s nápisem "WoW Service Disc" a vlastními v html vyrobenými menu a pomalu se prokousával hrou tak, abych se konečně dostal na nejvyšší úroveň. WoWko nás ve třídě hrálo (co si pamatuju) v době nejvyšší slávy 9, ostatní procházeli nejtěžší raidy, zatímco já se snažil dostat do MystiQ rádia nebo piloval svoje znalosti s vidinou přijmutí do řad game masterů.* Chvíli jsem koketoval s návratem na takzvané legacy servery, kde beží WoWko bez dalších datadisků (pro mnohé tak v nejčistší - ale taky nejtěžší - podobě), na vlastním z legrace spuštěném serveru natáčel velmi "humorná" videa a na hodině výtvarné výchovy jsme jako kulisu s kamarádem pustili amatérskou videorecenzi WoWka.


Z na disku hluboko zahrabaném archivu.


Ironií osudu samozřejmě bylo, že přestože jsem herní filmečky znal nazpaměť a slova z traileru bych vám řekl i o půlnoci, hra mě těsně před dokončením nejvyšší úrovně přestala bavit. Moje vzpomínky jsou hodně kusé, ale jestliže poblouznění trvalo nějaké dva roky, vystřízlivění bylo překvapivě rychlé. A i když jsem se k WoWku párkrát z dlouhé chvíle pokoušel vrátit, konečnou stanicí během střední školy byla verze s rozšířením Wrath of the Lich King a level 78 (tehdejší maximum bylo 80) Draenei mág.

World of Warcraft jsem až na občasné párdenní návštěvy ignoroval až do třeťáku na žurnalistice. Moc dobře jsem si totiž pamatoval sílu, s jakou umí člověka připoutat a to, jak pro mě před pár lety byl svět Warcraftu ten nejzajímavější. Osudnou nakonec byla zmiňovaná Mahulenina prosba o instalaci, která nakonec vyústila v to, že jsem psaní bakalářky prokládal sháněním nového vybavení pro mou gobliní zlodějku, která se později přerodila v nemrtvou rytířku smrti. Už to nebyl MystiQ, který je dneska už nefunkční, ale pro jistotu jsem ani teď s oficiálním serverem nezačínal - ne, že bych na to neměl (nebo nechtěl), jenže jsem se bál, abych kvůli utrácení peněz nehrál řádově víc. A i když se blížily státnice a já začal pracovat na Wavu, kvůli spoustě volného času nakonec moje druhá (možná třetí, nejsem si počtem přestávek jistý) vyvrcholila o prázdninách. Vystřízlivění dorazilo tentokrát po dosažení nejvyššího levelu a nějakých týdnů k tomu, na Studia nových médií jsem nastupoval už bez nutkání akumulovat valor pointy* (zato však s nutkáním hrát Dotu 2, ale to je jiný příběh).


Můj starý oficiální účet už je nějakou dobu zabanovaný - někdo mi ho ukradl a prodával na něm goldy.


A to je tak zhruba (a hodně zkráceně) vše. Během posledních pár dní jsem se k WoWku vrátil, ale opět nejsem ochotný věnovat tolik hodin raidování a honbě za těmi nejlepšími věcmi, což moji tzv. late-game* dost limituje. Chvíli mi (tak jako pravidelně od vydání) cukala ruka nad tlačítkem "buy" u posledního datadisku Legion, ale moje obava z příliš velké závislosti v návaznosti na finanční investici zůstává. 

Dá se tak říct, že World of Warcraft je hra, kterou jsem sice hrál nejvíc ze všech, ale nikdy jsem ji nevyhrál. Nikdy jsem neprošel s 40 (resp. 20/25) lidmi ty nejtěžší instance, nikdy jsem nedosáhl toho nejlepšího ratingu v PvP (player versus player) hraní. Na střední jsem se tak dlouho plácal v obrovském světě a zkoušel jeho možnosti, teď mě představa prázdných nedělí kvůli pravidelnému hraní jediné videohry trochu děsí. Možná by se to změnilo, kdyby se mnou WoWko hráli další kamarádi. A možná ani to ne. Kouzlo, které World of Warcraft před těmi x lety obestíralo, je pryč - prostě už jsem toho prozkoumal a načetl až moc, abych se dokázal pro hru tak nadchnout. A taky mám jiné starosti, mezi které patří mimochodem i to, že musím (a chci) hrát i jiné hry.


Představte si, že je vám 12. Nevypadá tohle jako nejvíc nejlepší hra na světě?



Možná jste dočetli až sem a říkáte si, co vede člověka k tomu, aby v jediné hře strávil tisícovky (nepřeháním) hodin života. Nechci to zbytečně natahovat, možná to rozeberu detailněji příště, ale alespoň u mě to tehdy byla kombinace spousty volného času, pozitivního fantasy naladění a obrovského živoucího světa, který World of Warcraft nabízí. Je dobře napsaný, dobře vystavěný, se silným (pravidly a fungováním světa samozřejmě podpořeným) závislačícím potenciálem a hlavně v něm jde dlouho a dlouho objevovat nové věci. Jako jednotlivé části (ať už samotný scénář, grafika nebo i gameplay) World of Warcraft ke špičce rozhodně nepatří. Ale jako souhrn všeho s obrovským smyslem pro detail (disclaimer: nehrál jsem novější než třetí expanzi), nepostradatelnou online složkou (prostě, že hrajete s živými lidmi) a duší vycházející z tradice světa Warcraft, funguje výborně. Když se zpětně podívám na ty dva roky na střední, možná až moc. 

Raid
10 - 40 lidí, kteří se dají dohromady, aby prošli vývojáři připravenou lokaci, porazili hlavního bosse a získali ty nejlepší předměty

Dungeon
5 lidí, kteří se dají dohromady, aby prošli vývojáři připravenou lokaci, porazili hlavního bosse a získali různě dobré (podle obtížnosti) předměty

Illidan Stormrage
Jedna z hlavních postav Warcraftu III, hlavní nepřítel druhého datadisku WoWka The Burning Crusade, hlavní záporák knižní trilogie, kterou jsem během mého hraní WoWka přečetl

Game master
Správce hry, pomáhá hráčům, udržuje hru v chodu, pořádá speciální eventy, soutěže, udržuje komunitu

Valor points
Body získané procházením těžších dungeonů a raidů, za které se nakupuje dobré vybavení


neděle 22. května 2016

Vkusné rozrušování reality s Taryn Simon

Michal Nanoru si v galerii pražského Rudolfina buduje renomé kurátora, který představuje českému publiku to nejzajímavější ze zámořské scény. Po zásadní výstavě Only The Good Ones, která byla do velké míry definována newyorskými autory, nechal do pěti výstavních sálů dovézt díla autorky ze stejného města. A tak jako třeba s Ryanem McGinleym se i s Taryn Simon strefuje do hluchého místa zdejšího výstavně-fotografického života.

Repro: Rudolfinum

Taryn Simon v sobě totiž spojuje to nejlepší jak z čisté fotografie, tak konceptuálního umění. Přestože fotografii jako takovou používá víceméně jako nástroj a sama se za fotografku nepovažuje, nechybí jejím pracem vytříbená estetika, která dokládá nejen její technickou zručnost, ale snahu propojit myšlenku s materiálnem. To je v ostrém kontrastu s diskurzem, který panuje třeba (soudě dle prezentace na artsemestru) na pražské UMPRUM a který konceptuálně zaměřenou fotografii vyděluje z výtvarných kategorií. Taryn Simon tak umí pracovat jak s velkoformátovým fotoaparátem, tak nám pomocí něj sděluje důležité informace o našem světě.

Její přístup je přitom na míle vzdálený akademickému tázání se po podstatě fotografického média. Vlastně jednoduchými nápady komentuje problémy mnohem hlubší, které sociální vědci řeší od vzniku oboru - rozložení moci, definici reality a kdo si ji a jakým právem uzurpuje. Ať už je to místnost zobrazující věci běžně skryté americké veřejnosti, nebo vitríny plné obrázků z otevřeného katalogu newyorské knihovny, kterými komentuje otázku náhodné (či vědomé) konstrukce vnímání skutečnosti, do mysli diváka se třeba i po prvotním úsměvu vkradou otázku hlubší: kdo určuje, jak bude zobrazována Palestina? Proč se tak děje? Podobná situace se pak opakuje v místnosti plné fotografií zabavených při hraniční kontrole na letišti JFK - proč bylo zrovna tohle zabaveno?

I to by možná stačilo. Simon se ale vyvarovala pasti, do které se řada autorů chytí - svůj vlastní světonázor, svoje jasné stanovisko v dílech nedává. Nabízí ideu, otázku a kontemplační prostor, ale vynechává jasné odpovědi. Její tvorba je tak v zásadě (pokud připustíme, že je něco takového možné) apolitická. Nefavorizuje jeden proud, nebo ideologii, ale ptá se po subtilních mocenských strukturách, a to bez hodnotícího dovětku.

Repro: Rudolfinum

Michal Nanoru navíc výborně promyslel adjustaci jejích děl. Na zdech galerie najdeme pověšené fotografie, uprostřed místností (u projektů, které to vyžadují) je pak umístěna vitrína s doplňujícími artefakty, stránkami z knih a dokumenty. Divák je tak veden tam a zpátky, což je cesta zpřesňující významy a rozšiřující výklady jednotlivých fotografií. Za zmínku stojí ještě vědomá práce s nevýrazným a malým písmem popisků, takže člověk se pro jejich přečtení musí k fotografii přiblížit a soustředně tak dát symbolicky textu vládu nad obrazem. Není to ale nějaký sémiotický komentář o vzrtahu dvou médií: je to další prostředek jak ukázat, že významy věcí jsou tekuté.

Jestliže první čtyři místnosti tvoří expozice katalogů, které Simon důslednou prací sbírala po dlouhou dobu (snímky ptáků z filmů Jamese Bonda, už zmiňovaný zabavený kontraband, obrazová knihovna a naposled věci skryté), poslední dvě díla jsou postavena na konci výstavy v těsné blízkosti a tvoří za dílem Taryn Simon symbolickou tečku. První z nich je online program, který vytvořila s dnes už mrtvým aktivistou Aaronem Swartzem, který zobrazuje výsledky v obrázkových internetových vyhledávačích v různých zemích a zpochybňuje tak roli obrazu jako univerzálního jazyka, druhý je pak záznam mediální manipulace z rozhovoru autorky v televizní stanici Russia Today, po jehož ukončení byla Simon požádána o několikaminutový němý úsměv pro potřeby prostřihů. Na závěr pak tyto projekty ukazují Simon v plastičtějším a multimediálnějším světle.

Galerie Rudolfinum tak za pomoci Michala Nanoru opět potvrzuje pozici fotograficky nejprogresivnější instituce. Taryn Simon představuje autorku, která hranice klasicky vnímané fotografie překračuje s noblesou, bez zbytečných a samoúčelných konceptuálních hrátek, s myšlenkou vyjádřenou zároveň jasně, ale dost vágně na to, aby divák po schodech ven odcházel s hlubokou studnicí nápadů na přemýšlení. A co víc vlastně od umělecké výstavy chtít.

pátek 29. ledna 2016

Vojta Roček: “Žijem v bezprecedentní době.”


Vojta Roček je přední český odborník na propojování business intelligence a nejnovějších technologií - jinými slovy pomáhá prací s daty vylepšovat fungování tuzemských i zahraničních firem. Původně jsem se s Vojtou sešel kvůli školnímu úkolu, ale věci, co mi během víc než hodiny v Karlínském bistru Proti Proudu řekl, byly až moc zajímavé na to, aby skončily zapomenuté někde na Dropboxu.

Z rozhovoru jsem nakonec vymazal (skoro) všechny pasáže o Vojtově práci - stejně už to řekl líp jinde. Zůstalo šest stran o životě na vlně technologického pokroku, nedostatcích vysokoškolského vzdělávání a rad, jak zvládnout komplexitu a dynamiku dnešního světa. Kdybyste se ale přece jen o Vojtovi chtěli dozvědět víc, tady najdete krátký profil, detaily jeho pracovní dráhy zas na LinkedIn. K porozumění ale potřeba nejsou, protože Vojta má co říct i mimo záběr svojí profesní kariéry.

A poslední poznámka: V textu najdete odkazy na články, kde Vojta některé myšlenky dál rozvádí. To kdyby vám to nestačilo. 


Dnešní dobu je třeba vnímat ve fakt širokým kontextu

Jak se cítíš v dnešním technologickým světě?
Dobře, protože jsem pořád na špičce, před tou vlnou.

Přesně tak. Ve chvíli, kdy s novejma věcma žiješ a absorbuješ je postupně, tak se i telefon pod tvejma rukama vyvíjí postupně - nedostaneš ho po pěti letech vývoje jako hotovou věc, se kterou se musíš naučit. A jsi o krok napřed.

Myslíš, že to tempo vydržíš? Že budeš o krok napřed i za 40 let?
Nevím, jestli budu chtít. Úplně dobře si umím představit, že od tohohle světa budu chtít vypadnout a budu žít na nějakým ostrově, kde mi to bude úplně jedno. Je to namáhavý a náročný. Žijeme v bezprecedentní době a myslím, že naši rodiče si neuměj představit jak moc těžký je dneska udržet se ne nutně na špičce, ale v tom růstovým módu: totiž že rosteš rychleji než ostatní lidi. A vyčerpává to, brutálně to vyčerpává.

A dost lidí na to třeba i rezignuje.
Dnešní doba vyžaduje, aby ses na ni hodně soustředil a vnímal ji ve fakt širokým kontextu. A některý lidi na to nemaj čas ani prostor. A proto potom pak říkaj věci, který nejsou dobrý.

Třeba když tehdy zrušili Google Reader. To byla pro nás informační fanatiky velká modla, protože jsme byli všichni přisátý na RSS streamy jak z venčí, tak napříč svejma kamarádama. A když ho Google zrušil, tak se psalo, že je to skvělá příležitost pro někoho, kdo udělá náhradu, s čímž jsem dost polemizoval. Tohle je přesně ta debilita starýho světa - Google věděl, proč to dělá, věděl, že RSSka jsou mrtvý. A historie nám dala za pravdu.

Ale pořád se používají, třeba v podobě Feedly a podobně. Proč jsou podle tebe pasé?
To množství informací a zdrojů totiž roste takovým způsobem, že nejseš schopnej se bez nějakýho social kurátorství typu Twitter v tom rozumně vyznat, respektive budeš omezenej na malý množství zdrojů a nikdy neuvidíš nic mimo velmi úzkej záběr. A to s tím Google Readerem pro mě byla taková demonstrace, že ti lidi ze starýho světa se snažej žít s tím, co maj. A to je něco hodně typickýho.

Aby ses udržel relevantní, musíš si neustále hrát s novejma věcma, který přicházej na trh a měněj tvůj přístup ke světu a jeho používání. Když přišly dotykový telefony, tak lidi říkali, že je jedno, jakej telefon používáš - ale ono není. S ťukacíma telefonama přišel úplně jinej typ aplikací, jinej typ her, jinej typ prohlížení webu a spoustu věcí to naformátovalo hodně jinak. Když to ignoruješ, tak ti nedochází, jak se věci vyvíjejí a nenaučíš se s nima hned na začátku. Abys byl dneska relevantní, tak tě to nutí neustále testovat nový věci a sám si pro sebe zkoušet, jestli jsou důležitý a proč. A lidi ze starýho světa to podle mě prostě nedělají.

Ale když těch věcí je tolik? Dokážeš rozlišit dobrou věc od prázdnýho hypu?
To víš, že nejsem vůči hypu imunní. Ale jde o to bejt v pozici, kdy máš možnost si tu novinku vyzkoušet. Ale nový věci to chce tlačit neustále - jedním z důvodů, proč je Keboola tak úspěšná, je to, že má Slack, Trello, Zendesk a celkem asi 30 cloudovejch služeb, který měla jako první v republice. A to proto, že její zakladatel přesně takhle hledal mezi věcma z nový éry ty, který by mohly bejt relevantní. A když pomáhá startovat jakoukoliv firmu od nuly, tak ji nezbrzdí starým designem.

Jak to děláš ty?
Já těžím z toho, že mám kamarády, který jedou tu digitální hranu taky, ale v jinejch oborech než já. Znám lidi, který se specializujou na androidovej vývoj, takže jsme půl roku před ostatníma měli Google Glass u mě na balkóně a přemýšleli jsme, co s nima. To samý chytrý hodinky. Nemyslím si, že je to něco důležitýho a kritickýho, a to proto, že jsem si je ozkoušel. Mám okolo sebe lidi, kteří technologie v tom svým oboru sbíraj, jdou po nich, a od těch se učím. Dneska je extrémně důležitý bejt ve skupině lidí, který jsou ty “new age kids” a dělaj něco zajímavýho.

Je to tom bejt relevantní něčím i pro ostatní. Já se snažím bejt relevantní tím, že chápu svět. K tomu mi dopomáhá business intelligence, protože když jsem v práci nucenej nacházet problémy ve firmách, tak to potom z nudy dělám i ve světě kolem mě. A jsem pak poměrně jednoznačně schopnej identifikovat to, kde jsou problémy a co by se muselo změnit. Jen to kromě těch pár mejch přátel nikoho nezajímá.


„To, že uvažuju systematicky, je kým jsem a proč jsem dobrej.

V čem je dnešní Vojta jinej než Vojta v roce 2007, když šel do svý první IT práce?
Rozhodně jsem si vědomej svejch hodnot.  Tehdy jsem měl spoustu teoretickejch znalostí a myslel jsem si že to celý vyownuju, tak jak to dělám dneska, ale chyběly mi ty hodnoty. Takže mý rozhodnutí byly značně náhodný a podléhaly nějakýmu mýmu osobnímu rozmaru. Teď jsem daleko cílevědomější a vím proč dělám ty věci, jaký dělám. Vůbec nějaký hodnoty mám, tuším, co je můj smysl v životě, a jsem schopnej pracovat na tom, abych byl spokojenej

Vypadá to, že k životu přistupuješ dost systematicky.
A jsem za to hodně kritizovanej. když jsem byl mladší, rozbíjel jsem věci, házel po lidech klíče, obecně jsem měl velký problémy se zvládáním svejch emocí a dalo mi hodně práce je zkrotit. A pokračoval jsem v tom dál a teď se snažím mít svý emoce po kontrolou a uvažovat velmi racionálně. Z dlouhodobýho hlediska mám pocit, že se ti tenhle přístup vyplatí nejvíc.

A nevím, jestli je náhoda, že dělám to, co dělám, a díky tomu uvažuju systematicky, nebo jestli díky tomu, že uvažuju systematicky, dělám to co dělám. Každopádně je to jeden z důvodů, proč mi jde business intelligence. To, že uvažuju systematicky, je kým jsem a proč jsem dobrej.

Nedávno jsi založil vlastní podnik. Kolikátej?
Druhej. Hele, já si trochu vyčítám, že jsem nezačal dřív. V nějakým korporátu můžu mít poměrně slušný peníze a nemusel bych se dřít s rozjížděním vlastních věcí, ale pro mě je výzva překonat sám sebe, dřít zem a začínat od nuly. Lítat do Anglie a tam někoho přesvědčovat, aby mě dal svoje data, že mu s tím udělám něco revolučního.

Takže peníze nejsou to hlavní.
Já úplně nepatřím mezi ty, co by říkali, že peníze nejsou důležitý. Peníze jsou velmi důležitý, a to z mýho pohledu hlavně proto, že s nima můžeš měnit realitu okolo sebe v realitu, ve kterou ty věříš. Můžeš je použít k tomu, aby bylo víc dětskejch školek, nebo aby se zasadilo na ulici víc stromů. Peníze nejsou špatný a je fajn je mít, abys mohl dělat věci, ve který věříš. Ale jakmile začneš vydělávat peníze proto, abys vydělával peníze, tak přestaneš bejt dobrej v tom, co děláš. Mělo by to bejt obráceně: nejdřív by tě to mělo bavit a měl bys v tom bejt dobrej, a pak by ti to teprve mělo nýst peníze. Doteď jsem vlastně nepřišel na to, co by mě bavilo úplně nejvíc a v čem jsem nejlepší. Lidi mně platěj za věci, který umím - a věci, který umím, mě nebavěj.

Když jsi říkal že tě vždycky bavilo pracovat s informacemi, tak jak se to projevovalo třeba v dětství, dospívání?
Hodně jsem četl. Třeba v patnácti jsem přečetl celýho Julese Verna, v šestnácti celou Zeměplochu. Jak houba jsem nasával strašně moc informací a pak jsem někdy kolem těch patnácti, šestnácti dostal internet...

… a vzniklo Inferno.
Koukám, žes mě fakt zkoumal.

Tak ty to tam máš prolinkovaný!
Jojo, tak když už jsem se s tím tenkrát dělal… mě baví myšlenka, že když mě bude někdo takhle zkoumat, tak uvidí, že nejsem výstřelek posledních tří let, ale že je tam nějakej vývoj. No, a když jsem tehdy získal přístup k internetu, tak jsem si začal psát blogísek a vůbec informace nějak zpracovávat a třídit. A tam mě to do velký míry fakt chytlo.


Jít na vysokou byla jedna z nejhorších voleb, jaký jsem kdy v životě udělal.

Pak jsi pokud se nepletu nastoupil na informatickou střední v Hradci Králové a po ní šel studovat informatiku na VŠE. Jak se s jejím studiem máš? Našel jsem tvoji diplomku o závislosti lidí na sociálních sítích - takže jsi konečně dostudoval?
Teď v září.

A jaká to byla zkušenost? Tuším, že ke konvenčnímu vzdělávání se nestavíš úplně kladně.
Jít na vysokou byla jedna z nejhorších voleb, jaký jsem kdy v životě udělal a nejradši bych si za ní rozbil hubu. Nejde o to konvenční vzdělávání, jde o to, že na vysoký škole došlo k rozpojení vztahu mezi tím, kdo platí a tím, kdo poskytuje ty služby. Profesoři tam žijou v nějakým zvláštním světě, kde vůbec není potřeba studenty něco naučit, a studenti žijou v nějakým zvláštním světě, kde není potřeba se nic naučit, a všechno se to točí kolem toho, aby se na konci semestru napsaly nějaký papíry, co se odevzdaj a smysl bude naplněn. A to mě fakt nebavilo.

Jak dlouho jsi to vlastně studoval?
10 let.

Ale to už jsi byl ve svý první pořádný práci, CreditInfo Solutions, ne?
Já jsem u celýho studia vysoký pracoval a když pracuješ, tak se studuje špatně. Hlavně si člověk zvlášť v IT kontaktem s praxí uvědomí, že všechno, co se učí na škole, je zbytečný a zastaralý. Já jsem se vlastně na vysoký nenaučil nic, co bych pak využil v praxi. A když už jsem s něčím z praxe přišel, tak mě ty pedagogové většinou dost nevybíravě poslali do prdele - oni to prostě učili nějak a tak chtěli dělat.

Třeba domácí úkoly, to je debilita non plus ultras: máš zpracovat nějaký téma a nemůžeš to okopírovat z Wikipedie - takže zahodíš ten nejlepší možnej zdroj a rozcestník k dalším informacím. A zpracuješ to hůř než to už někdo na tý Wikipedii zpracoval jen proto, aby někdo, kdo ti to zadával, byl spokojenej. K čemu… to nemá žádnej důvod. Psaní diplomek, bakalářek, to nemá žádnej důvod. A píšeš na minimální počet stránek, takže učíme lidi, že se maj vyjadřovat co nejsložitějc a nejzbytečnějc. Celej byznys se snaží dělat věci co nejefektivnějc a ze školy ti lezou lidi, který pracujou s tím, aby to mělo dostatečný množství stránek.

A co ekonomická stránka tý školy? Když už IT stálo za nic...
Když chodíš na vysokou v nějakým pozdějším věku, tak nic, co se tam děje, nedává tak úplně smysl. Konkrétně na ekonomce se učíš ideální modely, který ti maj pomoct pochopit, jak to funguje, ale v realitě se s nima nikdy nepotkáš. A já si myslím, že ti ubližujou - že ti neumožňujou pochopit svět v tý jeho surový realitě.

Po pěti letech ekonomky jsem nedokázal říct, čím byla způsobená finanční krize. Musel jsem si to znova fakt složitě dohledávat na netu a zkoumat všechny ty důvody, který nemaj nic společnýho s ekonomií.


Někteří z nás už částečně žijou v singularitě.

A co jsi vlastně šel po obecný informatice studovat na magistra?
Kongnitivní informatiku, což je spojení počítačů a mysli. Je to sociologie, psychologie a neurologie namíchaná s informatikou, což je ostatně důvod, proč jsem si vybral takový téma diplomky - přesně zapadá do definice toho oboru.

Věnuješ se tomuhle kognitivnímu zájmu nějak dál?
Hrozně by mě to bavilo a nějakým způsobem k tomu inklinuju… nebo ještě jinak: podle mě to za 10 let budou muset umět všichni. Myslím tím to, že se teď IT posouvá z toho čistýho IT pro geeky, nerdy a ajťáky k IT pro všechny, který vyžaduje, aby si návrháři IT systémů byli vědomí toho, jak funguje lidskej mozek. Aby to pak byl schopnej používat každej. Můj magisterskej obor byl vymyšlenej dobře, ale já jsem ho studoval už pozdě. Ale co mě to pomohlo pochopit dobře jsou dynamický a komplexní systémy, což je něco, co by podle mě měli znát všichni - chápat jak funguje svět, protože ten je kurva dynamickej a kurva komplexní.

V čem se to projevuje nejvíc?
Přestává platit to, že si zvolíš nějakou strategii a ta ti funguje pět, deset let. Že si řekneš: budu používat Android a ono to 10 vydrží. Během dalších tří let přijde něco, co ti to kompletně překopá. Ale to je ve všem - v partnerskejch vztazích, v práci, v přístupu k životu. Všechno se neustále mění, a ty musíš neustále ověřovat, co je správný, s čím máš fungovat. A to dneska lidi neuměj, protože je to nikdo nenaučil.

Proč se ta rychlost tak výrazně změnila až v poslední době?
Kurzweil a jeho teorie exponenciálního přírůstku, která říká, že všechno okolo nás má tendenci dít se exponenciálně. Snad kromě nárůstu počtu lidí na zemi je to asi ve všem pravda - počet uzlů na internetu, množství dat. No a lidi maj tendenci zaměňovat tu první část exponenciální křivky za lineární, a pak jsou hrozně překvapený. Podle Kurzweila je dnešní doba specifická ještě tím, že dochází k multiplikaci těch exponenciálních jevů, schází se jich víc najednou, mísej se a hypujou navzájem. Takže nejen, že se všechno hrozně rychle mění, ale mění se to exponenciálně a exponenciálně rychle se mění i všechno okolo toho.

Někteří z nás už částečně žijou v singularitě, to znamená, že přestávaj mít možnost na základě toho, co věděj, predikovat budoucnost jejich vlastního oboru.

Řešením je co, adaptabilita?
Brutální adaptabilita. Chtít zkoušet nový, nebát se toho - fakt musíš, fakt musíš. Časy mezi technologickejma cyklama se snižujou pod stíhatelnou úroveň. Všechno, co používám v práci, jsem svým způsobem nedávno začal testovat. A nejsem si ještě jistej, jestli to používat chci, ale nic jinýho mi nezbejvá. Nemám čas to testovat někde bokem. A doufám. Snažím se používat to, co má největší hype, protože když je problém, tak ho najednou řeší hodně lidí. Takže zase: jde o to bejt na tý digitální vlně.

Je něco, co ti v dnešní době chybí?
Největší problém lidstva je v chybějícím rozhraní pro práci s informacema. Oči nevznikly na čtení, uši nevznikly na poslouchání hlasu a pusa už vůbec nevznikla na formulaci myšlenek. Všechno to jsou orgány, který jsme nějakým způsobem ohli a mozek spolu s nima. Kdybychom měli přímý napojení na informační zdroj, dokázali bychom v mžiku číst myšlenky jinejch lidí - a ti by je nemuseli složitě převádět do abstraktního jazyka, aby to ostatní stejně pochopili trochu jinak. Je otázka, jestli by došlo ke globálnímu porozumění, nebo globální válce, ale hodně věcí by se tím urychlilo a vyřešilo. To, že si lidi nerozuměj a nedokážou formulovat myšlenky, je velkej problém a blokuje nás ve spoustě věcí.

To je taková dost cyberpunková vize.
Jo, to je. Otázka je, jestli to bude převládající trend a jestli se to vůbec rozšíří. Z mý zkušenosti ale nakonec přijde všechno.

středa 9. prosince 2015

Remundova humanistická cesta Ukrajinou

Jákákoliv válka je hnaná politickými a ekonomickými pohnutkami. Přes všechny ty analýzy nebo komentáře často zapomínáme na to, co za propagandistickými plakáty a světovými summity je - ztracené životy, rozvrácené rodiny a zničené domovy. Nejinak je tomu i v případě války na Ukrajině, jejíž průběh právě z největší části prizmatem obyčejných lidí dokumentoval Filip Remunda ve třetím díle nejnovější série Českého žurnálu, který nese název Blízký daleký východ.


Hned zkraje je potřeba Remundu pochválit za pro kvalitní dokument zásadní úkon, totiž výběr hlavních aktérů. Jak v Česku pracující gastarbaiterka Taťána s rodinou rozdělenou mezi východem a západem země, tak novinářka Viktorie, která utekla před válkou do Kyjeva, stojí v scénáři na mnohem důležitějším místě než jen jako mluvící hlavy opakující svoje dojmy. Protože i když Remunda neváhá vyzpovídat řadu jiných lidí, Viktorie a Taťána udržují hlavní linku Blízkého dalekého východu - totiž svědectví o konfliktu nikoliv jako o fenoménu geopolitickém, ale bytostně osobním, který tříští rodiny i osudy. 

Během hodiny stopáže se Remunda v doprovodu zvukaře vydá do všech hlavních oblastí - ukrajinského východu, západního Kyjeva včetně dalších velkých měst a nakonec i do Doněcké lidové republiky. Výpovědí místních s dnes už typickým stylem prostříhává s pohledy na dosud stojící sovětské památníky, nebojí se juxtapozice armádní přehlídky a reklamy na zájezdy s cestovní kanceláří - a vyloženě absurdním momentem pak je volba miss Charkova, kde se modelky promenádují ve vojenských šortkách a zpívají vlastenecké písničky. Občas je té ironie sice až příliš, své opodstatnění má. Pomáhá budovat, a nakonec i ústy Viktorie s Taťánou potvrzuje bariéru mezi vlasteneckou válečnou mašinérií a obyčejnými lidmi, kterým valící se fronta zničila domy.

Jestliže ostatní díla Českého žurnálu mohou svým popiskem "autorský dokumentární film" trochu klamat, Remunda už z počátku svým komentářem dokládá, že o objektivní dokument v klasickém slova smyslu mu nejde. A to ne snad tak, že by nám nabízel hotový výklad situace, ale že nejen bez ostychu dění doprovází svými ryze osobními dojmy a pocity, občas se dokonce i v záběrech sám objevuje - když třeba když jsou Táninou rodinou přizváni ke stolu na lahev vodky a pečené maso

"Odmítám přemýšlet jako pragmatik války," rekapituluje svůj duševní vývoj po tomto setkání ve voice-overu Remunda. A když se pak v závěru filmu celá Taťánina rodina sejde k prvním společným Vánocům po roce, Remundovo humanistické poselství zní o to naléhavěji. A konečně - blízký daleký východ je také varováním o tom, že i přes pád mediálního zájmu docela kousek od nás zuří konflikt, ve kterém umírají mladí lidé a ti staří musí ze svých důchodů uživit tři rodiny.